AHOJ! :)

18. prosince 2014 v 21:11 | Mišule
Dneska jsem po několika měsících zavítala na "starý blog" o Au Pair. Těžko uvěřit, že už je to pár měsíců ode dne, kdy jsem napsala poslední článek.
Srpen, jakoby to bylo včera? A heleme se, máme před Vánoci.

Nebudu lhát, že se mi po tomhle blogu nestýská. Byť bych i ráda psala sem, tak není co psát. A není hlavně o čem psát, co se týče Au Pair. Akorát bych se opakovala a nebo bych připomínala staré, už dříve popsané a tudíž nezajímavé. Věnuji se především novému blogu, který věnuji cestování. Ne svojí nové práci, ale cestování. Fotografie, videa a články z míst, která jsem navštívila.

Daří se mi pravidelně psát, k mému překvapení překonávám lenost i "jetlag". Daří se mi i pravidelně přispívat na mojí stránku na FB - tu veřejnou. A je to fajn. Denně mi chodí několik vzkazů o odkaz na nový blog, lidé stále píší, komentují a lajkují. Je fajn vidět, že někoho můj blog nakopl k tomu, aby si splnil svůj sen a je fajn vidět, že se lidé rádi ke mě vracejí. Těší mě vzkazy, kdy si lidé pochvalují hezky napsaný článek, fajnové fotky či děkují za podporu a ochotu pomoci.

Tenhle blog byl se mnou skoro tři roky. Začala jsem ho psát v listopadu 2011. Od té doby se toho hodně stalo, hodně se změnilo.
Pamatuji si dny, kdy jsem psala o svém velkém snu být letuškou. Dnes jsem letuškou. Chtěla jsem cestovat po světě a heleme se, cestuji po světě. Chtěla jsem najít lásku, pak nechtěla, pak chtěla, pak nechtěla a nakonec z nenadání našla tu pravou! :) Není to tak dávno, co jsme s přítelem oslavili první výročí od našeho oficálního prvního rande.
Také jsem neustále v kontaktu s mojí host rodinou v USA, sem tam, kdykoliv čas dovolí, napíšeme si e-mail, když se zadaří, tak i Skype. Většinou však Skypuji s Brunou a Robertem. Robert už není malý roztomilý děťátko. Robert je už velký kluk, naprosto zlatý dítě! A ano, stále si mě pamatuje. Stále se po mě ptá, stále si po mě stýská. :-) A to člověka potěší, že zanechá takovou stopu v něčím životě. Teď mu budu posílat dárky k Vánocům, slíbila jsem mu letadlo, tak mu pošlu i jiné vymoženosti. Cokoliv najdu. :-) I moje dětičky z Anglie se neustále ozývají. Což je prostě pocit k nezaplacení.

Už se těším, až se podívám zpátky do USA. USA mi chybí. Chybí mi moji kamarádi tam, chybí mi Robert a host family a chybí mi společná pohoda s Calebem. Na druhou stranu jsem ráda, že jsem dneska tam, kde jsem. Nedokážu si představit, co bych dělala, kdybych byla dneska sama v USA, asi by mi hráblo. Samozřejmě došlo na nejhorší - pro mě teda a přítele mi odvelili. Nic nečekaného. A nic, co by se nedalo zvládnout. Je to těžký, hodně těžký. Člověk má denodenně strach. Ale kde je vůle, tam je cesta. Tohle není nic, co bychom nezvládli. Stále od sebe, ale jeden den a krok blíže k tomu, abychom byli spolu.

Tři roky. Tři roky sdílení životních zážitků i zkušeností. Tři roky sdílení dobrého i špatného. Prošli jste si se mnou lecčím. Ať už momenty plné smíchů, štěstí a radostí, tak momenty plný slz - jako články o odjezdu a strachu z odjezdu od rodiny.

Proč píšu? Ani sama nevím. Asi jsem chtěla jenom zavzpomínat na staré časy a poděkovat všem, kteří blog stále navštěvují a stále čtou. K mému překvapení se k němu lidé stále vrací a to potěší.

Co se týče mě, já stále žiju. :-) Momentálně se nacházím v Dubaji, kde žiji. Jsem tady a napůl přestěhovaná v USA. Stále zamilovaná a nedočkavá společné budoucnosti po boku člověka, kterého miluji víc, než cokoliv na světě. Pokud se zrovna nenacházím v Dubaji, tak jsem všude možně po světě. Moje práce mě baví, ba ji přímo miluji. :) Udržuje mě "busy". Nemám čas myslet na hovadiny. Pomáhá mi to přežít ty dny plné strachu o přítele. Drží mě to nad vodou. Těším se do práce, těším se až si obleču uniformu, vezmu kufru a těším se, až budu na letišti a následně v letadle. V tu chvíli zapomínám na starosti všedního života. :) Nemůžu si absolutně stěžovat, mám se dobře, jsem zdravá, spokojená a šťastná. Ale život vedle vojáka není procházka růžovou zahradou a vy se přirozeně bojíte. Tak to prostě je. Moje práce je mi velkou oporou, stejně tak přátelé a rodina. :-) In the end of the day ... NEMĚNILA bych. :) Těším se na společnou budoucnost.

Každopádně.

Doufám, že vy, co se chystáte za velkou louži jako au pair, že i vám to změní život takovým způsobem, jakým změnil mě. Moje Au Pair zkušenost je pro mě nezapomenutelná. Získala jsem spousta. Novou rodinu, lásku, přátele, vzpomínky, zkušenosti a zážitky na celý život.

Chtěla bych Vám tedy popřát hodně štěstí! :) Užívejte si každého dne, protože nikdo neví, co bude zítra. Žijte na plno a užívejte si každého momentu.

A samozřejmě bych Vám chtěla popřát krásné svátky prožité s těmi nejbližšími, ne každý má to štěstí trávit je s těmi, které miluje. :-)

Kdo máte zájem nadále sledovat dění kolem mě - www.facebook.com/misuleinusa ! :) ENJOY
 

Konec kariéry Au Pair

19. srpna 2014 v 19:08 | Mišule
Omlouvám se, že jsem teď nic nenapsala, ale nějak nebyl čas. :-)

Jedna věc je, že mě čekalo další stěhování - tentokrát z Anglie do Čech. Každý den jsem pracovala 12 hodin a padala večer na držku do postele, protože jsem toho měla po celým dnu plný kecky.
Au pair kariéra je u konce. Minimálně ta "live in". :-) A můžu říct, že mi spadl obrovský kámen ze srdce. Au Pair se nedá dělat dlouho. Alespoň dle mého názoru. Navíc člověk touží po normální práci, vlastním bydlení a soukromí. Mě upřímně stačily dva roky v USA naprosto bohatě. Bylo to poznat od samého začátku v UK, že toho mám už dost.
Rvalo mi srdce odjíždět, byť jsem toho měla fakt plný kecky. Thomas mi poslal video, když jsem boarding svůj let do Prahy. A já bulela jak malá holka. :( Děkoval mi za to, jak jsem se o ně starala, že plakal, protože jsem odjela a protože mu chybím, že ho bavilo se mnou hrát monopoly, jak jsem byla skvělá au pair atd. No viděl to video můj táta a i on koukal, že prostě to malýho muselo stát hodně odvahy a sil něco takového natočit a poslat. Bylo i na něm vidět, jak byl smutnej. :-( Fakt mě to mrzelo. Ale dřív či později to muselo přijít.
Jinak teda jsem tady psala, že jsem založila nový blog. Nechala odkaz dva dny a pak to smazala. Nastavila jsem si, že je ten blog přes google nedohledatelný, info o mě nedohledatelný a samozřejmě mám monitorované komentáře. :-) Co se mi prostě líbít nebude, to smažu a nebudu se vůbec pozastatovat nad některými komentáři. Za ty tři roky, co mám blog, jsem četla leccos.
Rozhodla jsem se nechat tenhle blog + stránku. Myslím, že se tu i tam najde dost info o programu a věci, co prostě vám v agentuře neřeknou. A myslím, že by to mohlo ještě pár lidem pomoct. Navíc já si to chci nechat jako takovou svojí památku.
Nechám i možnost tý stránky, kam mi většina z vás píše soukromé zprávy. Momentálně mám čas odpovídat relativně včas. Ale je mi a asi i vám všem jasné, že mě čeká víc než dost učení a školení a nebudu prostě mít čas na blog ani na stránku. Takže se předem omlouvám, že v následujících týdnech se toho moc nedočtete a nebudu odpovídat tak rychle, jak jste někteří z vás zvyklí. :-)
Instagram budu stále obnovovat. A myslím, že tam to půjde možná i častějš než blog. (Mikejla91)

Nevím, jestli budu psát na tento blog, jelikož jsem založila nový a teď nevím, jestli budu mít co sem psát. Proč se opakovat, že jo. Navíc tohle byl víceméně blog o Au Pair a mém životě. V novém blogu se budu snažit zmiňovat soukromí minimálně. Ať půjde o přítele či cokoliv jiného. Víceméně to bude jen o cestování a třeba nějakých zajímavých věcech. Jsou samozřejmě věci, co nemůžu psát a nebudu. :-)

Další musím to napsat i sem, dneska mě potěšil Janičky blog. Jako vždycky. Janička je moje sousedka, to už všichni víte, blog její znáte - jak au pair, tak letuškovskej. A dneska psala, že letí hodně lidí do Dubaje a že jí píšou, ale že chce být na mém letu do Dubaje, takže držte palce ať nám to vyjde. :-)

No a to je asi všechno. :)

Teď mám docela dost hoňku. Lítám po očkování - dneska mě opíchali jak jenom to šlo. Taky nemůžu hejbat rukama a každej pokus sundat si mikinu, podat si něco ze skříně provází hlasité AU :-D .. A ještě mě několik injekcí čeká. Zubař - klasika, na oční apod. Ještě nějaký ty kafíčka, čajíčky a za měsíc letím.

Tak přeji všem hodně štěstí v Au Pair programu ale i v životě.

Už je konec, prosím?

5. srpna 2014 v 23:17 | Mišule
Můžu říct, že po dvou dnech práce už opět odpočítávám hodiny do konce mé Au Pair "kariéry". Každý den dělám 12ky a můžu s čistým svědomím říci, že už mě to tady nehorázně vytáčí.

Je vidět, že Anglie a USA jsou rozdílný, co se týče Au Pair. Možná má někdo v UK jinou zkušenost, ale já teda mám zkušenost tu, že víc jako člen rodiny, jsem si připadala v USA. Tady je vidět, že jsem prostě "levná pracovní síla". Ano, moje rodina se ke mě chová úžasně, necítím se tu nějak špatně, ale pak jsou chvíle, kdy příjde HD domů a já se nestačím divit. A o co se jedná? O nádobí. Předem píšu, že úklidy nejsou v popisu mojí práce.
Každý den vstanu, jdu do kuchyně a tam nádobí z večera či rána. Prostě na lince, ve dřezu, to je jedno. Ono je očividně hrozně velký problém to nádobí dát do myčky, že? Hlavně, že když já končím, tak ta kuchyň je vypiplaná (ano mami, tati, je mi jasné, že vy teď kroutíte hlavou a nevěříte mým slovům) ... Takže se stane, že prostě ráno uklízím nádobí a pak během dne ještě milionkrát znova. Už ani nevím, kolikrát jsem umyla nádobí (tady se nádobí musí umýt před myčkou, ???). Furt myju nádobí. Myčku zapínám jednou dvakrát denně. Umejt, vyndat, umejt, nandat, vyndat .. furt dokola.
Takže jeden den, umyla jsem kuchyň, byla vypiplaná, klasika. Jenže jsem měla myčku a zapomněla jsem jí dát na speed. Takže místo hodiny a čtvrt jela dvě a půl hodiny. Moje HM to chce na plnou, HD to chce na speed - ty vole, vyberte si! :-D Jelikož jsem myčku nandala plnou, tak mi zbyly dva talíře po dětech, dva sety příborů, tři skleničky a jeden ostrý nůž. Jelikož před příchodem HD jsem šla kontrolovat, jestli myčka stále běží a běžela, rozhodla jsem se s dětma si sednout v obýváku a prostě relax. Dostala jsem králíka do klína a seděla mezi nima. Přišel HD domů, šel do kuchyně, zpátky, do kuchyně, zpátky, do kuchyně a pak přišel za mnou do obýváku a říká, že chce mojí pomoc v kuchyni. Tak na něj koukám a říkám, co se stalo? A on na mě, že tam je nádobí. A já se na něj podívala a říkam, to už myčka domyla? A on, že jo. Tak jsem šla do kuchyně, dveře od myčky otevřený a z toho šla pára jako kráva (s prominutím). Takže samozřejmě myčka zrovna domyla a on okamžitě nakráčel do obýváku. Tak jsem to odporně horký nádobí vyndala, uklidila a nandala tam těch pár věcí.
Další problém dneska. Dělala jsem lososa v troubě. Nechala jsem v ní pak tu horkou skleněnou mísu bejt, že si to pak vyndám a umyju. Tak jsme se najedli s dětma, já jsem opět uklidila celou kuchyni a když jsem měla umyto a uklizeno, tak jsem šla si na chvíli sednout, protože jsem po celým dnu toho měla taky dost, a že si dokoukám s mladým Já Padouch. Co myslíte, přišel HD. Okamžitě, že sporák je špinavej? No vzhledem k tomu, že jsem ho vůbec nepoužívala, tak jsem ho nezkontrolovala. A že je ta mísa v troubě a jestli čekám až zchladne. Tak jsem se nasrala, odkráčela umejt ten sporák, kterej jsem já nepoužívala, vyndala mísu, vydrhla mísu a dala jí do myčky.
Pointa?
V USA se tohle neřešilo. Nikdo neřešil, čí nádobí je čí. Jednou jsem ho umyla já (dala do myčky), jednou HD, jednou HM. Bylo to úplně jedno. Nikdy by za mnou HM ani HD nepřišli a nebuzerovali by mě kvůli jedný míse nebo pár kousků nádobí. Obzvlášť, když by viděli, že jsem měla myčku zapnutou a čekala, až domyje. Když jsem náhodou nechala svoje prádlo vypraný v pračce nebo v sušičce, HM/HD či kluci mi to prádlo dodělali, složili a donesli dolů do pokoje. Stejně tak jsem dodělávala prádlo po nich já. Prostě jako rodina. Nebude se nikdo hádat o to, že ten talíř jsem zasvinila já nebo on. ruce by mu neupadly, kdyby tu jednu mísu umyl a dal do myčky nebo kdyby pak naskládal zbytek nádobí s jejich do myčky.
Jako já toho po celým dnu mám taky dost. On doma není s dětma a neposlouchá věčný hádky, nebo nějaký problémy. Neposlouchá dupání po schodech, po patře, práskání dveřma a jiné hity. On si přijde domů, dá si večeři a pak čumí na fotbal a k tomu si dá dvě tři skleničky vína či pivíčko ne-li dvě tři. Pohodička. Jako proč ne. Já chápu, že se mu nechce přijít domů a mejt po mě nádobí, ale každej den je kuchyň vypiplaná, nádobí umytý a tak by ho to jednou taky nezabilo. Kdo to bude dělat, až já tu nebudu? Protože můj HD po xté odchází z práce, zase to bude mít chudinka HM celý na krku a on prostě bude doma a proto Au Pair momentálně nechtějí.
Můžu bejt ráda, že fakt končím. :-)

Jinak nejsou špatná rodina. Moje HM je miliónová ženská. Férová, hodná prostě úžasná. Teď mi hrozně pomáhala s zařizováním papírů pro moje nové povolání. Tiskla mi věci v práci, nosila mi to domů a do práce, zpátky skenovat, posílat mi to a prostě pomáhat, jak jenom může.
Ale ruku na srdce, vždycky si vzpomenu na HF v USA a na to, jak my s nima bylo dobře. Přišel mi i email od HM, že jsem ze všech Au Pair byla největším členem rodiny, že prostě jsou strašně rádi, že mě mají a měli v jejich životě, jak moc jim na mě záleží apod. Bruna mi volala několikrát. Mluvila jsem s Robertem, říkala mi, jak se na mě pořád moje HF ptá. Jak o mě mluvili u večeře a slavili, že jsem dostala svou vysněnou práci, jak se mi to podařilo. :-) Prostě na tuhle HF nic a nikdo už nemá. Lepší HF nebude! :)

Mimo jiné jsem neuvěřitelně šťastná, že končím s Au Pair kariérou. Neříkám, že se třeba pak v USA k hlídání nevrátím, než najdu něco normálního pak. Kdo ví. Ale rozhodně už nikdy více LIVE IN au pair. Jsem tak ráda, že konečně budu mít svoje bydlení! :) Svůj život a nebudu bydlet tam, kde pracuji. Ono jako je k nezaplacení, když může po práci jít domů do svýho a ne jít do pokoje tam, kde pracujete prakticky. Rodina je pořád doma, děti jsou tam taky. Prakticky se tý práce nezbavíte.

No a zase jsem tisíckrát změnila názor ohledně blogu. A přece jenom jsem založila blog nový. Momentálně nemám v plánu ho uveřejňovat. Blog jsem si dle vzoru sousedky, založila jinde, kde jsem si nastavila, že můj profil je nepřístupný a blog se nedá dohledat. Takže pokud někdo někam nedá odkaz, nebo já sama, tak se nenajde. :-)
Pro tuto chvíli ho píšu pro rodinu a nejbližší. Možná ho časem pak profláknu do světa. Uvidíme. Je dost věcí, o kterých stejně psát nesmím a nebudu. Ale nějak mi bylo líto ochudit rodinu a přátele o moje zážitky. A hlavně to mám i sama pro sebe, že si to jednou doufejme přečtu a budu to mít jako takový cestopis. Chtěla bych se tentokrát snažit dávat fotografie k článkům, ale uvidíme, jak se mi to podaří. Mám dojem, že by mi to psaní asi chybělo. :-) Rozhodně ale Instagram zůstává, Facebook Page taky (tam plánuji také dávat fotky) a tenhle blog nechám pro budoucí au pairky. Myslím, že se tu najdou fajn informace či věci, které někomu pomůžou.

Dále bych vám chtěla poděkovat za projevené gratulace, komentáře tady, podporu a spousta nádherných komentářů na FB či zpráv. Hrozně mě těší, kolik lidí se na mě za poslední dva-tři roky obrátilo. A hlavně kolik z vás se nebojí mi napsat soukromnější dotaz či se svěřit. :-) Děkuji. Moc to pro mě znamená.

Tímto já končím dnešní článek. Jdu se konečně osprchovat a spát! Mam toho dost. Posledních pár dnů bylo šílených a teď si chci užít trošku pohody, než to vypukne. Jelikož od 15.8 budu lítat po doktorech, opět k paní zubařce (au) a nechat si píchnout všechny možný očkování ... To bude taky dobrá bolest.

Tak přeji hezký týden!
 


Další sen na dosah, dovolená v ČR, návrat do Anglie

1. srpna 2014 v 14:05 | Mišule
Tak, konečně jsem se vzpamatovala ze všeho a můžu v klidu sednout k blogu a napsat další článek.

Kdo ví, kdo neví, tak 12/7 jsem odlétala do České Republiky na skoro tří týdenní dovolenou. Letěla jsem docela v nekřesťantskou hodinu. Nebo teda, musela jsem vstávat v nekřesťanstkou hodinu. Šla jsem spát někdy v 9, abych vstala ve 2.30am. Na letiště jsem musela sice až v 5 ráno, ale chtěla jsem si pokecat s mužem. Tady je krásně vidět, jak moc je "special", protože já jsem spáč, spánek miluju a jako vstát ve 2 ráno, abych si pokecala, to u mě není normální. No, díky bohu jsem měla už sbaleno z pátka, takže jsem mohla dřepět na posteli a povídat si s Calebem.
V pět ráno jsem nasedla do taxíku, který mi rodina objednala a zaplatila a jeli jsme na letiště. Do toho jsem si psala s Janičkou (ex Au Pair, letuška) a vtipkovala, že jsem v životě neviděla na letišti jejich letušky či lépe řečeno, její kolegyně. No, tak jsem mazala na terminál 3, odbavila si zavazadla a modlila se, abych se vešla do váhy. Teď jsem se otočila a šla ke schodům, odkud se jde na gate a na mě se valil dav letušek od Emirates. Tak jsem se pousmála, hned to napsala Calebovi, Janině a poslala jsem fotku ještě jedný holčině, co vím, že je má ráda a chtěla by být jednou z nich. A s úsměvem sem si kráčela dál.
Samozřejmě jsem se ocitla (ÚPLNOU NÁHODOU, HAHA - nevěřte mi to) před Duty Free. Vzhledem k tomu, že jsem už věděla, že mě čeká pohovor, tak jsem ho vzala útokem. Červený lak na nehty (mojí stovků laků jsem nechala Bruně v USA, to jsem hodná co?), zasychávač na nehty, konturku na rty, červený Holywood odstín lesku na rty a pár dalších serepetiček. No, sebrala jsem se, šla jsem ke gate. Byla jsem tam hrozně brzo, asi jedna z prvních. Tak jsem čekala. Krátce na to přišly davy a hned na to nám otevřely dveře do naší gate. Tak jsme si sedli, já mazaně kousek ke vchodu a čekali jsme. Přijel pro nás autobus, řady 15-28 (což znamená i já), naskákaly do autobusu a upalovali jsme si to k našemu letadlu.
Let byl pohodový, docela i rychlý, párkrát to s náma pořádně zahoupalo. Takový to, kdy se to letadlo maličko "propadne" dolů a vy cejtíte, jak se vám v těle všechno hejblo. Nevím, jak to jinak popsat. Přistáli jsme v Praze, já mazala okamžitě pro můj FIALOVÝ kufr (ne, není růžový mami) a šla jsem ven, kde mě čekal tatínek a Terezka! Mám nejlepšího tatínka na světě, protože jsem mu ráno psala, aby mi přivezl rohlíky s kuřecí šunkou a moje vytoužená snídaně na mě čekala!
Hned z letiště jsme jeli nakupovat do Plzně. Já potřebovala pár věcí na pohovor. Takže jsem si nakoupila kostýmek a měla jsem radost, že moje velikost byla a je opět 32. Whohooo. Tohle beru jako úspěch. No nic, nakoupilo se a jelo se k nám na "ves".
Jelikož ten den přilétala i Janina, tak jsme večer se domluvily, že něco podnikneme. Terka, Janina a já jsme tak skončili u nás, padly nějaký ty flašky, snědly se asi 3 pizzy ještě s našima a bylo veselo.
V neděli nás pak čekalo rodinné grilování v Tlučný. Takže to bylo fajn.

Pondělí. No a v pondělí vše začalo. Vstávala jsem v 3.30 am, táta mě odvážel do Plzně na 5am a odtud jsem v 5.30 jela do Prahy, kam jsem jela na OPEN DAY pro jednu leteckou společnost. Byla jsem tam ale hrozně brzo, ale jak já říkám "Better safe than sorry". Takže jsem seděla a četla jsem si na iPadu Dear John. Přišla pak další holčina, tak jsme si hned začaly vykládat. Na to se mě zeptala, jestli bych s ní nešla na záchod, že se potřebuje upravit a následně mě požádala, jestli bych jí nepomohla udělat vlasy a make up. Znaly jsme se 5 minut. :D Takže jsem jí udělala francouzský drdol a pak jsem jí pomohla s make up.
Pak jsme se přesunuly před dveře od místostni, kde už čekalo víc lidí. Tak jsme se tam všichni začali bavit. Byli tam kluci ze Slovenska, Čech samozřejmě, Egypta, Rumunska a Ukrajiny, holčina z Ukrajiny, Srbska, Česka, Slovenska. Taková hodně mezinárodní skupina jsme byli. A můžu říct, že jsem hrozně ráda, protože pár z těch lidí patří mezi mé kamarády teď. Zůstali jsme v kontaktu a píšeme si pořád.
Vtipně se mě pár lidí ptalo, odkud jsem a nevěřili mi, že jsem z Čech (mezi nimi i ČEŠI), že zním jak Američanka. :D Tak jsem se zasmála, ale potěšilo to.
No, v 9 ráno vše vypuklo. Bylo nás ke 100, což mě překvapilo, čekala jsem daleko víc lidí. Šli jsme si sednout do konferenční místnosti, kde nám pustili video o Dubaji, o práci a společnosti. Vzhledem k našemu počtu nám bylo oznámeno, že budou vybrány naše životopisy s fotkama a že teda padne pár otázek. S tím, že kdo bude úspěšný, tak mu zavolá do 7pm a pozve ho do dalšího kola.
Bylo nás dost a já stála ve frontě asi hodinu. Hladová, unavená a prostě stěží jsem se držela na nohou, když už byla jedna hodina a já byla 10 hodin na nohách už. Došla na mě řada. Odkráčela jsem ke stolu, podala paní svůj životopis s fotkou, ona se mě zeptala na 4 otázky a já byla "free to go".
Odcházela jsem asi někdy v půl druhý, ve dvě. Odcházela jsem domů s tou holčinou, se kterou jsem se potkala jako první. Ještě jsem se tam zastavila s klukama a vyměnili jsme si čísla, abychom si dali vědět, jestli dostali hovor nebo ne.
Ve 3 odpoledne jsem odjížděla z Prahy do Plzně. No a tam byla Nicoletta! Haháá, já říkala, že někoho určitě potkám. Dopadlo to tak, že jsme se zakecaly i po příjezdu do Plzně, protože jsem měla čas než mi jel autobus do Holýšova. No a ve 4.30 mi zazvonil telefon. Tak jsem to vzala a pak mohla skákat metr vysoko, protože jsem byla pozvaná do dalšího kola výběrového procesu. Upřímně jsem nečekala, že mi zavolá. Takže jsem si rovnou koupila lístky na další den do Prahy a vysmátá jela domů.
V úterý stejnej proces. Vše začínalo v devět ráno. A byl to docela dost dlouhý den plný nervozity, nejistoty a čekání. Já jsem kupodivu byla v klidu. Nervozní jsem byla vždy, když přinesla lístky s Congratulations či Unfortunately. Byly jsme dvě skupiny lidí. Asi 48 nás bylo. Já byla v první skupině. Bylo první skupinové cvičení, během kterého jsme každý šel dosáhnout na čáru 212cm, odpověděli pár otázek, udělali to cvičení a šlo se ven. Pak přišla druhá skupina a až jsme byli všichni hotoví, tak jsme měli pauzu a čekalo se na výsledky. Když pak bylo hotovo, tak se otevřely dveře a byly nám rozdány papírky, kde bylo jednoduše napsáno gratulace a nebo unfortunately. Já a ostatní, co jsem s nima trávila čas, tak jsme dostali gratulace. Vypadlo asi 10 lidí. Další kolo byl anglický test. Nechápu jak, byla jsem hotová za půl hodiny a to jsme na něj měli hodinu. Takže jsem měla delší pauzu. Poté následoval stejný proces. Tentokrát volali lidi do konferenční místnosti. 5 vypadlo a my co zůstali venku šli do posledního kola. Další skupinové cvičení. Opět dvě skupiny. Já opět v té první. Jakmile jsme opět byli hotoví následovalo další vyřazení. Po tom nás zbylo 17.
17 šťastných, co se probojovalo do finále - interview jeden na jednoho. Takže jsme vyplnili pár papírů, dostali věci jako domácí úkol a domluvilo se, kdo kdy půjde. Já si vybrala pátek jako poslední. Hlavně abych nemusela vstávat v 3.30. Někdy v 6 večer jsem jela domů z hotelu, takže jsem domů do Holýšova přijela někdy v půl 10 a táta mi přišel naprosti. Uvařil mi večeři, napustil vanu a já šla chrápat a dospat ty spánkový deficity.

Skoro každý večer jsem se pak viděla s Janinou. Právě v pondělí jsme šli opět, sednout před barák, dát si víno a pokecat a já přišla domů v jednu, šla spát v půl druhý a za dvě hodiny jsem vstávala, že jo. Moje blbost.
Takže středa jsem se pořádně vyspala. Ještě než jsem šla spát, tak jsem udělala všechny domácí úkoly, co měly bejt do pátka hotový a padla do postele jak za vlast.

Středa + čtvrtek jsem víceméně zařizovala x věcí. Měla zubaře a podobně. Viděla jsem se s Janinou a dalšími kamarádkami. :) To bylo fajn.

V pátek, opět do Prahy. V 11 jsem měla finální interview, odevzdala vše, co jsem musela a jela jsem pak s další holčinou, co měla interview přede mnou, na víno. Daly jsme si víno, abychom zapily, že je to za náma. Pak jsem jela domů a mohla začít relax.

Pak jsem dny trávila víceméně stejně. Návštěvy po kamarádkách, grilování, rodinný akce apod. V pátek jsem šla na večeři s kamarádkou, v sobotu mě pozvala na grilování, v neděli jsme byla s Janinou, protože se vracela v pondělí zase do Dubaje. Stihla jsem si jít zabruslit, což byla hrozná pecka. Několikrát byla i další kamarádky. No prostě to bylo fajn.

V pondělí se mi změnil status na mém profilu, že INTERVIEW completed. Tak jsem říkala, to šlo rychle. Kort, když jsem měla pohovor v pátek a v pondělí už změněno.
V pátek jsem pak s našima jela na Karlštejn a do Prahy. To bylo hrozně fajn. Prohlídka - nic moc. Přišlo mi, že tam prostě nic nebylo k vidění. Furt jenom, originály mají ve Vídni apod.
V sobotu rodinné grilování a v neděli jsem byla u kamarádky opět se rozloučit.

V pondělí jsem měla zase odlet. Takže ve 4 jsme jeli s tátou na letiště, šel se mnou na odbavení a na pasovku a já znova upalovala do Anglie. Ne s nadšením teda. Nechtělo se mi.
Díky bohu nebylo zpoždění jako posledně. Minule jsem čekala na letišti od 5.30 a mělo se odlétat 7.20 a odlétali jsme v půl jedný ráno. Sedla jsem do letadla a v 8.20 jsme přistávali v UK (9.20 v ČR). Vyzvedl mě HD, odvezl mě domů, pokecala jsem s HM a šla jsem si lehnout.

úterý středa čtvrtek jsem makala každý den 7.30 am - 7.30pm. Docela náročný dny. Každý den jsem přišla do pokoje a padla na hubu. Já, která jsem zvyklá kvůli Calebovi jít spát klidně ve 4 ráno, tak jsem padla za vlast v 10 a ani jsem nevěděla jak.
Ve středu jsem se vzbudila někdy v 5 ráno a kontrolovala portál, jestli náááhodou nebyla nějaká změna. Nebyla. Probudila jsem se v půl sedmé, mrkla zase na portál a tam bylo magické "JFIP" status. Joining formalities in progress. Čímž jsem věděla, že mi budou následující den (nebo někdy poté) volat a nabídnou mi práci. Takže jsem okamžitě psala Calebovi, tátovi, lidem na skupině (máme skupinu ti, co jsme byli ve finálním pohovoru) atd. Nemohla jsem uvěřit. No v pátek v půl deváté mi zavolali a nabídli mi datum odletu.
Můžu říci, že tomu stále nemůžu uvěřit.
Co mě ale čekalo, byl hovor s rodinou. Musela jsem jim to nějak oznámit, protože v následujících dnech musím letět zase domů.
Takže jsem večer čekala na HM, které jsem řekla co a jak. Normálně jsem se rozbrečela, protože jsem si připadala hrozně blbě. Nikomu jsem o pohovoru nic neřekla z několika důvodů. Za prvé mě ani ve snu nenapadlo, že bych se dostala do finále a za druhé jsem nečekala, že budu jedna z těch, komu zavolají a budou gratulovat k úspěchu. Počítala jsem s opakem. I jsem říkala doma rodičům, že pro mě je obrovský úspěch už jenom to, jak daleko jsem se dostala. Ne tolik lidí se zase dostane do finálního pohovoru. Takže jsem byla na sebe pyšná. Moje host rodina měla naprosto úžasnou reakci a asi byli nadšenější, než já sama. Jak je to úžasný, že prostě ruku na srdce, je to milionkrát lepší práce, než stát za zadkem dětem a starat se o děti. Takže jsem byla docela v šoku, že to takhle vzali v pohodě. Navíc mám docela i kliku, protože HD opouští práci a bude od konce srpna doma. A kdo dělá au pair a má HM či HD doma či pracujícího z domu, tak ví, že tohle je prostě na palici.
Takže mi spadl kámen ze srdce. Odlétám za necelé dva týdny do ČECH, kde musím vyřídit spousta věcí, protože už v září odlétám do Dubaje.
Moji rodiče a Caleb především byli a jsou neuvěřitelně pyšní. Mě to stále nedochází. Nemůžu tomu uvěřit. Co však musím říct, že mám neuvěřitelné štěstí na rodinu (mojí pravou) a na chlapa. Mám v nich neuvěřitelnou podporu a prostě fakt mam štěstí, doslova z prdky kliku. A nemluvě o báječných přátelích.
Jinak včera jsem šla trošku slavit. No, slavit. Šla jsem na víno s Lucy a Miškou, holkama, co jsou tady taky jako Au Pairky. Užili jsme si všichni fajn večer a jelo se domů.
Já ráno vstávala do práce a přišla mi sms od HD, že vstávat nemusím, že jedou s dětma camping a že ať spím. Takže mám day OFF. Tak jsem si sedla a napsala teda článek.

Jinak jsem přemýšlela, co udělám s blogem. Byla jsem nakloněná to zrušit, ale jednoho dne bych si ráda sedla a přečetla si to, co jsem psala a ponechat si to jako vzpomínku. Případně si to nechala vytisknout a svázat si to. Něco jako takovej deníček. Mimo jiné si myslím, že se tu najdou slušné informace o procesu Au Pair a myslím, že někdo může najít něco, co mu pomůže a nebo to opět někoho nakopne. Určitě nový blog zakládat nebudu. Za poslední dva tři roky jsem sdílela více než dost, někdy až moc, takže je třeba to utnout a nechávat si věci pro sebe. Mimo jiné jsou věci, které psát nesmím, nebudu a nechci. Ať je to o Calebovo povolání či mém budoucím povolání. Nechám si tu stránku na FB, kam budu přispívat fotkami a třeba sem tam nějakým komentářem, poznatkem. Nechala jsem si i otevřenou možnost, že třeba čas od času, kdyby se mi stýskalo po psaní, napíšu sem, byť už by to s Au Pair nemělo nic společného.
Tenhle blog měl a má neuvěřitelný úspěch, což je něco s čím jsem nikdy nepočítala. Původně to bylo pro mě, rodinu a přátelé. A rozšířilo se to tak, že mám stovky až tisícovky čtenářů denně. Což je prostě wow a vaše ohlasy jsou neuvěřitelné. Chodí mi denně spousta vzkazů, komentuje mé články či příspěvky na FB. Fakt nemám slov.

Také jsem měla štěstí a párkrát opět mluvila s Robertem. Psal mi jeho táta i Bruna mi říkala, že malému chybím, že se třeba vzbudil jeden den, podíval se na ně a říká " I really miss Mikejla" .. Takže to když mi to HD psal, tak jsem řvala jak blázen. Psala jsem ji i email a moje HM mi psala zpátky. Hrozně krásný email. A mimo jiné řekla, že jsem jediná au pair, která je a byla členem rodiny, jako žádná jiná. Mam fakt štěstí, že mám další rodinu v USA. Určitě je plánujeme navštívit. Ať už já s Calebem, nebo i s našima. A třeba i vzít malého někam. :)

No a to je asi tak vše, co se děje.

Závěrem bych chtěla říci. Ať už máte jakékoliv sny a cíle, nenechte se odradit jedním neúspěchem. Běžte si za svými sny. Splňte si, co si přejete a co tajně chcete. Strach je přirozenou součástí ať už se to týká Au Pair nebo něčeho úplně jiného. Máte na to! Každý má na to, aby si splnil svůj sen. Lidská vůle a chtíč dokáže divy. A myslím, že i já jsem dobrým příkladem, že když se něco opravdu chce, tak to jde. A je jedno, opravdu je jedno, kolikrát jste to museli zkusit než to vyšlo. O to lepší pocit člověk má, když to konečně vyjde a o to je to vzácnější.
Pokud máte přítele a nechcete kvůli němu, jeďte. Pokud je ten pravý, počká na vás nebo si najdete cestu, jak to fungovat. Caleb a já známe pár, co byli od sebe 4 roky a teď plánují svatbu. Samozřejmě to není jednoduchý, ne každý na to má koule, ale život máme jenom jeden. A člověk by měl dělat vše pro to, aby byl šťastný. Splnit si sny a dělat, co ho baví apod. Všechno ostatní se nějak vyřeší a nějak to dopadne. Lidi se mě ptají na můj vztah, jak to mám s USA. Ne každý souhlasí s tím, jak to máme zařízený, ale já nejsem vy, vy nejste já a váš vztah není náš a náš vztah není váš.
V USA nechci bejt sama a teď by to jinak nešlo, než tam bejt sama. A tahle nová pracovní příležitost je obrovská příležitost pro mě a mého přítele, moji rodinu, procestovat svět trošku. Každý jsme nějaký, každýmu vyhovuje něco jiného, někdo souhlasí s tímhle, někdo s něčím jiným. Ale konec konců je každého věc a každého rozhodnutí, jak co má a nemá.
Co se má stát, stane se. Já se o svůj vztah nebojím, naopak. Nikdo nevíme, co se stane a nestane. Mám vedle sebe člověka, se kterým bojujeme za náš vztah a věříme. A já si nemůžu absolutně stěžovat, byť bych ideálně to taky chtěla trošičku jinak. Jak říkáme, ať jsme kde jsme, pořád jsme neuvěřitelně rádi, že se máme a je jedno, jak daleko momentálně od sebe jsme a nejsme.
Více se k dotazům na toto téma nehodlám vyjadřovat. :) Rozhodně nové příležitosti neznamení konec světa pro váš či náš vztah.

Takže tímto bych dnešní článek ukončila. :) Už jsem toho dneska napsala víc než dost. HAHA

Hezký víkend všem.

Robert

24. července 2014 v 1:26 | Mišule
V rychlosti bych chtěla něco napsat.

Dnes - 7/24/2014 - Bobby King oslaví svoje 4té narozeniny. Pro mě a moji rodinu, stejně tak jako host rodinu samozřejmě, je to VELKÝ den.
Můžu říci, že malý Robert mi změnil život od základu. Když jsem ho poprvé viděla, bylo mu 22 měsíců. Pamatuji si to jako by to bylo dnes, kdy jsem šla v pátek ráno nedočkává poznat toho malého blonďáčka, kterého jsem znala jenom z fotek. Ten jeho pohled, ty jeho krásný kukadla a nevinnej úsměv. Na to člověk nikdy nezapomene. Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem si s ním šla prvně hrát a on se chviličku tak roztomile styděl. 5-10 minut na to pobíhal po pokojíčku a ukazoval mi svoje hračky.A to byl den, kdy jsme se stali nerozlučnou dvojkou.
Zažila jsem s ním toho spousta. Nedá se to popsat, co jsme všechno stihli za ty dva roky. Až mi z toho tečou slzy, jak moc mi chybí. Někdy si i říkám, že snad jenom kvůli němu, bych jako Au Pair jela ještě jednou. Na druhou stranu Au Pair není práce, která se dle mého názoru dá dělat dlouho. A můžu bejt ráda, že budeme od Atlanty kousíček. Takže malého uvidím.
Naprosto upřímně říkám, že Robert je nejlepší, nejhodnější, nejzlatější dítě, o které jsem se kdy starala. Byť to zní možná zvláštně, tak tenhle malý klučík, mi změnil život vzhůru života. Stejně tak, jako on se učil a učí novým věcem každý den, stejně tak jako pro něj byla spousta věcích nových, tak jsem se i já učila novým věcem od něj. Věřím tomu, že stejně tak, jako se děti učí od nás dospělých, tak my se můžeme leccos přiučit od nich. Malý Robert mě naučil těšit se každý den do práce. Někdo si řekne, že to nebyla práce. Ale tak, na to už má každý svůj názor. Těšila jsem se na jeho "Good Morning Mikki" nebo "I love you Mikki" ... Někdy malej přišel ke mě ráno do postele s tím, že mě chce jenom obejmout. To jsou momenty k nezaplacení.
Robert se stal součástí mojí rodiny. Stejně tak jako jeho celá rodina. Pro nás je malý součást naší rodiny, je jak náš vlastní. Já jsem měla štěstí na rodinu, našla jsem naprosto báječnou rodinu a tak můžu říct, že mám ve světě rodiny dvě, ne-li tři vlastně. Mojí v ČR, druhou v Atlantě, třetí na Hawaii. Myslím si, že mám obrovské štěstí na tak báječné lidi kolem sebe.
Mrzí mě, nehorázně mě mrzí, že letos nemůžu s malým oslavit jeho narozeniny. A nějak to na mě padlo. O to horší bylo, když se mě malý několikrát zeptal, jestli přijedu a jestli budu na jeho oslavě. Přála bych si z celého srdce, abych tam alespoň dneska s ním mohla bejt. Ale bohužel.
Oslavila jsem s ním jeho druhé a třetí narozeniny. Nemůžu uvěřit, že ten čas tak rychle utekl. NA dětech člověk vidí, jak ten čas letí a jak "stárne".
Jsem ráda, že v dnešní době máme x způsobů, jakými můžeme komunikovat. Od FaceTime po Skype. Díky tomu jsme já i moje rodina měli možnost s malým pokecat, dělat kraviny jako vždycky, řvát na sebe "whats up" nebo česky "co jééééé" ... A dělat prostě srandičky. Dokonce jsme ho tuhle i překvapily s Brunou, že ona na něj zakřičela, že mu někdo volá, on to přišel zvednout a na druhém konci Mikejlaaaa. Ten jeho výraz nadšenej byl k nezaplacení. Tak jsme pokecali, dělali kraviny a užívali si hovor. Fakt můžu bejt ráda, že jsme si s Brunou takhle sedly, že mi pomáhá s malým udržovat kontakt. Nedokážu si představit, kdyby to bylo nedej bože jinak.
Mimo jiné malému dorazil balík, takže jsem si psala s HD. Strašně moc děkoval. Bruna slíbila, že natočí, jak malej otevírá balík. Tak se těšíme celá rodina na jeho reakci. A ještě mi HD psal, jak je rád, že jsem se ozvala a že mi celá rodina zavolá, až pojedou do NY, že dáme FaceTime. Tak se těším, až uvidím svoje druhé rodiče a ty moje kluky.

No, to je asi vše. Tak já jdu do postele a vyřvat se. Holt to na mě padlo a jsem citlivka.

Jinak si užívám dovolené v ČR. O tom asi pak napíšu článek, až se vrátím do Anglie. :)

Přeji krásný čtvrtek.

Život v Anglii

6. července 2014 v 19:57 | Mišule
Vzhledem k tomu, že jsem si konečně udělala radost a pořídila si notebook, tak můžu psát články jako divá.

Čím asi tak začít.

V Anglii už jsem tři týdny, začínám čtvrtý. A upřímně nevím, jak se ohledně celé Anglie cítím. Jeden den mám náladu, kdy si říkám, jak je to tady skvělý (respektive ne tak hrozný, jak jsem si myslela) a že si to tady teda užiju a pak se probudím v náladě, kdy jsem naprosto otrávená celým mým pobytem tady. Někdo Anglii miluje, ale já bohužel mezi tuto skupinu lidí nepatřím. Neberte to špatně. Jde mi o to, že mě Anglie jako taková nikdy nelákala. Nevím proč. Prostě někoho láká Amerika, Anglie a někoho naprosto jiná země. Na tom ostatně není nic špatného. Někdy jsem si říkala, že kdybych bývala jela do Anglie jako první, že bych nebyla tak zaujatá. Člověk přijede domů po dvou letech a neubrání se řečím jako - Ale v Americe .. Amerika tohle .. Amerika tamto .. v Americe tuto .. Já chápu, že to musí být pro lidi otravný, ale prostě si nemůžu pomoct. Ale co, je to jenom kdyby.
Momentálně srovnávám žití ve 3 zemích. Česko - Amerika - Anglie .. Každá má své + a -. Asi tak jako všechno. Můžu říci, že jsem neuvěřitelně "blessed", že mám tu možnost porovnat žití ve třech různých zemích, poznat zase jinou kulturu. Obohacuje mě to jako člověka. Nejlepší věc na cestování a žití v zahraničí. :)
Asi nejmíň se mi prozatím líbí v Anglii. A samozřejmě, Anglie je nádherná. Všude kam jedete mají nádhernou architekturu a je vidět, že je tu historie, kdežto v USA je všechno nové a po historii ani památky (to berte s nadhledem, samozřejmě tam něco taky mají). Těším se do Londýna (ještě jsem v centru nebyla) a pár výletů, ale to je asi vše. ALE jinak, řízení na levé straně? Mě to přijde jako vopruz, na druhou stranu jsem v životě nebyla až takhle soustředěná na řízení. Musím neustále přemýšlet, jestli jsem ve správným směru a kam jedu. Cesty? V životě jsem užší silnici neviděla. Tady je dvouproudová silnice, která je maličká jak jednosměrná. Člověk si musí dávat bacha. Řidiči? Na jednu stranu se tu lidi pouštějí, zatím jsem neviděla nikoho předjíždět, ale na druhou stranu? Kolikrát já jsem div nezavírala oči, že mě někdo sestřelí a nebo div nevjížděla do pole, abych se milostivému pánu vyhnula. Je naprosto jedno, že protijedoucí auto má překážku a mělo by dát přednost, on si tam vjede a nese** se s tím. A když pak takhle jede dvoupatrový autobus, to je teprve sranda. Benzín mi tu přijde poměrně drahý v porovnání s Amerikou. Jak mě chybí tankování a levný benzín v USA. Až zase bude ten můj prskat, že je benzín drahej, tak mu řeknu ať si přijede natankovat sem do Anglie či do Čech a uvidí, co je to drahý benzín. Jídlo mi tu přijde neuvěřitelně drahý. Jestli jsem nadávala na ceny v USA - pardon, beru zpět. Z mého platu bych přežila možná dva dny z celého týdne, jinak bych chcípla hlady. Ještě k tomu moje HM kupuje všechno bio. Každý týden nám dovezou asi 350 tisíc tašek plný bio žrádla - žádný čokolády, sladkosti, sušenky. To v této domácnosti neexistuje. Samá zelenina, ovoce a všechno ostatní LIGHT. Co je tu naprostá bomba jsou tarify. Takhle levný paušál jsem snad v životě neviděla. Můj v USA stál 89 dolarů měsíčně, tady neomezený data a sms, 250 minut volání 10 Liber. No LUXUS! :) Výhoda v Anglii je, že člověk si může najít extra jobs. Sama HM mi nabídla, že mi pomůže najít extra bejbáče či jinou práci. To se v USA nesmělo. Respektive, je to nelegální.

CO se týče rodiny. Asi nejvíc miluju rodiče, ti jsou zlatí. Opravdu si nemám na co stěžovat. Chovají se ke mě hezky, starají se o mě jako o vlastní. Ale děti? TO je PEKLO.
Můj Schedule je docela easy, každé ráno vstávám tak, abych v 7.15 am byla připravená. Děti mají snídani, malou musím učesat, ujistit se, že mají vše do školy + kompletní uniformu, Lila (7 let, holka) musí nakrmit Muffin (králík, 1 rok - v pátek měl narozeniny, lol), spáchat hygienu a odvézt je do školy. V 8.35 jsem většinou zpátky doma a mám čas do 3.20pm kdy jedu vyzvednout malou a ve 4pm pak Thomase (9 let). Třeba takové pondělky já miluji. Jedu vyzvednout malou, odvezu jí domů, má svačinu, uklidí hovínečka po Muffinovi a připravuje se na Brownies (Něco jako náš Skaut), odvezu jí na 5pm na Brownies a jedu pro Thomase, který končí v 5.15, naberu i jeho spolužáka a odvezu ho domů. Tudíž my doma jsme někdy kolem 5.45pm. Má snack a já pak připravuji večeři - což je oříšek, jelikož náš mladej je na dietě. V 6.30 přijede mladá a je večeře, po večeři děti vyženu spáchat hygienu a než jsou hotoví s hygienou, tak přijedou rodiče a já mam padla. Někdy je mám oba dejme tomu od 4 do půl 8 a někdy prostě ani to ne. Což je naprosto úžasný. Takže mám každej den 6 hodin volna. Moje povinnosti pak jsou vyprat sobě a dětem, pověsit prádlo (tady se sušička používá výjimečně, HM chce všechno vysušit venku, ale jelikož to trvá věčnost, tak si pomůžu, když doma nikdo není. Asi jako každá au pair přede mnou. :D), vyžehlit dětem a jednou týdně vyměnit a vyprat povlečení a ručníky. Takže žádná namáhavá práce to není. Výjimečně mám v týdnu či o víkendu bejbáče. Měla jsem zatím jednou v pátek večer, jednou v sobotu a jednou v neděli.
Co se týče těch dětí. Pokud jsou od sebe, tak není problém. LILA je hotový andílek a zlatíčko. TO samé Thomas. Většinou co řeknu, to udělají. Pochopily docela rychle, že když mi vyjdou vstříc a budou poslouchat, tak vyjdu i já jim vstříc. Ale jakmile jsou spolu? Tak je zle. ANO, jsou momenty, kdy si spolu vyhrají venku a je od nich klid. Ale dost často se semele nějakej průser. Znáte to, hračky plačky. Tohle přesně funguje u nás. A většinou je to LILA, která spustí scénu. Ale takovou scénu jsem nikdy u nikoho ještě neviděla. To člověk má strach o její zdraví. Dupání, práskání dveřma, řev, hysterický pláč, jekot, házení věcma apod. Nejhorší je, že jakmile začne, tak já na ní musím řvát taky, protože ona by mě absolutně neslyšela, jelikož v ten moment je absolutně nemožný s ní mluvit. Tudíž na ní musím zařvat, aby šla se uklidnit do pokoje. Většinou tohle má trvání 20-40 minut a pak je zase klid. Teď v pátek byla scéna znova. Ono je to vyloženě na denním pořádku víceméně. A pokud není a je jeden den klid, tak je to zázrak. V pátek dokonce hodila houslema na zem, čemuž jsem nestihla zabránit, pak jsem jí musela držet za ruku, aby nehodila dalšíma věcma. To jsou dny, kdy si člověk říká, že prostě na tohle nemá nervy a nemá to ani zapotřebí. Nedokáži spočítat, kolikrát jsem se sama sebe ptala, jestli mám zapotřebí tuhle práci ještě dělat a jestli by nebylo lepší se zabalit a jet domů.
Na druhou stranu nejsem žádná bábovka a nenechám se rozhodit. Nejhorší je asi to, co si dovolí k rodičům. K HM ani ne, co jsem vysledovala tento víkend, tak ta se s nima taky moc nemaže, ale kolikrát ona je doma, aby to měla pod kontrolou, že? Protože HD si absolutně nechá s prominutím srát na hlavu. LILA je neuvěřitelně rozmazlená. A celkově oni oba si dovolí leccos. Říct takový věci, co oni jsou schopní říct, já rodičům, tak asi mi zmalujou zadek nebo bych dostala lepáka a druhýho o zeď. To je neuvěřitelný. On mladej HD div nepošle do prd*** a HD nic. On mu zakáže koukat se na televizi a pošle ho se vysprchovat. A Thomas jde dolů po sprše a na televizi se koukat může. Prostě on veškerý zákazy jako by nikdy nedal a prostě hlavně ať má klid. Jako za poslední 3 týdny jsem byla svědkem už lecčeho. Další bomba je, když je víkend, vy se konečně můžete vyspat a ne, vy se nevyspíte. Protože děti vstávají v 6 ráno a buď se dohádaj tak, že je opět scéna - většinou LILA. A nebo prostě se budou hádat před mýma dveřma. Po každé, co byli všichni doma během víkendu, tak jsem se ani jednou nevyspala. A když je klid a nehádají se, tak v 8 začne mladej hrát na čelo a je koncert na celý barák. Minulý víkend odjeli na svatbu, takže byli pryč od soboty ráno do nedělního poledne a jak mě vám bylo krásně. A vyspinkala jsem se do růžova. Jedna věc je ta, že nejsem zvyklá na to, aby se někdo doma hádal nebo prostě se na sebe řvalo. HM musí řvát na děti, protože to mají všechno na háku, nebo prostě se jelo na svatbu, samozřejmě jeli pozdě, a pohádalo se to tady. A to ať člověk chce, nebo nechce, tak ho takové prostředí ovlivňuje. Buď to člověku otráví den a naprosto mu to zkazí náladu a nebo začne přemýšlet nad tím, jestli tohle má zapotřebí.

Nebudu lhát, že poslední 3-4 týdny byly záhul. PO psychický stránce. Takhle náladová jsem už hodně dlouho nebyla. Měla jsem chvíli, kdy jsem si to tady užívala a byla spokojená. Říkala jsem si, jo hele, já to tady těch pár měsíců vydržím a za hodinu jsem byla v slzách, že tohle dělat nechci. Měla jsem den, kdy jsem brečela od rána do rána. Prostě jsem to nemohla zastavit. TO jsem pro změnu měla meltdown já. Chybí mi Robert. Robert je naprosto zlaté dítě a myslím si, že dobře vychovávané. S ním se člověk smál i když mu do smíchu nebylo. Člověk se špatně vyspal, šel vzbudit malého a jeho Good Morning Miki a kisses člověka nakoplo tak, že měl hned o to lepší ráno. Chybí mi maličkej. :( Takový srandy kolik jsem s nim měla. Ukazovala jsem Lucce (moje kamarádka v UK) jeho videa a pak mi psala sms, když dojela domů, jak mi děkuje, že jsem jí zvedla náladu a že jí to dodalo úsměvu na tváři. A myslím si, že to znáte i vy, co jste viděli pár videí. Neznám nikoho, komu by to nezvedlo náladu či nezlepšilo den.
Samozřejmě mi trvalo tři týdny od odletu, než jsem byla schopná se s malým vidět a mluvit s ním na Facetime. Nebudu dělat hrdinku, že jsem neměla slzy v očích. Měla. Ale zahrála jsem to, jak jsem v pohodě. Nejhorší je, že se pořád ptá a ptal (jsem denně v kontaktu s Brunou), jestli a kdy přijedu. Jestli přijedu na jeho narozeniny, jestli se na něj zítra přijdu podívat, jestli přijdu dneska. A jak máte malému dítěti vysvětlit, že to nejde? Nakonec jsem mu slíbila, že se s Calebem přijedeme podívat na podzim, pokud to půjde. Já se budu snažit jet se na něj podívat na čumáčka maličkýho. A fakt jsem teď ráda, že budu bydlet 6 hodin od Atlanty, protože když na to přijde, tak sednu do auta a sjedu se na něj podívat na víkend. :) Mrzí mě, že prošvihnu jeho narozeniny. 4 roky! Kdo by to byl řekl, že to tak rychle uteklo. Tuhle jsem koukala, jak byl maličkej, když jsem přijela a teď je z něj velký chlapák.

Jinak se už těším domů. Letím domů na dovolenou a budu v Čechách skoro 3 týdny. Užiju si trošku rodiny, oběhám ještě potřebný doktory, uvidím pár kamarádek a kamarádů a zase prásknu do bot. Teď přemýšlím nad tím, jestli budu schopná dojet na Vánoce. Letenky budou docela pecka. Ale pokud nepoletím letos, tak příští rok budu mít určitě smůlu. Takže se asi budu snažit dojet domů na Vánoce.
Mimo to netuším, kolikrát se ještě domů dostanu či nedostanu. Ale plánuji jet domů alespoň na měsíc hned jakmile bude vyřízená žádost o víza - pro moje víza musí nejdřív Caleb podat žádost. Jakmile jí schválí, tak já budu moct na ambasádu na pohovor. Ale asi hned jak bude ta část hotová, tak prostě jim tady řeknu, že jedu domů a budu chtít bejt s rodinou. Protože dokud nebudu mít zelenou kartu, tak nebudu moct vycestovat, navíc celý ten proces bude stát peníze, tak ani nebudou peníze na dovolenkování v ČR. Následující týdny a měsíce budou asi sranda.
Počítač jsem si pořídila především kvůli tomu, abych mohla pracovat na "důkaz vztahu", jelikož musíme dokázat, že náš vztah je opravdový. Tudíž já začínám dávat dohromady fotky, naše konverzace, důkazy o tom, že si voláme (výpisy z FaceTime či Viber). U jedné Slovenky jsem četla, že dokonce dokládala i fotky z Facebook (Screenshots, že jsou ve vztahu, engaged apod.) No prostě na co si vzpomenete. Oni si stejně všechno nenechají, ale nechají si pár věcí. Tak čím víc toho bude na výběr, tím lépe.

Hned po návratu z Čech plánuji najít co nejvíce extra práce. Moje HM mi slíbila, že mi pomůže a rozešle emaily kamarádkám a maminkám ze škol. Plus moje kamarádka Lucka řekla, že když se jí někdo zeptá na bejbáč, že mě doporučí. Teď jsem to nechala bejt, abych se zabydlela, rozkoukala a zvykla si na novou rutinu. Navíc stejně teď odjíždím. Takže se do všeho pustím po návratu. Sice nemám radost, že budou prázdniny, ale zase budu placená dvojnásobek mého platu, což rozhodně není na škodu.
Ale můžu říci, že jsem na sebe pyšná, že jsem si za tak kratičkou dobu ušetřila na laptop. Vtipně v USA bych ty peníze utratila ani bych nemrkla. Tady sice je možností dost, jak ty peníze utratit, ale já jsem zaprvé líná někam jet, peníze potřebuji na něco jiného a hlavně kdybych si tady nakoupila, tak nevím, jak bych se stěhovala do USA. Už teď tam mám dva kufry a dva si povezu z Čech. :-D

Joooo a už máme bydlení!!! :)))) Hrozně hezký apartmán.

Teď ještě naplánovat dovolenou v USA. Nevím co dřív. Fakt, že bych se potřebovala rozkrájet, protože nevím, co dřív plánovat a co dřív zaplatit. Když to klapne, tak poletíme na Hawaii - to záleží na armádě, a když ne, tak se vymyslí alternativa. Dokonce jsme přemýšleli i o cruise, ale to taky záleží na armádě. :-D Všechno záleží na armádě. Jinak prozatím to vypadá, že mi ho nechají v USA a žádný deployment, ale s jistotou budeme vědět snad tenhle týden. Caleb konečně začíná v práci. :) A to je asi tak všechno. Já si zase na něco vzpomenu, co jsem sem nenapsala. A schovám si to do dalšího článku.

Tak se mějte hezky.

USA, UK

22. června 2014 v 18:59 | Mišule
Omlouvám se, ale nebyl čas a upřímně ani chuť něco psát. Za prvé jsem se za poslední dva týdny nezastavila. V ČR jsem strávila 9 dní a okamžitě na to odletěla do UK - zpátky k Au Pair životu.

V rychlosti se vrátím k odletu z USA. Moc se mi o tom psát nechce, protože to prostě není jednoduchý a je to čerstvý.
Malý Robert samozřejmě neměl tušení o tom, co se dělo. Poslední dva dny se mě neustále ptal proč jedu domů, jestli jedu do České Republiky a proč a kdy se vrátím a proč balím. Můžu říci, že tolik, kolik jsem toho probrečela poslední týden v USA, jsem neprobrečela snad za svůj život. Přece jenom tam člověk nechává druhou rodinu, nechává tam přátele, svůj život a v mém případně i chlapa.
Když jsem přijela, neznala jsem nic a nikoho. A člověk si tam vytvoří svůj život, najde si tam přátele a někteří tam najdou i svou životní lásku. Mimo jiné malý Robert - co vám budu povídat. Bylo mu dvacetdva měsíců když jsem přijela. A nyní má měsíc do 4 narozenin. Je jak můj vlastní. Byl je a bude.
Už nějakou dobu jsem se bála toho dne, kdy budu muset odjet od malého. Můžu říci, že ani ten nejčernější sen měl hodně daleko k realitě. Robert měl tennis lesson a swim lesson v den, kdy jsem odjížděla. Možná to tak bylo lepší. Loučení proběhlo docela rychle. Malý nechápal a neustále se ptal proč brečím a posílal mě pro kapesník a ať si utřu slzy. I loučení s Brunou bylo docela náročný. Jinak Jsem zbytek času byla na FaceTime s Calebem. Myslím, že to nemusím popisovat. Nemohla jsem si absolutně představit sebe odlétat a nechat tam jak Caleba, tak Roberta. Můj HD skoro brečel, měl naprosto slzavý oči. HM díky Bohu nebyla doma. Ale napsala mi neuvěřitelně sweet email a já opět řvala jak dement. :( Ach jo, tohle loučení bylo obzvlášt dramatický.

Let domů byl naprosto v pohodě. Letěly jsme s Petrou spolu, takže to bylo v pohodě. Já měla zaplacenou WiFi, takže jsem měla možnost komunikovat s Calebem po celou dobu. Chudák se stěhoval taky, takže to bylo hektické.

Už na letišti v USA (JFK) bylo poznat kdo byl Čech. Američani se bavil každej s každým, Češi dělali, že se neznají - klasika. Otrávený obličeje, úsměv žádný .. O příletu na letiště nemluvě.

Přílet domů šok. Přišla jsem si jak Alenka v říši divů. Prostě takovej "kulturní šok". Ono se to nedá popsat. I kdybych sebevíc chtěla, tak nepopíši, co se mi honilo hlavou, jak jsem se cejtila. Samozřejmě jsem se těšila na rodiče, rodinu a ty nejbližší. Kromě rodičů a bráchy nikdo netušil, kdy dorazím.
Takže mi povedlo překvapit maminky ségru v práci. Zajít si na český oběd a pak doma už vylézt z okna, když jsme viděli dědu jít z garáže a já vylezla z okna a říkám "Pane ****** nejste vy můj děda?" Dědovo výraz byl absolutně k nezaplacení. Pak dorazil později s babi. A já pak se šla podívat na moje dvě nejlepší kamarádky z dětství.
Samozřejmě celý týden jsem obíhávala doktory, na pojišťovnu, dvakrát do školy, kde jsem měla přednášky o Americe, o tom jaký to tam je a není, zodpovědět dotazy a dokonce se se mnou holky fotily - to mi vyrazilo dech. Dostala jsem i vzkaz z jedné střední školy, jestli bych nedorazila, ale bohužel nebyl čas.
Došla jsem si samozřejmě po dvou letech skoro ke kadeřnici, což bylo naprosto úchvatný. Konečně se mým vlasům dostalo péče a nemusela jsem řešit zničený vlasy od stříhání.
Nejlepší? Zubařkaaaaaaa !!!! :) Já zubaře nesnáším, bojím se jich jak čert kříže, ale teď jsem tam utíkala s nadšením. Bohužel tam v July půjdu ještě dvakrát - no dobrá no.

Amerika mi chyběla, chybí a bude chybět každý den. Cítím jsem tam doma, jsem tam šťastná a prostě jsem se tam našla. A spoustu věcí jsem si uvědomila až když jsem přijela do Čech. Nemyslela jsem si, že mi až tak bude chybět USA. Domov je samozřejmě Česko, mám tu naprosto úžasnou rodinu, ale domov je i USA a tam se cítím prostě šťastná. Kdyby to šlo, tak si nastěhuji celou famílii do USA a bylo by! Další věc je, že jsem tam nechala chlapa a o to víc se mi po USA a něm stýská. I můj vlastní táta mi řekl, že do Čech nepatřím. Vidí to na mě rodina, přátelé, ale i cizí lidi, co viděli fotky na FB či IG. A jsou i lidé, kteří tohle nechápou. Každý jsme rozdílní, vyhovuje nám něco jiného, máme rádi jiný věci atd. Takže si myslím, že nikdo nemá právo mi říkat, že pro mě je doma Česko a podobně. Ano, je to domov, ale prostě to mam tak, jak to mam a hotovo. Nikomu nemusím vysvětlovat, že se cetím doma v USA. :)

V sobotu jsem odlétala do UK. Jako na potvoru jsme měli 5 hodin zpoždění. Takže jsem čekala asi 6 hodin na nástup do letadla. Do Anglie jsem doletěla v 1:20 am. Vyzvedával mě HD.

Můžu říci, že barák je teda nádherný. A HF je fakt úžasná. Hlavně HM - tu mám nejraději. Dá se s ní mluvit naprosto o všem. Je jak moje nejlepší kamarádka.
První týden byl docela v pohodě. Schedule je docela easy, nic těžkýho. Hodně volna tudíž si chci najít co nejvíc extra práce. Co se týče dětí. No nevim. Malá měla nehorázný meltdown. V životě jsem nic takového nezažila. Musela jsem jí poslat do pokoje aby se uklidnila. To byl hysterický řev, jekot, práskání dveřma apod. V sobotu ráno měla další tudíž mě probudila někdy v půl osmé ráno. Já předvádět to co ona, tak asi dostanu na prdel. Tady? Neexistuje. Docela mě zaráží, že něco takového tolerují. Pak se ty děti nemají chovat tak, jak se chovají. V neděli ráno mě v osm probudil koncert pro změnu. Myslím, že se tady bez špuntů do uší neobejdu. Jsem zvědavá, jak tohle půjde dál. Budu to muset pár měsíců přetrpět. Za rok touhle dobou už bych měla bejt v USA, takže pak si můžu oddychnout od Au Pair - live in.
Líbí se mi, že tady nehrozí, že bych něco utratila. Takže můžu vesele šetřit. Taky jsem poznala super Češky, takže jsme byly včera v parku, což bylo fajn. A s Luckou jsem byla i ve čtvrtek v anglické hospodě, což byla taky příjemná změna.
Když vše půjde jak má, tak za čtvrt roku bych měla letět na Hawaii, tak snad to všechno klapne. Je stejně neuvěřitelné, jak se můj život otočil vzhůru nohama. Najednou řešíme bydlení, hledáme si dům, řešíme zásnuby, svatbu a prostě takový ty "dospělácký věci" o kterých jsem si myslela, že řešit nebudu ještě nějakou dobu. WELL.. :)
Dobrý je, že budu 6 hodin od Atlanty, takže budu moct jet za malým Robertem na kukačku. Kdyby to šlo, tak se budu snažit jet už letos, až tam pojedu na dovolenou. Doufám, že to vyjde. Maličkej mi chybí tak, že to není hezký. Pravidelně ukápne slza, když koukám na fotky.

To je asi tak všechno. Píšu na iPadu, mam rozbitou klávesnici a myslím, že jsem jí tak jako tak nechávala v USA, tak až si v ČR koupím počítač, tak snad budu psát pravidelněji. Jedu domů v červenci na 3 týdny, takže si doufejme zrelaxuji nervy. :-D Myslím, že mě čeká ještě dost hysterických scén.

Loučení - nikdy to nebude jednodušší

2. června 2014 v 5:54 | Mišule
Tak se mi to pěkně krátí. Zbývají mi dny do odjezdu a samozřejmě s tím přichází i loučení.

"za chyby se omlouvám, píšu na iPadu a nemám klávesnici, Robert na nim vylil džus"

Po dvou letech, které jsem strávila převážně loučením, by člověk řekl, že to bude snazší a ono nic. Je to čím dál tím horší. Pokud jsem si myslela, že nejhorší a nejtěžší bylo loučení s rodinou, tak, promiňte Mami a Tati, jsem byla vážně vedle.
Posledních pár dnů jsem řvala v pravidelných intervalech. Převážně to byly neděle, kdy jsem odjížděla od přítele. Můžu říct, že jsem nevěděla, jak moc prořvu ten poslední s nim.
Tohle dělá celý odjezd dramatičtější a horší, proto jsem nechtěla vztah. Respektive to byl jeden z důvodů, proč se nevrtat do vztahu, jelikož se znám. Jsem citlivka a jsem drama queen jak říká moje Terezka. :) Ne, teď vážně. Caleb právě odnesl moje kufry do svého auta a až se vrátím, tak budu mít všechno nachystané a připravené v našem novém apartmánu. I přes to mi to láme srdce, že jedu domů.
Na druhou stranu se těším na rodinu a pár přátel, kteří ví o tom, že dojedu a kdy a kde se ukážu. :) Sice moc dlouho v ČR nebudu, ale co se dá dělat. Ukážu se tam znova v létě a pak asi až Caleb dojede, pokud ho dřív neodvelí.
Je pěkně na prd, že ani jeden nevíme, kdy co a jak a proč. On nastupuje ke své unit až ke konci června a do té doby nebude vědět nic. Až se konečně dozví, kdy a jestli vůbec je odvelí, tak my budeme moc začít plánovat. Jestli mě něco na armádě vytáčí, tak to že nic nevíme. :-D Nikdo nic neví.
Mimo jiné jsem byla seznámena se svou úlohou jakožto "Army wife". Přemýšlím, jestli začít utíkat teď nebo pak. Pak už bude asi pozdě. :-D Jelikož Caleb bude mít na starosti asi 40 chlapů, tak já budu mít na starosti jejich manželky - lol. To mě potěš. Vysvětloval mi celej FRG program a mě se dělalo zle. No tohle bude sranda.
Mám dojem, že následující rok bude sranda. Samozřejmě netuším, kdy má v plánu Caleb žádat o ruku a jak, samozřejmě mi nic nechce říct, ale už teď řešíme, kde se budeme brát. A vzhledem k tomu, že to bude ve Státech, tak řešíme, jak to pak uděláme se zbytkem mojí rodiny a přátel v ČR. A mě je z toho preventivně zle, protože já budu zase stresovat. :-D Jsem hrozná.. Chci mít vždy vše podle plánu a jakmile to nefunguje po mým, tak začínám šílet. No bude to sranda.

Zajímalo by mě, jak se mi bude odjíždeť od malého. On mi pravidelně říká, že mu budu chybět, že nechce abych odjela a tak dále. Už je to jakou dobu, co mu všichni říkáme, že budu odjíždeť, ale pořád tu jsem a nepřipadá to nikomu real. Ani mě to nepřijde.
Mrzí mě, že od něj odjíždim. Byl strašně maličkej, když jsem dojela. Bylo mu 22 měsíců, začala jsem s ním hrát tennis, basket, golf, naučila jsem ho chodit na záchod jako velkého kluka, chodila jsem s nim na plavání a trénovali jsme plavání. Se mnou se pořádně rozmluvil. Když jsem přijela, tak toho moc nenapovídal a teď tu pusu nezavře. Bude mi chybět jeho volání "Mikejlaaaaaa" když 3 krát nereaguju na Miki. Bude mi chybět, že mi ráno nepřijde do postele s tím, že mi chce dát big hug, budeći chybět jeho I LOVE you Miki. Bude mi chybět jeho zpívání v autě, naše společné tancování v autě, jeho "Miki, GO faster", "GO Miki, GO".. Dokonce i to jeho "But why" ?!
Malej Robert je jako můj vlastní. Zamilovala jsem si už na fotkách, když se mi HF objevila na profilu. Přijde mi, že ty dva roky strašně rychle utekly.
Člověk se podívá zpátky a řekne si, kam ty dva roky zmizely? Připadá mi to jako včera, kdy jsem seděla v letadle směr USA. Připadá mi to jako včera, kdy jsem poprvé poznala malého Roberta.
Vzpomínám si na ten pocit, kdy jsem poprvé byla v NY nebo kdy jsem byla poprvé v Atlantě. Kdy jsem se divila vysokým postelým v hotelech, přeplněným zachodum apod.
Amerika byl doslova dream come true. Ani ve snu by mě nenapadlo, co vše tu zažiji, uvidím, poznám. Jak moc mi to změní život.
Procestovala jsem 19 států, byla jsem na místech, které jsem znala jenom z filmů, zažila věci, které jsem znala jen z filmů. Podívala jsem se na x ostrovů v Bahamách - místo, kam jsem myslela, že se nikdy nepodívám.

Když jsem minulý rok v září poznala Caleba, tak jsem si plánovala, jak odjedu domů, začnu prAcovat na tom být letuškou a cestovat dál kolem světa. Myslela jsem si, že si budu užívat pár let svobody ještě, poznám víc nových lidí a kultur. Stále jsem si jela tu svojí, měla velký plány a cíle a jednoho dne se veškeré plány změnily a najednou mám cíle trošku jiné. Změnilo se toho spousta a já stále tomu nemůžu uvěřit.
Najednou plánujeme svatbu na Hawaii (nebo někde jinde na pláži), najednou řešíme, jak se budou jmenovat naše děti a místo nákupů kravin koukáme po tom, jaké ručníky si pořídíme do koupelny, jakou barvu bude mít koupelna, jak velkou vanu, jaké rodinné auto si koupíme, jakou lednička budeme mít, jestli si koupíme barák na Hawaii nebo někde jinde a mohla bych pokračovat a pokračovat.
Probouzím se každý den s tím, že tohle je realita a každej den se ptám, jestli je to opravdu tak a nebo jestli spím.
Ještě pár měsíců zpátky jsem zvažovala, že se vrátím do USA ke své rodině. Ne, že bych chtěla bejt au Pair, ale nechávala jsem si otevřená zadní vrátka a najednou je vše jinak a dost možná za dva roky touhle dobou budu mít vlastní děti - třeba ne, ale minimálně budu mít vlastní rodinu.

Upřímně jsem zapomněla na to, co mi "předpověděla" paní na školení - že si vezmu vojáka. Dneska jsem to říkala Calebovi a dost jsme se nasmáli. Kdyby jen věděla, jak se trefila. A to jsem rozhodně neměla pomyšlení na vdavky.

Teď tak sedím u sebe v obýváku, rozhlížím se kolem a propadám nostalgii. Vzpomínám na všechno, co se tu odehrálo. Tohle bude smutný..

Dobrý je, že s Brunou budeme skypovat. Takže malýho uvidím často. Prdelku malinkou. Mrzí mě, že tu v červenci nebudu na jeho narozeniny. Na druhou stranu až se vrátím, tak nebudu tak daleko od Atlanty. Jelikož budu bydlet v Kentucky. Asi hodinu od Nashville, TN. :)

Byly to nádherný dva roky. Posledních 9 měsíců bylo ale nejhezčích.

Au Pair program mi změnil život. Nikdy jsem si nemyslela, že mi to změní život až takhle. Zkušenost to byla rozhodně k nezaplacení. O tom žádná.

Děsím se následujících dní, o tom žádná. Už teď mi stačilo stát v garáži a sledovat, jak mi odjíždí přítel, kterého uvidím buď až dojede do Čech nebo pokud to stihne, tak na letišti. Stála jsem tam jak magor a řvala jak želva. Prostě to nešlo a nejde zastavit.

Kde je srdce, tam je domov. Doma je tady, v USA..

Horké novinky

27. května 2014 v 5:04 | Mišule
Tento clanek bude bez hacku a carek, jelikoz mi nefunguje klavesnice - takze se omlouvam. Ale vzhledem k tomu, ze jsem uz hodne dlouho nenapsala zadny clanek, tak jsem si rekla, ze by nebylo od veci, kdybych si sedla k iPadu a neco napsala. Budu se snazit v rychlosti a strucnosti popsat, co se delo a nedelo.

Posledni dny a tydny byly jeden velky kolotoc. Za prve asi tri tydny zpatky prijela nova au pair. Prvni tyden jsem pracovala full time a zaucovala ji. Vsude jsem ji vyvazela (a stale vyvazim) jako medveda (to rika vzdycky muj tatinek), malej mel posledni tyden skoly a do toho jeste camp, brala jsem ji na zarizovani ruznych dokumentu etc. Rozhodne jsem mela o zabavu postarano. Muzu rict, ze jsme si s novou Au Pairkou sedly neuveritelne. Opravdu ji mam rada a jsem rada, ze tu s ni nakonec jsem, byt jsem ze zacatku nadsena zrovna nebyla. Behem tech tri tydnu jsme se hodne sblizily a jsme vlastne jak segry. Ted vim, ze kdykoliv budu chtit videt Roberta, tak si muzeme zavolat na Skype a podobne. Malej mi prijde chvilickama zmateny. Chodi za mnou, nekdy jde za Brunou. Vetsinou se ale obraci na me. ALE myslim, ze diky tomu, ze jsme tu ted obe, to pro nej bude snazsi.
Co mi malem zlomilo srdce bylo, kdyz jsme byli vsichni v bance a Stenisha se ho ptala, na novou Au Pair etc. MAlej rekl, ze ja odjizdim a ze bude hodne smutnej, ze nechce, abych odjela. To jsem stala a snazila se zamacknout slzu. Prdelka malinka. Bude mi chybet - moc! Bude vzdycky muj malej milacek.
Nas nejstarsi mel graduation. Uspesne ukoncil High school. TAKZE jsem zazila pravou americkou HS graduation. Muzu rici, ze to bylo opravdu jak z filmu. Neskutecne jsem si to uzivala a fakt se mi to libilo. Fotky a videa naleznete na moji facebook strance ci na mem instagramu. www.facebook.com/misuleinusa a IG je mikejla91

Jinak veskery volny cas travim samozrejme s pritelem. Takze to je asi dalsi duvod, proc nepisu na blog. Neni cas. Veskery volny cas travim s nim. Cestujeme, campujeme a podnikame vsemozna dobrodruzstvi.
Nebudu lhat, trha mi srdce, ze musim ted domu. Vubec se mi nechce. A posledni mesic jsem rvala, rvala, rvala a .... rvala. Prijdu si jak tovarna na slzy. Vybrecela jsem uz tak potok ne-li reku. To jsou proste momenty, kdy jsem tak stastna, ze z toho zacnu brecet. Samozrejme mam strach z louceni. A je jedno, ze vim, ze to nebude louceni na dlouho. Proste odjet NECHCI. A asi nejhorsi je, ze vim, jaky to je. Na druhou stranu nic neni horsiho, nez Ranger School.
Od listopadu po leden jsem mela naprosty zachvaty, ze nevim, jak odjedu od malyho a ted? No nevim, co je lepsi.
Kazdopadne ale teda mam novinky..

Caleb a ja se planujeme brat. Doslo k tomu asi nasledovne. V tydnu mi neco koupil a nechtel mi rict co. Byli jsme do patka v Atlante a pak jsme v patek odjizdeli k nemu do Ft. Benning. Vecer jsme se bavili a ja jsem se ho zeptala, co mi koupil. :D Neuveritelne me tim provokoval a me ubijela moje zvedavost - jsem zenska a desne zvedava. No tak jsem to z nej pacila a on, ze mi to nerekne, ze to jeste neni hotovo, ze se to pozdrzelo. A posta jim v sobotu nechodi a v pondeli, ze je svatek - Memorial Day - tak ze to dostanu az dalsi vikend. Nakonec teda, ze mi to rekne, pokud mu slibim, ze budu mit z toho stejnou radost i kdyz mi to rekne. Tak jsem to odkejvala. No a rekl mi, ze nam koupil promise rings. A nasledovala rec.. Nechci tady psat, co mi rekl a nerekl, ale vysledek nasi konverzace byl nasledujici - Chce me zadat o ruku. Ale Caleb je velice old school a rozhodne nechce jen tak kleknout na koleno, vytasit prsten a zeptat se me, jestli si ho vezmu. Chce, aby to bylo special, chce aby to bylo sweet. Samozrejme mi nechce a nerekne, kdy, kde a jak. Do ty doby budeme nosit "wedding bands", jako promise rings. Takze jsme prakticky cely vikend resili, kde se budeme brat a podobne.

Mimo jine tento tyden musim zacit balit. Ale nakonec budu mit jenom JEDEN kufr. Muj stary kufr budu nechavat s vetsinou veci tady u Caleba a budu to mit pripraveno az se vratim.

No, kazdopadne se mi to krati. Bude jeste hodne slz, ale brzo budu zpatky. Na chvili se "zabavim" v Anglii, nasetrim nejake penize a muzu zacit svuj zivot jako Army wife - haha.. No mam se na co tesit.

Muzu ale rici, ze jsem neuveritelne stastna, tak jako jsem nikdy jeste nebyla. Nikdy jsem nelitovala, ze jsem odjela do USA a nikdy ani nebudu. Ziskala jsem dalsi rodinu, spoustu uzasnych pratel, procestovala neuveritelne mnoho statu, zazila neuveritelne veci a to nejdulezitejsi, poznala lasku meho zivota. Mozna to zni jako klise, ale jak rika tata, kdyz vis, tak vis. Driv ci pozdeji se z dvou rodin stane jedna velikaaaaa ... :) Mam toho nejbajecnejsiho muze pod sluncem. A kdyby nebylo Au Pair programu a meho dobrodruzstvi v USA, tak bych ho zrejme nepoznala. What is meant to be, will be = timhle jsem se vzdycky ridila. A ted s mym drahym rikame = we were meant to be. :)

Rozhodla jsem se pokracovat v blogu i ve strance na FB. Takze budu i nadale prispivat o mem zivote AU PAIR - tentokrat v Anglii na par mesicu a pak uz to bude jine dobrodruzstvi.

Dalsi clanek napisu asi az z Anglie a budu prozatim pridavat fotky a prispevky na svou stranku.

Preji krasny tyden.

Zpáteční letenka.

23. dubna 2014 v 23:56 | Mišule
No, tak i já jsem se "dočkala". Nebo lépe řečeno, už došlo i na mě.

Došla mi letenka. Samozřejmě to skoro nikdo neví kdy odlétám či přiletám. A tak to i zůstane. Asi se nedopočítám, kolik už mi přišlo zpráv, kdy dorazím domů. Samozřejmě to ví rodiče, ví to Terezka a můj kamarád Ondra - co se týče lidí žíjících v ČR. Jinak nikdo netuší.
Někdo se možná bude ptát, proč to nikomu nechceš říct? Možná tohle bude dobrá odpověď. Představte si, že odletíte někam pryč, kde nikoho neznáte. A začnete žít naprosto novou kapitolu vašeho života v neznámém prostředí s neznámými lidmi. Časem naleznete kamarády, kteří se stanou velice blízkými přáteli a dojdete do fáze, kdy si bez nich nedokážete představit život. Pokud budete jako Au Pair jako já, odjetede do rodiny a budete mít štěstí, tak časem získáte druhou rodinu a druhý domov. Co se týče mě - Robert je jako můj vlastní, miluji ho z celého srdce a nedokáži si představit jediný den bez jeho "I love you Miki", bez jeho kouzelného úsměvu a jeho kukadel alá velký uličník. Moje Host Family se stala mou druhou rodinou a jejich domov se brzy stal mým domovem. Nebylo dne, kdy bych se tu cítila jako cizí, nebylo dne kdybych si připadala jak služka či levná pracovní síla. Když jsem měla problémy - jedno jaké, tak tu vždy byli a pomohli mi. Když jsem byla na operaci, starali se o mě jak o vlastní, když jsem byla nemocná, chodili za mnou do pokoje ujistit se, že jsem v pořádku a jestli něco nepotřebuji. Když jsem čelila nové challenge, byli tu pro mě a podporovali mě. Dostalo se mi od nich lásky, podpory i pochopení. A dál ... Zamilujete se... Stát se to může a nemusí. Já jsem měla štěstí a našla tu báječného, milujícího, starostlivého chlapa, co nedělá nic jiného, než mě šťastnou a to každý den. A teď nastane den, kdy tohle vše musím opustit.. A spousta lidí je zvědavá a bude se ptát, jaký to je, jaký pocit to je, jak se cítím, jak těžký to je, jak můžu odjet od přítele, jak tohle a jak tamto. --- ANO, takových otázek mi přišlo už hodně. A nebo mi řekne, jo to bude těžký odjet od malýho a RObert tohle a tamto, jo to bude těžký odjet od přítele ... apod. Nemyslím to špatně. Ale nejsem na tohle připravená. Nejsem připravená se o tom s někým bavit, nejsem momentálně silná dost na to, abych odpovídala na to, jak se cítím a jaký si myslím, že to bude, až to bude.
Jsem jenom člověk a mám city. A tohle prostě bude jedna z nejtěžších chvil v mém dosavadním životě.
Pamatujete si, když jsem tu psala o tom, jaké bylo odjíždět od rodičů? Jaké bylo loučení a jak těžké to bylo? Tohle bude možná o to těžší.. Já věřím tomu, že to bude těžší..
ANO, rodina je rodina, rodiče jsou rodiče. Ale je to jiný, než to, co přijde za x dnů.

Než jsme s Calebem začali randit, tak jsem nemohla myslet na nic jiného, než na blížící se konec programu a tím pádem opouštění rodiny a především malého. Měla jsem sny jak odcházím pryč, měla jsem sny jak jsem vysvětlovala malému, že odcházím a probrečela jsem noci. Tyhle návaly jsem měla ještě když s Calebem začínali. Snažil se mi pomoct jak jenom mohl, ale tady nic nepomůže. Tím si člověk musí projít a get over it. Ale nebudu lhát, brečet mu na rameni nebylo od věci - dobrej způsob jak to ventilovat ven. Když byl Caleb pryč v RS, tak přišla žádost na vyplnění - žádost o return flight. Tak začala nová éra slz. Zaslala jsem si žádost a hodila se do klidu. A v klidu jsem byla až ... no do včerejška.
Tak nějak jsem měla pocit, že letenka dorazí tenhle týden. Zrovna jsem se chystala napsat Péťě, že si myslím, že dorazí tenhle týden když mi napsala, že jí přišla letenka. Samozřejmě mě nic nepřišlo. Ale i tak jsem zůstala sedět v šoku. Chvíli jsem zírala na tu její zprávu, chvíli jsem čuměla jak puk na eTicket, který mi poslala. První osoba, komu jsem psala, byl okamžitě přítel. V jednu chvíli jsem prostě seděla a nechala téct slzy volným proudem. A co se mi honilo hlavou? Caleb, Caleb, Caleb a Caleb.
Ano, bude těžké odjet od hostitelské rodiny a bude o to těžší opustit malého. Věřím tomu, že bude těžký sledovat jinou holku starat se o něj a přihlížet tomu, jak mění rutiny. Ruku na srdce, každá si to většinou změníme k obrazu svému a navíc obě jsme jiné kultury. Bude těžký odjet od mého prďoly, ale alespoň odjedu se svědomím, že jsem tý holce pomohla s začátky a pomohla jí zaběhnout se a pomohla tu "změnu" udělat méně drastičtější pro malého. Podle mě by bylo pro něj těžší, kdybych se prostě sbalila a odjela a najednou přijela nová holka. Takhle nás tu bude mít dost dlouho obě, snad si na ní zvykne rychlejš a tím pádem bude pro něj snazší mě nechat jít.
Co se týče Caleba ... Láme mi to srdce a řvala jsem včera celou noc. Teď jsem pro změnu naprosto v klidu. Jako ať si myslí kdo chce, co chce o vztazích na dálku, já prostě věřím tomu, že my to zvládneme s naprostým přehledem. V našem případě je dálka nevyhnutelná ať tak či onak. I kdybych byla ve Státech, tak on by byl pryč. Vzhledem k tomu, že je v armádě, tak bude muset na různá cvičení, školení, tréninky apod. Takže může být pryč v řádů dnů až týdnů a vzhledem k tomu, že bude deploy, tak se nám to protahuje na řády měsíců. A vzhledem k tomu, že jsme přežili 3 měsíce prakticky bez komunikace a vidění se, tak mě dálka s možností mluvit s ním denně - skype, viber, whatsapp, facebook, facetime aj. asi jen tak nerozhodí.
Upřímně jsem si myslela, že vztah na dálku nefunguje - kdysi dávno. Nedokázala jsem si představit, že bych musela procházet něčím takovým. Ale myslím si, že jsem se pletla. Za poslední léta jsem poznala několik párů, kteří čelili vzdálenosti a vztah jim fungoval a vydržel. Ano, jsou i tací, kterým to nevydrželo. Ale já se řídím pravidlem - What is meant to be, will be. Ať to dopadne jakkoliv, tak to tak má prostě být. Ale věřím tomu, že to dopadne dobře. Pokud dva lidé chtějí spolu být a mají spolu být, tak si najdou cestu, ať je to těžké nebo ne. :)

Navíc jsem teď obdržela pár nabídek na práci v Anglii, Austrálii, Irsku a Novém Zélandu. A mimo jiné mě čekají i pohovory s leteckými společnostmi. Ale ještě uvidíme, co bude.
V létě, pokud vše dobře dopadne, tak Caleb doletí do Čech, už hledáme letenky a řešíme co a jak. Samozřejmě poslední slovo má armáda.

Jinak teda zpátky k letence. Dneska došla letenka i mě. Mám fakt pěkný let a díky bohu nebudu sama,budeme s Pétou spolu, máme dokonce místa vedle sebe, takže jsme se nasmály, že budeme řvát a pít spolu. :-D To bude zajímavý let.

Okamžitě jsem psala detaily svého letu příteli, ten že nechce abych jela domů a že mě domů jet nenechá. :-D Tak už plánuje unikové způsoby, jakým předejít mému odletu domů - Good luck babe.

Netěším se na to. Jsem tak z toho všeho zmatená a pod návalem emocí, že to není hezký. Jediný moment, kdy zapomínám na to, co se bude dít za pár dní, jsou momenty s Calebem. To člověk zapomíná na veškerou realitu byť třeba o tom mluvíme nebo plánujeme, co dál. Honí se mi hlavou spousta věcí. Jsem znechucená představou, že letím do Čech. Jediný na co se těším, že uvidím rodiče, dědu a nejbližší rodinu. A samozřejmě nějaký ty kamarádky a kamarády. Snažím se představit, jaký to bude, jak se budu cítit, ale nejde to. Snažím se představit, jak budu reagovat při loučení, při nástupu do letadla ...
Na druhou stranu tohle není na dlouho. Dřív či později se budu vracet zpátky tak či onak. Will see what future holds.

Teď mám ještě nějakou chvíli na to strávit co nejvíce času s Calebem, o víkendu si budeme dělat náš list, kam spolu chceme jet. Ptal se, jestli bych s ním jela do Japonska po tom až projedeme Evropu, tak jsem zvědavá, jaký všechny místa tam prdneme na ten list. Jinak mu musím domluvit, protože chce, abychom si pořídili psa (Cogri) a pojmenovali ho Godzilla. :D A ano, myslí to smrtelně vážně. Tak pokud bude corgi godzilla, tak časem bude druhej a to zlatej retrívr s normálním jménem. No my se jen tak nudit nebudeme.

Jinak stále pracuji, nová holčina tu bude až za pár dní, takže si užíváme s Robertem posledních dnů. O víkendu jsem byla u přítele, mam nejlepšího chlapa pod sluncem, už se mi hoooooodně dlouho nestalo, že by mi chlap uvařil večeři, já dostala lahev vína a ráno na mě čekaly výborné palačinky. Někdo si mě opravdu rozmazluje. Do kuchyně jsem nesměla ani vkročit, jakmile jsem tam vlezla, tak mě vynášel zpátky. :-D A JÁ NEVIM jak vy, ale já mám ráda věci pod kontrolou a ráda se podílím na vaření, pokud teda nevařim já. Chlapi ...

No, to je asi tak vše. Doufám, že se máte krásně. Krásný zbytek týdne přeji.

Kam dál