Květen 2013

A co dál?

31. května 2013 v 4:14 | Mišule
Dneska jsme měli na skupině zajímavé témata. Asi vše odstartoval příspěvek jedné AU PAIR. Řešilo se, jak se kdo cítí při odjezdu, nebo při myšlence na to odjet a začít zase tam, kde jsme skončili zpátky v Čechách. Jsou holky a kluci, kteří se těší domů a jsou mezi námi i tací, co prostě domů za žádnou cenu nechtějí a proto pro ně je "odjezd" naprostá noční můra. Když jsem pročítala ty příspěvky, tak jsem si uvědomila, že já už taky nemám moc času.

Mám za sebou rok a pár dní. A když se ohlédnu zpět, tak až teprve teď si uvědomuji, jak ten rok utekl. Utekl jako voda. Když jsem odjížděla, tak mi rok připadal jako neuvěřitelně dlouhá doba. Navíc jsem věděla, že budu chtít prodloužit o další rok. Prostě jsem jela do USA s tím, že z toho pobytu vytřískám co nejvíce můžu. Přece jenom kdo ví, jestli kdy budu mít ještě šanci se sem podívat. Není sranda se sem dostat legálně. A teď nemluvím o Au Pair programu - nakonec i ten je momentálně ohrožen, což je tady horké téma v posledních dnech. Vůbec netuším, kde je těch 12 měsíců. Občas mám pocit, jako kdybych tu byla pár dní či týdnů. A od doby, co jsem oslavila své roční výročí v USA, tak dost času přemýšlím nad tím, co budu dělat až se vrátím do Čech.

Dneska, když mi malej spinkal, tak jsem přemýšlela nad tím, co budu dělat. Takže jsem začala nové téma ve skupině a zeptala se ostatních holek a kluků, co tohle mají za sebou a nebo je to čeká v nejbližší době, co oni budou dělat. Jak se cítí, co chtějí dělat s životem pak po návratu domů. Je zajímavé číst všechny ty názory a přijde mi až neuvěřitelný, jak jsme lidé rozdílní. Já momentálně přemýšlím, co bude se mnou. Mám ukončit oficiálně program v květnu 2014 s tím, že mám další měsíc jako "travel month". Takže prakticky domů bych měla letět někdy na začátku června. Když jsem se v listopadu 2011 hlásila do programu, tak jsem byla studentkou na vysoké škole v Plzni. Rozhodla jsem se ukončit studium. Takže mě napadá, že bych se velice ráda vrátila do školy. Chtěla bych určitě studovat ještě a mít minimálně bakaláře. Občas se přistihnu, že mi chybí škola. I ten stres, kdy víte, že máte zkoušku či test, že máte vypracovat nějakou práci. Prostě mi to chybí. I vysokoškolský život. Protože první semestr na vysoký byl naprosto nezapomenutelný. Poznala jsem báječný lidi a zažila jsem s nima neskutečný věci. A i to mi někdy chybí. Přece jenom náplní mých pracovních dnů je být mámou na půl úvazku. Takže momentálně přemýšlím, kam bych čistě teoreticky chtěla do školy. Co vím určitě, chtěla bych studium v angličtině. Jenže na druhou stranu už nechci chodit na denní studium, protože jsem si zvykla za ten rok být samostatná. Vydělávám si svoje peníze a všechno, co si koupím, mám za svoje. Když si chci koupit nový šaty, boty, telefon nebo někam jet na výlet, tak si to prostě zaplatím sama. A asi pro to si nedokážu představit, že bych se vrátila do Čech, šla zpátky na vysokou a zase byla na krku rodičů. Takže jsem přemýšlela jít na školu dálkově a najít si práci. V mém případě bych asi zkusila získat práci svých snů. :-) Kdo čte blog pravidelně, tak ví, o co se jedná.

A NEBO, co takhle jet jako Au Pair jinam? Anglie? Austrálie? Chci ještě vůbec být Au Pair a dělat tuto "práci"? Miluji cestování a vůbec by mi nevadilo zkusit žít v jiné zemi. Zase procestovat nová místa, poznat zase nové lidi a jejich život a životní styl třeba na druhé straně zeměkoule. Ale vážně chci tohle podstupovat jako AU PAIR? Já vím, že to teď bude znít hrozně, ale já když se starám o malého, tak mi někdy přijde, že přesně takhle bych se mohla starat o vlastní dítě. Já vím, že mi teprve bude 22 let, ale mám několik spolužaček a kamarádek, co už mají vlastní rodinu. Vdávají se a rodí děti. Každý máme jiný sny a každý máme jiné priority.
Já asi se nikdy nesžiju s tím, že Američani (budu teď mluvit jen o Američanech, protože s jinou zemí nemám osobní zkušenosti.) si prostě pořídí Au Pair či nanny na to, aby jim vychovávali a starali se o jejich děti. Samozřejmě my Au Pairs etc. můžeme být za tohle jedině rádi, protože díky tomu tu my všichni můžeme být. Pro mě to je obrovská příležitost a neuvěřitelná škola života a obrovská šance na to procestovat Ameriku, ale pro vlastní děti bych tohle nechtěla. Já vím, že někteří nemají na výběr a prostě pracovat musí a navíc tady nefunguje "mateřská dovolená". Matky odrodí a po šestinedělí mazají zpátky do práce. Ve výjimečných případech jsou doma 3 měsíce. Ale stojím si za tím, že dítě potřebuje MÁMU/TÁTU. Moje mami byla doma se mnou i s mým bráchou a já si nedokáži představit, kdyby mě "šoupla" nějaký chůvě a čau postarej se holka. To je prostě hrozný. Dokonce jsem tuhle mluvila s mladým klukem, který byl prakticky vychováván babičkou a chůvami. Jeho oba rodiče pracují jako lékaři, takže mi vyprávěl o svém dětství. Řekl k tomu jediné a to, že by v životě nechtěl, aby si tímhle procházely i jeho děti. Že radši bude dřív tak, aby si jeho žena mohla dovolit nepracovat a být s dětmi doma, než aby své děti nechával s nanny či si najímal au pair. A to vám řekne Američan, který tohle prostě zažil. Další věc je, že ty děti si na někoho zvyknou a pak přijde zase nová au pair a pak další a další. Nedokážu si představit, jak těžké tohle musí pro ty děti být. Vybudovat si k někomu vztah a důvěru, zvyknout si na někoho a pak prostě odjet. A o to horší to je, když ty děti jsou malý a nemají z toho rozum. A pak přijde nová au pair a oni chtějí tu starou a dotazují se po té holčině před tím. Už jen ta představa mi rve srdce.. A vůbec si nedokážu představit, co budu dělat, až si tím budu procházet já s malým Robertem.

Mám z toho, co přijde opravdu hrůzu. Návrat do reality, návrat do života, návrat Čech. Návrat do reality a života, tím myslím to, že momentálně žiji s americkou rodinou tudíž se nemusím starat o nájem, nákup potravin, hygienických potřeb etc. a placení vody, elektriky etc. Takže do doby, co budu v USA, se o tohle starat nebudu muset, ale pak až se vrátím do Čech, tak budu muset vyřešit, kde budu bydlet, jak seženu práci, kde budu studovat. Přibydou mi starosti a povinnosti. Nikdo mi zadarmo nedá auto, abych si jako dáma mohla vozit prdelku kam se mi zachce. Nikdo mi nebude platit benzín, pojištění na auto a náklady na provoz auta. Tady se mi něco stane s autem, já ho odvezu do servisu, na náklady HF se nechá opravit, vyzvedne se a jede se dál. Budu muset najít práci takovou, abych byla schopná se uživit a postarat se sama o sebe. Samozřejmě budu asi potřebovat pomoc od rodičů ze začátku, protože se vrátím k ničemu. Všechno budu muset budovat od začátku, případně navázat tam, kde jsem skončila.

Když tak nad tím vším přemýšlím, tak mi chybí ty léta, kdy jsem se o tohle nemusela starat. To byla taková pohoda, mít starosti jenom s domácími úkoly do školy a hraním si s panenkama či lítání venku do večera, hrát si na schovku a přemlouvat s pláčem maminu, jestli můžu spát u kamarádky. S přibývajícím věkem přibývají i povinnosti.

I přes to, že mi táhne na 22 let, tak mám svoje naivní představy typu. Půjdu na školu, vystuduji, budu dělat svůj dream job, najdu si manžela, budu mít děti a budeme žít happy ever after. No, tak teď se Michaelo prober, víme, že takhle to nefunguje. Momentálně number one pro mě je to, abych žila tak, abych na sebe mohla být pyšná já, ale i moji rodiče. Není nic lepšího vědět, že jsou na vás rodiče pyšní a že jsou pyšní i na to, jak dobře vás vychovali. Já vím, že jsou moji rodiče na mě už teď pyšní. Byť jsem v životě zatím nedokázala nic extra. Ale jsem motivována, abych to "něco extra" dokázala. A podle toho se teď pomalu a jistě musím zařizovat.

Au Pair práce je prostě skvělá příležitost, jak najít sám sebe. Jak si uvědomit hodnoty v životě, priority a další. Hodně lidí mi řeklo, že jsem se změnila. A ano, mají pravdu. Nepoznávám se. Jsem naprosto jiný člověk. A teď mluvím vyloženě jen o AU PAIRS. Každý, kdo si prošel touto zkušeností, prácí Au Pair, ať už v USA nebo v UK - kdekoliv, tak ví, o čem mluvím. Život tady mi otevřel oči a naučil mě mnohému. Před rokem jsem byla naprosto jiný člověk, než jsem teď. A myslím si, že v dobrém slova smyslu. Plat tady stojí za prd. Respektive kapesné. Ale já jsem sem nejela pro peníze, ale přesně pro ty zkušenosti a možnosti cestovat, poznat život a životní styl tady, nové lidi etc. Nevážila jsem si peněz, když jsem byla v Čechách, rozhazovala jsem a pořád jsem spoléhala na rodiče, byť jsem měla brigády a vydělala si, tak jsem pořád věděla, že když něco, tak oni mi naši pomůžou. S ročním odstupem je mi naprosto trapný si říkat o peníze. Nebo o pomoc, když mě pošta zásobuje dopisy z nemocnice a pojišťovny. A s tím málem, co vyděláváme, je opravdu těžký dovolit si zaplatit tu lékařskou péči. Kdo nežil v USA a nezažil jejich zdravotnický systém, tak to asi nikdo nepochopí. Dle mého názoru je naprosto nesmyslnej a opravdu jsem vděčná za to, co máme v Čechách! Nikdy bych si nedovolila stěžovat si na poplatek 30 korun nebo 90 korun za pohotovost. Tady pohotovost vyjde na více jak 1000 dolarů a prakticky za NIC!
Teď si počítám každý dolar, snažím se šetřit, abych si mohla dovolit někam vycestovat a nebo si zaplatit nový šaty či boty. A mám neuvěřitelnou radost, že si to můžu koupit za svoje. Někdy mě mrzí, že nebereme peníze, jaký berou nannies. Mít jejich plat, tak si lítám každou chvílí někam a nebo si ušetřím na auto. Ale je to super být závislá jen sama na sobě.

No, uvidíme. Zatím mám trošku času na to, abych si promyslela co chci a nechci. A udělala si představu, co se mnou bude, až se vrátím do Čech a na jak dlouho se tam vrátím.

Ameriku miluju a nevadilo by mi tady žít, ale kdo ví, co pro mě osud přichystá a kde skončím za rok. :-)

Přeji krásný pátek a hezký víkend!

Hlášení.

28. května 2013 v 18:07 | Mišule
Z preventivních důvodů jsem zrušila možnost anonymních dotazů na ask.fm . Tato stránka by měla sloužit jinak, než jako drbárna a prostor pro chorobné výplody fantazie, které se nezakládají ani z jednoho procenta na pravdě. :)

Děkuji za pochopení.

Charleston, SC + novinky

28. května 2013 v 0:29 | Mišule
Takže jsme místo na Floridu jely do Jižní Karolíny do Charlestonu. Řízení jsem se ujala tentokrát já. Plán byl asi následující, ve 4 ráno vyjet směr Isle of Palms, což je asi 30 minut od města Charleston, strávit den na pláži a poté obhlédnout město. Místo ve 4 jsme prakticky vyjížděly v 5. No jo, vyhrabat se z postele ve 4 ráno bylo pro mě nadlidské. Navíc jsem nemohla spát, takže jsem spala jen dvě hodiny, ale překvapivě jsem byla relativně svěží. Jelo se nakonec ve 4. Já, Petra, Monika a Alex. Na pláž jsme přijely něco kolem desáté. Počasí bylo nádherné, bylo šílené horko teda, ale oceán nás zchladil až až.

Na pláži jsme strávily celé dopoledne i odpoledne. Odjížděly jsme asi v 6 večer do Charlestonu. Plánovaly jsme jít ven a projet se v kočáru taženým koňmi, abychom něco viděly. No, to se nekonalo. Plánovaly jsme jít na večeři a pak někam do baru či tak, ale co se nestalo. Já jsem si zapomněla celou tašku s věcmi na převlečení na večer. VŠECHNO na večer jsem nechala doma. Takže jsme vyrazily s holkama na King Street, kde jsou obchody, takže jsme vyrazily na shopping. Takže jsem si koupila nové šaty, takové dlouhé, co se teď nosí. Můžu je mít k bazénu, na pláž, kamkoliv. Moc se mi líbily a chtěla jsem už dlouho takové. A k mému štěstí nebyly ani drahé. Jenže jsme pak kolem sedmé měly hlad, takže jsme se vrátily k autu se převlíct a zpět na King Street, zajít si někam na večeři. Po večeři jsme vyrazily do barů, na které Péťa dostala tip.

Musím říct, že nejenom mě, ale nás všechny, zamrzelo, že jsme nezůstávaly delší dobu. Charleston je naprosto nádherný a kouzelný. Jake o tom dříve mluvil, furt básnil o tom, jak je Charleston dokonalý a úžasný. Nikdy mě nenapadlo, že by mě to město takhle okouzlilo. Co mě mrzí, tak, že jsem se nepodívala na old Air Force base. Proč? Protože mime jiné tam se natáčel můj oblíbený seriál Army wives. A nejenom na té základně tedy. Z toho plyne prakticky jediné a to, že plánujeme znova výlet do Charlestonu, protože určitě chceme se podívat po památkách a tak.

Další věc, já jsem milovnice uniform, na tom není nic špatného. Je spousta holek a ženských, co mají stejnou "úchylku". Já vidím uniformu a jsem schopná se zastavit a ještě se za tím chlapem v uniformě otočit. Charleston je plný military guys. Jsou tam základny a školy Navy + Naval academy, Marines, Air Force etc. Takže jdete po ulici a narazíte na X kluků a chlapů v uniformě. Pro holky, radost pohledět! :-)

Noční život? Paráda. Opravdu jsem byla unešená a těžko se mi odcházelo. Navíc v jednom baru, kde jsme byly, měli PLZEŇ - PILSNER URQUELL! :) To bylo velice milé překvapení, protože v Atlantě Pilsner v baru horko těžko seženete. Asi 80% byli kluci a chlapi z armády. Čemuž se nemůžu vlastně ani divit. Bylo nám řečeno, že v Charlestonu jsou strašně milí lidé. A opravdu, JSOU! Ti kluci, co nás vzali hrát kulečník a vykládali si s náma, bylo neuvěřitelně zdvořilí, slušní, milí a nejenom oni, ale většina lidí - všechny věkové kategorie, které jsme potkaly.

Z Charlestonu jsme odjížděly v půl jedné ráno. Řídila jsem asi hodinu a něco, zatímco Péťa spala. Věděla jsem, že cestu zpět neuřídím, protože jsem předešlou noc spala jen dvě hodiny a na pláži jsem se taky nic moc nevyspala. Takže jsem asi ve 2 ráno zastavovala na REST AREA, kde jsme se domluvily, že tam dáme šlofík a pak mě Péťa vystřídá, kdybych ještě chtěla spát. Takže jsem nás zamkla a šlo se na kutě. Ve 4 ráno byl budík. No a co se nestalo, budíček to nebyl jenom pro nás v autě.. Já jsem se probudila a netušila, která bije, auto šíleně zamlžený, takže jsem okamžitě nastartovala, že nám pustím AC. Nějak jsem zapomněla na to, že jsem zamkla auto, takže se sputil ten odporný zvuk auta, jak to houká na celé okolí. Pak mi to došlo, takže jsem auto odemkla a kvílení přestalo. Opravdu jsem měla dost, takže jsem odkráčela do zadu auta a šla spát, zatímco Péťa řídila. Domů se dorazilo kolem osmé ráno, takže hned po příjezdu jsem nakráčela do postele a šla spát.

V neděli jsem byla na pool párty. Kamarádi (ta parta lidí, co se s nima vídám), udělali pool party, takže jsme byli u nich u bazénu a bylo to skvělý. K večeru jsme jeli nakoupit a grilovalo se. A jelikož Miguel se vrací do Španělska (na dobro), tak jsme šli večer někam si zatancovat. Dneska (pondělí) je Memorial Day, takže se nepracuje a já jsem off, takže některé bary/cluby byly výjimečně otevřené. Byli jsme v baru, co byl takový typický latinsko-americký, chvílema hráli písničky na Salsu apod. a pak zase typický songy z Ameriky. Bylo to fajn ! ... :-)

Jinak, konečně mám auto v servisu, měla jsem dostat od Curry Honda auto na půjčení po dobu, co auto bude v servisu, jenže je Memorial Day a tak je zavřeno. Moje HM navíc jede na služebku, takže nebude asi jak to zařídit. Takže jsem dostala jejího Mercedes.

Konečně jsem si koupila letenku, takže pojedu k Terce do Pennsylvánie. Letím 14.6. do Baltimoru, kde mě vyzvedne její HD a pojedeme spolu do Pennsylvanie. Pak v pondělí jedu do New Yorku a pak mě čeká cesta do Bostonu. Zatím to alespoň tak vypadá.

Mám se překvapivě fajn, konečně se věci uklidňují. :-) Venku je nádherně, takže se přesunu s malým od teď na bazén. Což je příjemná změna a navíc ten den rychleji uteče.

Poslední dobou mi chodily a stále chodí různé urážlivé dotazy na ASK. Buď mi anonymně chodí stížnosti od holek, co mají být ve skupině, které si tedy stěžují na to, jak se skupina ubohá, jak se jim nelíbí to či ono. Nebo, že jako admin nejsem schopná udržet pořádek. To je první věc. A teď mě klidně ukamentuj, ale zaráží mě fakt, že někdo, kdo chce jet do USA a fungovat tady, se chová takto nedospěle. Vzhledem k tomu, že jsme všichni dospělí, tak snad jako dospělí můžeme jednat. Očekávala bych, že když se někomu něco nelíbí, tak se ozve. A ne, že mi budou chodit anonymní zprávy. To mi přijde nedospělé a ubohé. Mezi stížnostmi bylo, že se holky hádají na skupině a že nejsem schopná udržet pořádek. Tak k tomu bych se velice ráda vyjádřila. Ve skupině je 630 lidí. Z 98% jsou to HOLKY. Bohužel není v mé síle zamezit výměně názorů a případných neshod mezi nimi. JSEM BOHUŽEL TAKY JENOM ČLOVĚK, nejsem ROBOT. Co člověk, to názor. 100 lidí, sto názorů, 600 lidí, šestcet názorů. Navíc nejsem jejich máma a nemůžu být zodpovědná za 630 lidí včetně sebe. JEDU sama za sebe, jsem zodpovědná sama za sebe. A že jsem ADMIN a tu skupinu jsem založila neznamená, že tam budu dělat VELITELE. Skupine je rovnoprávná, nebo bych byla ráda, aby v tomto duchu fungovala. Každý jsme si roven a neexistuje, že by tam byl někdo výš a někdo níž. Dalším faktem je, že MÁM SVŮJ ŽIVOT a nemám čas trávit 24/7 na skupině, řešit neshody, spory, žabomyší války a podobně. Zajímalo by mě, jestli ti, co si tak stěžují, by skupinu vedli lépe. :-) Já mam vlastní život, pracuji od pondělí do pátku a víkendy jsem ráda, že mohu vypnout.
Co se týče toho, že se lidi bojí na něco zeptat. Kdo se bojí, nesmí do lesa. Ve skupině se neustále vracíme k nadměrně opakujícím se dotazům. A jsme půl na půl. Jedna půlka je otrávená zaspamovanou zdí stále se opakujícíma dotazama a druhá půlka si stěžuje, že se bojí na něco zeptat, aniž by je někdo neodkázal na lupu. Několik z nás, jsme pracovalo a pracujeme na FAQ, kde jsou nejčastější otázky. V dokumentech je toho spousta, co by mohlo pomoci etc. Další vymoženost je LUPA, mrknout na lupu a zjistit, zda-li někdo na ten dotaz neodpověděl už dříve. Položím dotaz, kdo odpovědět chce/může, odpoví. Koho to vytáčí, ať to přeskočí a neodpovídá. Není to ničí povinnost, ale dobrá vůle.

Abych to zkrátila, je nás tam přes 600 a bohužel není možno se zavděčit všem.

K anonymním vzkazům a vulgarismům nemám slov. Je to opravdu dětinské a ubohé. Takže všechny ty vzkazy rovnou blokuji. Tohle není ani hrdinství, ale naprostá ubohost. Pořád pozitivních ohlasů, emailů, vzkazů etc. je několikanásobně víc, než těch pár nenávistných a urážejících. A to, že mi někdo na ask napíše: Jsi p*ča, to mě opravdu neurazí. Nadávat umí každý. :-)

Komu se nelíbí můj blog, ask, stránka na FB, ať tam nechodí. Nikdo nikoho nenutí číst můj blog. Píšu ho především pro rodinu, přátele a pro sebe. Protože jednou za pár let si třeba sednu a přečtu si, co jsem psala před x lety a čím jsem si procházela.
Že moje rady stojí za prd, no nikdo Vám je necpe. :-) Kdo se chce zeptat na něco, zeptá se. A buď si to vezme k srdci nebo ne. Není moje povinnost na ně odpovídat, ale je to moje dobrá vůle.

Jedna z věcí, kterou by se Češi mohli naučit od Američanů je, nestarat se o cizí, ale sami o sebe. Tohle Češi umí perfektně, starat se o život, soukromí a další ostatních lidí a bohužel se neumí postarat o ten svůj. Zameťte si před svým prahem, stejně jako si zametu před svým já. Nikdo nikomu nedal právo se starat o cizí. :-)

Nesnáším drby a vymýsly a jedna nejmenovaná osoba je v tom naprosto úžasná. :-) Jsem ráda, že mi bylo osvětleno, proč jsme se údajně nebavily/nevídaly s Péťou. Škoda jen, že na tomto výmyslu roku není pravdy ani špetka toho. Ponaučení pro mě. Škoda jen, že vím, kdo tuhle hovadinu napsal. Asi jí pogratuluji až jí potkám příště.

Víc se o tomto nebudu bavit. Zmiňuji to tady naposledy. Tyto "dotazy" blokuji okamžitě a nehodlám na ně reagovat.

Doufám, že se máte všichni skvěle. Užívejte pohody a přeji krásný začátek týdne.

E-MAIL

15. května 2013 v 6:31 | Mišule
No, sice je jedenáct večer, ale já na ten blog zkrátka napsat MUSIM!

Co se stalo?!

Já docela dost často lezu na svůj e-mail, věčně ho přes telefon kontroluji. Celý den tam nebylo nic zajímavýho. Přišla jsem domů někdy po sedmé, kdy jsem strávila celé odpoledne u Petry, protože jsme pracovaly na tom projectu. Samozřejmě jsem dolezla do svého obýváku a pokračovala na projektu. Do toho mi volal na Skype T., takže jsem měla co dělat celý večer a na telefon jsem se ani nepodívala. A pak tak koukám, že mám nový e-maily, tak to otevřu a tam prostě jméno, který jsem už někde viděla. A heleme se, byl to ten voják, který vytvořil pro svou UNIT profil a tak jsou v databázi a my jim můžeme posílat balíčky/dopisy. V tu chvíli jsem byla v šoku, T. jsem řekla, aby počkal a letěla jsem za svojí rodinou nahoru do kuchyně. Potkala jsem jenom HD. Hned jsem mu řekla, že jsem dostala dlouhosáhlý e-mail i s fotkama a že jim přišel můj dopis s kartou! :-) Tak měl ze mě i za mě radost. Já tu skákala jak prdlá. T. se pak ptal, co se děje. Tak jsem mu to vysvětlila. Sám byl deployed, je pořád u armády. Sice není active duty, ale je stále Coast Guard. Hrozně mě v tom podporuje, dokonce mi i radil, co je dobrý koupit, co ti kluci/chlapi ocení nejvíce.
Přišel mi dlouhatánský dopis. Hrozně milý, psal mi ho Staff Sergean , který založil profil online a tak se snaží získat nějaké balíky či dopisy pro svoje vojáky. Byli hrozně nadšení z podpory z "venku". Protože jsem Češka a oni to ví, tak o to víc měli radost, že na ně myslí i někdo jiný. Normálně jsem ten e-mail četla už 3x !

Ani nevíte, jakou mám radost, že dopis dorazil a že si našli čas a odepsali mi. To jsem vůbec nečekala. Přece jenom ti chlapi a kluci tam bojují o život a za svou zem, nemají čas si vypisovat apod. Ale teda WOW! :-) Dokonce tam na základně mají i české vojáky, tak mi psal, že se bude snažit s nima vyfotit a poslat mi nějaké fotky. Dostala jsem fotky, jak to tam vypadá, celý UNIT, dokonce u jedný bylo napsáno kdo to je, co má za hodnost. To bylo moc hezký!

No, plácám pátý přes devátý. Zítra mu/jim odepíšu a pak napíšu nějaký srozumitelný článek! :)

Trefí mě šlak!

14. května 2013 v 3:35 | Mišule
No, takže mě se ta smůla na ty paty bude lepit i nadále.

Začnu hezky postupně.

Přijela Monča, KONEČNĚ! :-) TAKŽE tu mám někoho dalšího NORMÁLNÍHO. Byly jsme už dvakrát venku. Ono poslední dny nebyl čas a věřím tomu, že sama Monča toho měla až dost se stěhováním etc. Já měla lítání po pojišťovnách a policajtech. To bych koneckonců nebyla já, abych někde nelítala po policajtech. Snažila jsem se vtipně vyvarovat tomu, abych musela pro report osobně, ale vzhledem k tomu, že i policisté v USA jsou kreténi, tak se nedalo nic dělat. Tady je možno získat report (v mém případě z dopravní nehody) online. Takže já, jakmile jsem dostala call z NY, že mam report připraven, jsem okupovala web dané společnosti, abych získala report. No, zkoušela jsem možný i nemožný a prostě to nešlo. Takže jsem si zavolala na tu centrálu, co mam dělat. Oni, že se mám zastavit osobně, protože ho tam už mají připraven. No, vtipně centrála pro výpisy je asi 40 minut odtud autem. Takže jsem se sebrala, jela si zařídit nový řidičák, který mě stál 20 dolarů! (Vtipně jsem tam šla v pondělí a neměli otevřeno, holt se někomu v pondělí makat nechce,no) a hned poté se vydala do toho prdelákova. Samozřejmě zácpa na dálnici, vtipně k tomu bouračka, takže jsme jeli krokem - to je dost možná i silný slovo. Když jsme dorazili na místo, tak jsme šli dovnitř a tam vtipně kontrola. No nevím, co jsem si myslela, když jsem šla do policejní budovy. :-D Asi jsem čekala nějaká privilegia. No, takže samozřejmě pásek od kalhot dolů (ty mi vtipně padaly), hodinky, všechno pryč, jak na letišti. Pracně jsem si nandala pásek a všechno, došla jsem k okýnku, kde mají dávat report a vtipně čtu - NEPŘIJÍMÁME DEBIT/CREDIT karty. A já vtipně bez peněz, že jo. A myslíte, že měli v té budově bankomat? No samozřejmě, že neměli. Takže jsem musela zpátky do auta a už to vypadalo, že pojedu nějakou míli do někam. Nakonec jsem našla nějaké kováky v autě, protože se vždycky platí 0.50 centů na TOLL bráně, když jedu na 400 (dálnice). Měla jsem něco málo přes dolar, tak jsem se modlila, aby ten report měl max. 4 stránky (jedná stránka stála 0.25). Ono si člověk docela rychle zvykne používat jenom kartu a pak čumí, když potřebuje cash a nemá - to je můj věčný problém. Tak jsem znova musela projít celým procesem znova. Kontrola etc. Můžu vám říci, že hroznější a strašidelnější místo jsem ještě nenavštívila. A teď to nemyslím vůbec zle a rozhodně nejsem RASISTA - mám spoustu černých kamarádů - hodně dobrých kamarádů! :) Ale musím říct, že v tý budově byl samej černej, vypadali fakt jak gangsteři z ulice. Jak z Brooklynu - to všude vidíte v movies. Jsem opravdu čekala až někdo vytáhne bouchačku (kterou tu má v Americe každej) a odpráskne mě. Fakt podle výrazu vypadali strašidelně. Nakonec jsem teda si zažádala o můj report. A paní (na facku, děsně nepříjemná) mi říká "seven five" ... To jsem pochopila jako 7 dolarů a 5 centů. V tu chvíli jsem myslela, že mě trefí, protože jsem měla tak dolar a něco málo. Pak mi napadlo, že možná myslela 75 centů. Tak jsem tam riskla hodit tu dolarovku a modlila se, aby na mě nezačala ječet, že jsem úplně dementní, když nevím, co je 7 dolarů a 5 centů. Naštěstí to opravdu bylo 75 centů. Když mi dala report a já si ho pročítala, tak jsem pochopila, proč to online nešlo, ten officer napsal moje jméno jako MUSIAKOVA USIAKAKA. No to mě málem vezli. V tu chvíli jsem se ptala sama sebe, jak může bejt někdo tak blbej a neumět správně opsat jméno z ŘIDIČÁKU?! A neřeknu, kdybych mu dala českou občanku, pas a nebo řidičák. Ale já mu dala americkej, takže ... No DEMENCE! Takže já jsem strávila skoro 2 hodiny někde v háji, hodinu a třičtvrtě na dálnici, zasekaná v zácpě a projela si veškerej benzín. Bych si to od toho policajta nechala nejraději proplatit !!!

Takže výsledek byl - řidičák HOTOV, dvacka v háji za nic, report obdržen, 75 centů pohoda, ale projetý benzín k nasrání!

Teď zpátky k Monče. Jela jsem si jí vyzvednout a netušila, kam jet. Tak mě napadla Cheesecake Factory. Tak jsme jely tam. Dostaly jsme jako obsluhu mladýho kluka - jméno si nepamatuju, znělo to jak DJ/TJ něco takovýho. Fakt nevím. My šly jenom na "čízkejk". Chviličku nám to trvalo, protože mají asi tisícstopadesát možností a všechny vypadají naprosto božsky! No, můžu říct, on tam u nás byl co pět minut. FURT za náma chodil. A jak řekla Monča, tak se mnou prej flirtoval - no nevim. :-D Ale dali jsme se do řeči. Nějak říkal, že jak skončil tady v Dunwoody a jak přišel k tomu jobu, a řekl, že je teda z Miami a že jakmile se dostal z armády, že se stěhoval do Georgia - bydlí tu jeho máma, co se znova vdala. A já říkám, počkej, jak z military. Tak jsme se začali bavit. Z nějakýho důvodu jsem si to i myslela, že byl/je u armády. Tak jsme se o tom začali bavit. A on, že odkud jsme, tak mu to říkám a ptala jsem se, jestli byl v Evropě. A on, že jo a pak začal říkat, kde všude byl. No a zmínil Egypt a další země. Jenže, co já vím, tak tam army není deployed. Normálně je to Afghanistan, Iraq etc. Jsou stationed na základnách v Germany apod. Tak říkám, jestli byl u navy (prvně mě napadli mariňáci, ale první jsem říkala navy) a on, že ne a já no tak mariňáci a on, jak to vim? Tak jsem mu řekla, že jsem relativně dobře informovaná. :-D Od tý doby nám tam lez zase co každých pět minut. Když jsem šla ze záchoda, tak mi dokonce mával. No a když se platilo, tak přišel pak znova. Jak mu bylo ctí se o nás starat, obsluhovat nás, jak si váží naší návštěvy, ať zase přijdeme atd. Za deset minut byl tam zas. A zase, že děkuje, váží si, bla bla bla a pak se na mě otočil a povídá, jo a že to nemyslí nějak špatně nebo že nechce být nevhodný, ale že jsem strašně beautiful, jak jsem krásná etc. A zase odešel. No já seděla, hubu dokořán a šok. A teď člověk něví, co má říct, že jo, nebo jak se má chovat. Jsem byla rudá až na zadku, šok jsem měla ještě doma, ale teda ještě než odešel, tak jsem stihla říct, že teda děkuji, že je to milý.
V neděli jsme byly s Mončou zas venku a měly jsme hlad. Tak že půjdeme do Cheesecake factory zase. Prostě tam výborně vaří. No kdo tam nebyl?! No ON, naštěstí nás obsluhoval někdo jiný a mariňák se v naší "area" nepohyboval. DÍKY BOHU! :)

Jinak dneska mi přišel dopis od pojišťovny - teď bych potřebovala bubny na atmosféru ..... Tak EMERGENCY ROOM - 1049.50 - SAMOZŘEJMĚ DOLARŮ! Jsem stála a přemýšlela, jestli mám začít brečet, smát se, zastřelit se a nebo si vyhledat příznaky infarktu a zavolat si rychlou, ať mám ten BILL ještě vyšší. Nakonec teda musím vyplnit tzv. "claim form". Tu už teda vyplnili v nemocnici, já tam musím dovyplnit pár věcí. Vtipně tam udali špatné SSN - Social Security Number - něco jako rodné číslo. Do toho musím napsat dopis - "statement", proč jsem jela do nemocnice, co se událo, jak se to událo etc. Naštěstí mám docela "esa" v rukávu pro důvody, proč jsem jela do nemocnice. Za prvé bylo 3 ráno a já nevěděla kam jinam jet, za další ze mě chcalo krve jak z vola, za třetí mi sekuriťáci i OFFICER řekli, že musim do nemocnice a za třetí i když to byl malej řez, tak se musel udělat rentgen, jestli nemám sklo v noze - tak snad mi to projde a jestli ne .... No jestli ne, tak až dlouho neuvidíte článek, tak jsem si šla někam hodit mašli.

CITLIVÉ POVAHY PŘESKOČTE TENTO ODSTAVEC, NENÍ VHODNÉ PRO CITLIVÉ POVAHY !

Další pecka - NÁŠ PES. JE to normální debil, největší debil všech debilů a já SUGAR nesnáším! FAKT! Bylo pátek nad ránem, měla jsem vstávat v osm a odvézt malého do školky, že jo. KLASIKA. Já si spím, spím, spím až mě probudí SMRAD, ale jakože NECHUTNÝ SMRAD. Koukám na telefon a bylo kolem 4:30. Říkám si - první, co mě napadlo, pršelo? Protože když prší, tak je samozřejmě mokrý koberec u dveří a když doslova chčije, tak je půlka koberce u dveří a baru mokrá a smrdí to naprosto odporně. Takže jsem si říkala, jestli nepršelo, kouknu na předpověď a nic. Tak jsem šla spát, že teda nic. Nějak mě nenapadalo nic jinýho. Zavřu oči a slyším psa. Ten její obojek vždycky tak cinká, že víte, kdo to je v sekundě. Tak jsem zařvala na celej barák SUGAR. Další bylo GET OUT! A pak bylo zděšení a já probraná jako nikdy. Hned mi došlo, co se stalo. Takže jsem se sebrala a šla jsem do obýváku. Rozsvítila jsem světla, koukám a co nevidim. CELÝ OBÝVÁK PONOŘENÝ V HOVNECH. A když říkám PONOŘENÝ, tak to myslím DOSLOVA! Ten náš debil měl takovou na půl sračku a nenapadlo ho nic jinýho, než se jít vys... ke mě do obýváku. To, že jsem celý rok po ní sbírala odpadky, že jsem jednou uklízela u mě šišku od jejího výkalu, že jsem uklízela u mě v koupelně rozervaný "věci" z koše, že mi sežrala pudingy a zasrala od toho celou sedačku, že mi snědla čokoládový chips na dort, že jsem musela uklízet rozcupovanou posranou a počůranou PLENU po malým a ona si na ní "pochutnala" ... To bych všechno přežila. ALE totálně zesranej obývák v 4:30 pátek RÁNO. TO FAKT NE! ... Takže jsem nakráčela pro rukavice, kýbl, papírový ubrousky, hadr .. a šla jsem se na 40 minut vyřádit do obýváku. V jednu chvíli jsem myslela, že tam něco přihodim svýho. Kopal mě žaludek a normálně jsem na chvíli musela odejít, TEKLY mi normálně slzy, zvedal se mi žaludek a fakt jsem to musela vydejchat. A to prosím nejsem žádná panenka, sbírat hovna po tomhle volovi jsem zvyklá a uklízet leccos taky, ale tohle už bylo moc i na mě.

CITLIVÉ POVAHY SE MOHOU VRÁTIT KE ČTĚNÍ ZDE

Takže jsem pak mluvila s HM někdy po pátej, ta se mi omlouvala, šíleně jí to mrzelo, nabízela se, že mi to uklidí. Já teda, že pozdě, že jsem to uklidila, protože nebudu spát v takovým smradu - to jsem ještě prošla celej basement a zestříkala ho mým ovocným "smradem". No a co se nestalo, šla jsem spát v 5:30 a samozřejmě po budíčku alá Sugar můj iPhone už nestačil. Takže já jsem se místo v osm probudila v 8:30, malej nahoře najezený, přebalený, převlečený, zuby vyčištěný - ready jít do školky. HD jsem teda děkovala, byla jsem jak zombie.. A vtipně to bylo 10.5.2013 a to znamenalo jediné - moje roční výročí s rodinkou! :-)

Abych si zlepšila den, tak jsem si udělala bramborovou kaši a udělala jsem si lososa - yummy! :-) A odpoledne jsem PEKLA dortík viz. foto níže.

V neděli na DEN MATEK, jsem byla s rodinou na family brunch - bruch je něco mezi snídaní a obědem, možná je to vlastně něco dohromady. No já nevím, jak to popsat, prostě brunch. Takže jsem si nadlábla bříško! :

Málem to do mě narval zase nějakej BLBEC! Jedu si po Ash. Dunwoody (silnice u nás) asi čtyřproudá a pak se zužuje u Mekáče (jo, já vím, že vy určitě všichni víte, kde to je :-D) do dvou pruhů. Jedu si ve svý lajně, krásně "čistá", žádný auto přede mnou, mám hezky zelenou, tak si to pádim 40 cca (povoleno je 45 pro rejpaly, že nedodržuji SPEED limit) a najednou jsem měla asi centimetr od mý strany řidiče z boku auto! No debil za prvé NEPOUŽIL SVĚTELNOU SIGNALIZACI, aby mi milostivě dal vědět, že se hodlá přemístit do mého pruhu, zřejmě si nezkontroloval ani zrcátka, jinak si nedokáži vysvětlit, proč do mě najížděl. No já jsem se rukou opřela do klaksonu a vytroubila ho jak nikdy v životě. To byly fakt milimetry do srážky. OPRAVDU, řidiči debilové! (To je moje oblíbené video na HBO - Na Stojáka haha, Karel válí) ...

No, a vypadá to, že část dovolené strávím v BOSTONU. A jestli to tak bude, tak brzy uvidíte i s kým. Zatím nic nebudu říkat, abych si to nezakřikla. Kdo ví, co BUDE. :-)

Jinak já jsem připravila konečně CARE PACKAGE! :-) TAkže příští týden odešlu.. A koupila jsem si na zlepšení nálady brýle! :)
Takže já se zase loučím, kdyby cokoliv www.facebook.com/misuleinusa ask.fm/misuleinusa ! :)

Mějte se krásně a užijte si poklidný týden!

FOTO:



Je to tady, ROK v USA

6. května 2013 v 0:00 | Mišule
Kdo by řekl, že ten čas takhle letí.

PŘESNĚ PŘED ROKEM 1 YEAR LATER! :) O ROK POZDĚJI!

Dneska je 6.5.2013, to znamená jediné - mám roční výročí v USA.

Před rokem touhle dobou jsem šla spát. Možná spát je silný slovo. Ze soboty na neděli (můj odlet byl v neděli) jsem prakticky nespala. Byli jsme na Kladně u tátovo ségry a my jsme spali s bráchou dole v obýváku na rozloženém gauči. Náš malej vytuhl a chrupkal si. Já jsem byla každou chvílí vzhůru. Kontrolovala jsem telefon, abych nedej bože nezaspala, což prakticky by nebylo ani možný, protože by mě někdo vzbudil a na druhou stranu jsem vlastně ani nespala. Byla jsem nervózní a vytáčelo mě všechno kolem odletu. Ano, vytáčelo. Když jsme s maminou procházely kufry a dolaďovaly detaily, tak mě málem trefil šlak. Fakt jsem z toho měla nervy. Jakoby to bylo včera. Nemůžu uvěřit tomu, že je tomu už rok. V 9 ráno odjezd na Ruzyni (Ne, pro mě Letiště Václava Havla - nebo jak se to teď jmenuje, neexistuje. Pro mě to je, byla a bude Ruzyně - nazdar!) ... Já letiště miluji, takže jsem si přišla jak v sedmém nebi. Po cestě jsem měla co dělat, abych se nerozbrečela. Měla jsem hrozný strach z toho, co přijde a přišlo.
Nikdo mě do Ameriky nenutil jet, nikdo mě tam násilím neposílal. Já nejsem typ člověka, co je a byl "homesick". Nejsem typ člověka, co by nejraději seděl doma. Já jsem vždycky chtěla do světa a vždycky jsem chtěla jet do Ameriky. Dříve jsem chtěla být delegátka pro nějakou cestovní kancelář a můj BIGGEST dream je prostě FLIGHT ATTENDANT/PALUBNÍ PRŮVODČÍ. :-) To je taky hned NO.1, co chci zkusit až se vrátím do Čech. Jakmile nějaká letecká společnost vypíše konkurz, tak prostě do toho půjdu hlava nehlava. Člověk si přeci má jít za svými sny, right? :) Teď zpátky k mé myšlence, haha.. Přesto, že jsem jaká jsem, loučení s rodinou na mě bylo trošku silný kafe. Ono když se rozhodnete pro Au Pair v USA, tak víte, že vás čeká rok v zahraničí a nebo dokonce i více než rok. Je to podmínka programu, takže se upisujete s tím, že víte, že rok dva, neuvidíte svoje rodiče, sourozence, babičky, dědečky, tetičky a své kamarády a kamarádky.
Z vlastní zkušenosti říkám, že jsem si asi neuvědomovala, co loučení obnáší, dokud jsem si tím neprošla na vlastní kůži. Jakmile jsem v lednu měla MATCH s rodinou, tak jsem se na to připravovala. Prakticky jsem se připravovala od začátku, ale po MATCH vám tohle všechno přijde už jako realita. Do doby, než máte rodinu, nemáte NIC jistýho. Je obrovský rozdíl v době před a po MATCH. A mnohé AU Pairs, které si tím prošly na vlastní kůži ví, o čem mluvím. Možná bych to přirovnala SEN vs. REALITA. Do doby, než matchnete s tou svojí rodinkou je to takový sen, jakmile odsouhlasíte match a přijde vám potvzení, tak pak už začíná realita.
Počítáte měsíce, týdny, dny a hodiny do odletu. Připravujete se na odlet a na novou kapitolu ve vašem životě. A samozřejmě je to dle mého názoru strašně náročný na psychiku. Já se považuji za relativně normálního člověka, ale jakmile jsem měla MATCH, tak se ze mě stal normální magor. Jakmile mě píchlo někde, jakmile se něco stalo, už jsem si myslela, že div neumírám. A nesmějte se, není to fakt vtipný. :-D Já, která jsem u doktorů OK, jsem měla hrůzu jít k lékaři na blbou prohlídku před odletem, proč? Měla jsem hrůzu, že něco objeví a já nebudu moct odjet. Fakt jsem se bála jak čert kříže. Možná tohle všechno bylo způsobeno tím, že jsem měla odlet až v květnu a match v lednu. Hodně holek odlétá do měsíce od match. Moje rodina mě potřebovala v květnu a tím pádem jsem měla dlouhou "čekačku". Tím pádem jsem měla víc času i na přemýšlení a nebyla jsem tak busy, jak bych si představovala. KDO VÍ.
Zpátky k loučení. Měla jsem dvě rozlučky. Jednu jsem měla v Plzni a druhá byla u nás v Holýšově. V Plzni to bylo fajn, přijeli mi moje pražský zlata Kulík a David. To jsou prostě jak moji bráchové. A pak samozřejmě moji kamarádi/kamarádky, co jsem s nima byla na střední či na vysoký. Přijeli i někteří holýšovští. Bylo to fajn. :) V Holýšově to bylo takový komornější. Šlo se na večeři a popíjelo se v jedný naší restauraci. Dostala jsem úžasný překvápko. Pyžámko, na který mi každý něco nakreslil a napsal. To jsem měla slzy v očích prvně. A to byl asi ten moment, kdy mi došlo, že odjíždím a že většinu z nich vidím naposled na HODNĚ dlouhou dobu. Plzeňská rozlučka byla 27/28.5. a ta holýšovská byla v pátek před odletem. A vzhledem k tomu, že jsme ráno v sobotu odjížděli na Kladno, tak to byla poslední noc DOMA. Takže o to to bylo pro mě emotivnější a náročnější. Až mi z toho tečou slzy, když si na to vzpomenu...
Ono se strašně težce popisuje, co se vám honí hlavou a čím si procházíte. A jedno jestli máte před odjezdem, jestli odjíždíte a nebo jste tady. My jsme páteční holýšovskou rozlučku brali easy. Vzhledem k tomu, že jsem ráno vstávala a chtěla být funkční, tak jsem si nemohla vyskakovat. Kolem půlnoci jsme šli domů, respektive všichni pokračovali do Tipáče a mě šli doprovodit po cestě tam domů. Většinu z nich jsem od toho večera neviděla. Zvláštní pocit. Po příchodu domů jsem s sebou práskla do postele. Jediný, co se mi honilo hlavou bylo ... Dneska tu spím naposled. Byla jsem šíleně sentimentální. A nemluvě ráno. Dobalovalo se, kontrolovalo se, jestli mám všechno, jestli nic nechybí. Všechny doklady a dokumenty životně důležité, jsem zkontrovala snad tisíckrát. Když už byly kufry ready, vše zabaleno, uklizeno, tak už zbývaly minuty do odjezdu. Chcete vědět, co se mi honilo hlavou? Nebudu koukat na tuhle televizi, nebudu v tomle pokoji, kde jsem prakticky žila celý svůj život, nebudu usínat v téhle posteli, nebudu dělat tohle, nebudu sedět na týhle židly. Fakt jsem si přišla jak půl blázna. Ráno kolem desátý ještě přišla Pája s Pesim. Jedni z mých nejbližších vůbec. Pesi mi přinesl kytku. Byli jsme chvíli u nás a pak se šlo do auta. Měla jsem naprosto sevřenej žaludek. Tak divný pocit jsem neměla ještě nikdy, když jsem opouštěla náš byt. Na jednu stranu jsem i cítila, že zavírám dveře za celým svým dosavadním životem. U auta jsem bulela jak magor. Objímala Pesiho a Pájinu a řvala jsem jak dement. Pája brečela a já o to víc. To bylo prostě HROZNÝ. Sednout do auta a odjet, to byl fakt strašnej pocit. Nemohla jsem si pomoct a tak jsem řvala, řvala a řvala. A kdo si tohle nezažil, tak to nepochopí.
Cesta na Kladno probíhala slzavě, než jsem se uklidnila. A samozřejmě následovně. Touhle cestou dlouho nepojedu, do Tesca nepůjdu, nebudu si moct dát rohlík a další. Snažila jsem si zapamatovat každičký moment a každičký detail cesty. Fakt, že jo. To samé platilo i pro cestu na letiště. A ta asi byla ještě horší než ta na Kladno.
Sedíte v autě, vybavujete si loučení s kamarády/kamarádky a nejbližšími, a co se vám honí hlavou? No vesměs nic, je to zmatek, ale já dělala svoje best se nerozbrečet v autě už. Po loučení s kamarády jsem prostě měla hrůzu z toho, co přijde. Asi jsem tušila proč. Upřímně jsem nečekala, že mě to takhle vezme. Že mě takhle vezme loučení vůbec. A jelikož to bylo překvapení pro mě samotnout, tak jsem věděla, že letiště bude jeden velkej průser. A díky Bohu za to, že tam byla ta Růženka se mnou. Fakt jsem strašně ráda, že jsem jí tam měla, protože jsme byly sobě oporou ve chvíli, kdy jsme procházely pasovkou. Loučit se s rodinou bylo NEJHORŠÍ a NEJTĚŽŠÍ věc, jakou jsem za svůj život udělala. Prošla jsem si za těch 21 let lecčím, ale tohle bylo fakt nejhorší. A upřímně? Já bych to nepřála nikomu si tímhle procházet. Já jsem očekávala, jaká budu hrdinka a ono kulový. A já to mám před očima dnes a denně. Kdykoliv se mě někdo zeptá, tak to vidím jako kdyby to bylo včera, před hodinou a ne před rokem. Každý Američan, kterého znám se mě ptal, jaký to je. A jestli mi chybí rodina etc. A vždycky odpovídám stejně, že to je nejhorší a nejtěžší věc, jakou jsem kdy udělala...

I přes tohle všechno tenhle rok za to stál. Samozřejmě jsem měla chvíle, kdy jsem byla vystřelená na měsíc a happy jak snad nikdy a pak chvíle, kdy jsem byla totálně na dně a zralá na prášky. To k tomu prostě patří. Můžu s naprostým klidem na srdci říci, že jsem v životě nebyla tak šťastná, jako jsem tady v AMERICE. Od prvního momentu jsem si to tady zamilovala, všechno. Kromě toho jejich blbýho kalorickýho jídla a vody, která má snad kalorie taky! :)

Je to blbý říct, ale ono si tak trošku zvyknete, že rodiče a přátelé jsou od vás 6 tisíc mil. Prostě si zvyknete. Samozřejmě vám chybí, samozřejmě byste chtěli s nima být, ale nejde to a vy si zvyknete na to, že jsou daleko. Samozřejmě byste dali cokoliv za to, aby tu s vámi mohli být, ale nejde to.

Moje nejhorší/nejčernější momenty v USA v uplynulém roce:

NEMOC - angína
Operace - trhání moudráků
Emergency room - jak jsem krásně zaplavila bar svojí krví
Dopravní nehoda - jak mě ten borec hezky nabral zezadu na stopce.

Tohle byly momenty, kdy jsem si fakt procházela peklem. Ono by to nebyl big deal, kdybych byla doma s rodinou, měla rodiče a přátele poblíž. Když tady skončíte nemocní, tak prostě jste sami. Já si do dneška pamatuji, jak jsem probrečela noc v horečkách (já vím, že jsem tý horečce tím řvaním moc nepomohla), nemohla jsem se ani zvednout a dojít si na záchod, neměla jsem sílu, nemohla jsem jíst a pít, bylo mi horko/zima/horko a klepala jsem se jak ratlík. Celá rodina spala a já byla sama za sebe. Nemohla jsem si nikoho zavolat, aby mi pomohl. Když jsem byla doma, jakože v Čechách, tak se o mě někdo postaral že jo. Ať to byli rodiče a nebo ex přítel. Prostě když jsem marodila, mamina s tátou mi dělali polívky, čajíčky a nosili mi to do postele. Není to, že bych byla homesick a přála si okamžitě domů. I moje HM říkala, že kdykoliv je nemocná, tak prostě taky chce svojí mami. Tak to prostě je a myslím si, že většina lidí to tak má.
Operace - to byl svrab. Fakt, že jo. Největší průser, kterýho jsem se obávala. Nejde ani tak o operaci, která je samozřejmě nepříjemná, ale o to, kolik tohle stojí! 1600 dolarů! To mi bylo fakt zle, když mě zubař dal ten papír s doporučením k chirurgovi. A brečela jsem jak malá jenom kvůli tomu, že jsem musela ždímat peníze z rodičů. A 1600 dolarů není prostě málo. Co se týče stavů po operaci, jasný, že bych ráda rodiče, ale moje HF se o mě perfektně postarala, takže jsem nebyla tak v depkách, jako tu noc prořvanou, kdy jsem měla horečky kvůli angíně.
Dopravní nehoda. No, můžu vám říct, že mi bylo normálně zle. Byla to první dopravní nehoda, kdy jsem byla já účastník jako řidič. Stojíte si tak na stopce a najednou rána a slyšíte ty plechy ... HNUS! V tu chvíli jsem si řekla, proč tu není táta. Nevím proč, prostě jsem chtěla tátu.. Seděla jsem jak opařená. Dala jsem si hlavičku trošičku a pak jsem měla prostě šok. Nebyla to moje první dopravní nehoda. Pár už jich za sebou bohužel mám.

Jinak rok v USA,

pro mě to byla škola života. Myslela jsem si, že jsem se moc nezměnila, že jsem pořád ten samej člověk. Opak je pravdou. Změnila jsem se a hodně. Nechtěla jsem si to možná ani přiznat, ale změna je veliká. Jsem naprosto jiný člověk a jsem úplně někde jinde, než jsem byla před rokem.
Naučila jsem se být samostatná. Co si tady neudělám a nezařídím, to nemám. Jela jsem do světa sama samotinká a musela jsem počítat s tím, že jediný člověk, na kterého se budu moci spolehnout, jsem já, já, já a jen já. Každý, kdo jsem jede, musí počítat s tím, že tu nebude NIKDO stát za vaším zadkem a utírat vám ho v případě potřeby. Takhle to nechodí. Proto nechápu a rozčiluji se, když na skupině se ptají holky na počet zavazadel, váhu zavazadel a prostě základní věci, které se dají zjistit tak, že zvednete telefon a zavoláte si do letecké společnosti. Protože když si člověk neumí a není schopen vyhledat základní věci, jak tu pak chce fungovat? Jak si chce zařídit SSN, bankovní účet, řidičák a dalších tisíc věcí? A ne, nehoním si EGO, ne nepovyšuji se nad někým - just sayin' !

Amerika vás naučí vážit si i maličkostí. Já byla parchant, byla jsem rozmazlenej smrad a nevážila jsem si ničeho, co jsem měla. Nebo minimum věcí jsem si vážila. Tady se to změnilo první den, začala jsem si vážit i MALIČKOSTÍ. Věci, které pro mě byly samozřejmostí už dávno samozřejmostí nejsou. Tady od prvního dne nemáte nic, než jen kufr s věcma. Nemáte rodinu tady, nemáte tady přátele, nemáte NIC. Když jsme u těch kamarádů, o to víc si svých přátel v Česku vážím. Vždycky jsem si jich vážila, ale tady jsem poznala, jak moc vzácní jsou. :-) Těžko se to popisuje a nechci vypadat jak neandrtálec, co si neváží kamarádů.

Co se týče kamarádů a přátelství, která si vytvoříte tady. Je to jiný, věřte nebo ne, ale ten vztah a to přátelství je prostě jiný. Pro většinu to znamená mnohem víc, protože tady nemáte nikoho a pak, když najdete nějakou spřízněnou duši, co je tu pro vás 24/7, tak si fakt můžete poklepat na rameno. Smutný fakt je ten, že celý rok je o tom vítat a loučit se s kamarády. Přijedete, najdete si nějaký kamarády a šup, za 3 měsíce odjíždí jedna holčina, za 4 druhá a pak další. A stejně tak, jako odjíždějí někteří, tak další zase přijíždějí.
Mě teď za dva měsíce odjede Jennifer, se kterou trávím poslední dobou spoustu času. A prošly jsme si v posledních dnech lecčím, díky čemuž jsme si bližší. Například odřídila moje auto, když ze mě tekl vodotrysk krve, seděla se mnou v nemocnici a pak se mnou byla i v Emergency roomu celý 4 hodiny. Odvezla mě domů, postarala se o mě. Když mi na schodech zase začalo téct spousta krve, tak mi pomáhala uklidit a očistit mojí zakrvácenou nohu. Přinesla mi led, položila mě do postele a starala se o mě. Druhý den mě vyvážela jak medvěda všude, kam jsem potřebovala, pro berle, pro léky na bolest, pro jídlo a nechala mě být u ní, abych nezůstala sama doma. A TO PRAVÍ KAMARÁDI DĚLAJÍ! Takže z jejího odjezdu nejsem moc nadšená. Bude mi chybět a bude daleko. :-(

Z toho plyne další věc - nejtěžší momenty jsou loučení s přáteli a s rodinou, následně vítání a loučení se s kamarády tady a další průser je loučení se s rodinou a těma vašema prckama, o který se staráte jak o vlastní. To mě díky bohu zatím nečeká. Ale už teď mam z toho preventivně hrůzu. Nedokáži si to představit.

Normálně se za sebe stydím, ale po roce v USA mám problémy s češtinou, českou měnou a přehledem o naší zemi. Nafackovala bych si a opravdu se stydím, ale je to tak. Já jsem si utahovala z holek, co tu byly už delší dobu a sekaly pravopisnou chybu za chybou etc. Dělám to samý. Najednou dlouze přemýšlím jaký Y/I jestli S/Z jetli MĚ/MNĚ ve slovu. No šílený. Když jsem psala e-mail na pojišťovnu nebo mojí bývalé češtinářce, tak jsem se OPRAVDU zapotila. Pamatuji si, že kdysi i někdo psal na komentáři, že bych si měla češtinu hlídat, když to píšu pro Čechy. Jo, snažím se, proto už jsem spoustu věcí přepsala, protože jsem měla půlku větu anglicky a půlku česky. Nedělám to schválně a nedělám to, abych machrovala. Komunikuji z 95% v angličtině a to slovně i písmem. Když si píšeme či mluvíme s Terezkou, tak přecházíme plynule z angličtiny do češtiny a naopak. Prostě si píšeme česky, pak je to napůl a pak je to jenom anglicky. Rozumíme si, takže jsme v pohodě.
Koruny přepočítávám na dolary. Když mi někdo řekne, koupil jsem si tričko za 200 (příklad), tak já si řeknu, hm, to je tak 10 dolarů, tak to je dobrý. Vůbec nemám ponětí, co doma kolik stojí etc. Prostě si žiju v dolarech.
Nevím, co se děje doma. Sem tam čtu novinky, ale jinak nemám páru. Nebo co mi řeknou naši či kámoši. Jinak nemám tušení, vím díky CNN, co se děje tady v USA. Ale doma? Nemám ideu. SMUTNÝ, já vím.

Jsem na sebe pyšná haha! :-D To zní, jak kdybych byla na stromě a čekala, kdy mi někdo srazí ten můj hřebínek. :-D

SKUPINU, kterou jsem založila před více než rokem, pořád mám. Je nás tam více jak 600, takže to beru za OBROVSKÝ úspěch. BLOG pořád funguje, tak nějak stále udržován a dle komentářů, emailů, vzkazů etc. soudím, že je celkem úspěšný. Mám za sebou rozhovory pro jiné blogy či dokonce webové stránky jako je www.vysokeskoly.cz a generace21.cz ... Za tyhle rozhovory si klepu na rameno, haha. Je to pro mě čest a jsem hrdá na to, že jsem měla možnost sdílet něco ze svého života a možná tak pomoct někomu dalšímu se rozhodnout pro Au Pair v USA. Moje FAN PAGE vypadá taky docela úspěšně. Skákala jsem radostí při první stovce "fanoušků", skákala jsem radostí po překročení čísla 300 ! :-) Na ask.fm mi stále chodí dotazy, což je taky dobrá věc.
Jsem ráda, že jsem si zatím vždycky našla čas na všechny dotazy, emaily, vzkazy a komentáře. Jsem ráda za každého čtenáře a fanouška. Pro mě to znamená strašně MOC! Takže děkuji za přízeň peopleeee !

Po roce v Americe můžu říci, že nelituji ničeho! Jsem ráda, že jsem se rozhodla odjet a že jsem se nevzdala ve chvílích, kdy to nevypadalo, že se nějaká Amerika bude konat. Jsem šťastná, že jsem vždycky zatla zuby v těch méně příjemnějších chvílích. Nelituji jediného dne!

Je to smutný (ne teda pro mě), ale nikdy jsem nebyla šťastnější. Našla jsem se tady a začala novou kapitolu. Odjed z Čech pro mě byl nový začátek, šance na nový život. Sama jsem si vybudovala nějaký život tady, přátele a ani za Boha se toho nechci vzdát. Nedokáži si po roce tady představit žít v Čechách a upřímně nechci v Čechách žít at all. Čímž ale neříkám, že bych se tam nerada vracela, naopak. Čechy jsou domov, vždycky byly a vždycky budou. Ale bohužel/bohudík jsem se našla tady a takhle bych to klidně nechala. Ale uvidíme, co se stane. Co se má stát, stane se.

Chybí mi PIVO - točená Plzeň, ČESKÝ JÍDLO a PRAHA. :-) (A to nejsem Pražačka, bydlela jsem tam poměrně krátce)



Jinak, pracujeme na projektu - budeme mít Cultural Fair, takže připravujeme prezentaci o České republice. Každá au pair zastupuje svou zemi, je to pro naše rodiny, Au Pair in America, pro nás ale i širokou veřejnost. Pracujeme na tom společně s Petrou. S tou jsme se viděli asi po dvou měsících teď v pátek.
Hodně z vás se ptá, co se stalo a proč se nebavíme, nevídáme nebo proč o nich nepíšu. PŘÁLA bych vám odpovědět, ale já to sama nevím. :-/

No, tenhle článek je už pěkně dlouhý. Takže to pro dnešní den ukončím. Chtěla bych jen říci poslední věc. BĚŽTE si za svými sny, bojujte za to, co chcete a udělejte vše pro to, aby jste si každý splnil svůj sen. Ať je to jet do USA, ať je to cokoliv. Není nic horšího, než sedět a nedělat nic pro to, co chcete. To je jedna z věcí, co jsem se naučila. Bojovat za svoje sny! Udělat vše, co můžu pro to, aby se staly skutečností! :-) Udělejte to samé. Přece se nechcete probudit za pár let a říct si ty vole, to jsem potento, když jsem nejel/a do tý Ameriky, když tohle, tamto ... Každý na to má! Nestačí jen chtít, člověk musí BOJOVAT! :-)

TAKŽE přeji všem krásný den! Kdyby cokoliv, klasika - ask.fm/misuleinusa či www.facebook.com/misuleinusa