Srpen 2013

Budoucnost

8. srpna 2013 v 21:18 | Mišule
Předtím, než se vrhnu na další články - dovolená v South Carolina a další, tak se teď budu věnovat tomu, co mě čeká a nemine v následujících měsících.

Mám oficiálně 10 měsíců do konce Au pair programu. Ono se to zdá, že je to dost, ale opak je pravdou. Za tu dobu jsem už 100x přemýšlela o tom, co dál.
V posledních měsících a týdnech jsem si hrála s myšlenkou zůstat v USA jako student. A dost vážně jsem se o to zajímala, ale tak nějak jsem nakonec změnila názor. Prakticky pořád měním názory. Není jednoduché se rozhodnout, co dál. Poslední noci jsem nemohla spát, protože jsem se za Boha snažila vymyslet, co budu dělat a co vlastně chci dělat.
Jedno vím jistě, nechci být Au Pair. Neříkám, že mi za dva roky nerupne a nezměním názor, obzvlásť pokud zase budu chtít jet do USA na delší dobu. Ale radši bych ve svých 25 letech měla vlastní dítě než se starat o "cizí". Robert je sice jako moje vlastní dítě, ale prostě on potřebuje svou mámu a ne cizí holku, co se o něj bude starat.
My, Au Pairs, můžeme být vděčné tuhle zkušenost a možnost. Žít dva roky v cizí zemi (či více let, pokud se jedná o jinou zemi), poznat kulturu, lidi, zvyky a cestovat? Můžeme být rády za tyto rodiny, co potřebují někoho, kdo se jim postará o děti, když oni jsou od rána do večera v práci. Jsem nesmírně vděčná a vážím si toho, ale na druhou stranu to neuznávám. Proto jsem ráda, že moje mami se mnou byla doma v dobách, kdy jsem ji nejvíce potřebovala, ať to byly moje první roky života, kdy dle mého názoru dítě potřebuje rodiče nejvíce, nebo to byly dny, kdy jsem ležela doma s chřipkou. To tady většina dětí nezná - smutné. Každopádně pro mě to je zkušenost a dobrý příklad toho, co nechci a chci pro své děti.
Přemýšlela jsem co dál - škola (v USA či v Evropě) či práce. Vzhledem k tomu, že je mi skoro 22 let, tak bych ráda měla vlastní nezávislý život.
Jako Au Pair, žijící s host family, nemám na nezávislý život nárok. Žiju v jejich baráku tzn. jejich pravidla, která musí každá z nás respektovat ať chceme nebo nechceme. Znám hodně holek, co si přijdou jak děti, protože mají večerku od rodiny, omezeně můžou používat auto, mají doma kamery etc. Já se tady cítím jako doma, mám své soukromí, ale není to prostě ono. Ano, můžu mít kamarádky na návštěvě či sleepover, ale pořád se cítím nesvá. I když se ptát nemusím, ptám se ze slušnosti jestli je to ok, když .... Proto mi chybí bydlet ve svém. Nemuset se ptát nikoho na nic.
Když už být Au Pair, tak jedině s vlastním bydlením ... spíš pracovat jako nanny.
Proto bych ráda směřovala svůj život tak, abych nemusela viset rodičům na krku. Líbí se mi vydělávat si vlastní peníze a jít si koupit, co chci a kdy chci. Být soběstačná. Proto bych ráda našla práci a vydělala si dostatečně peněz na to, abych mohla do USA na college v budoucnu. Všechno jde, když se chce. Na druhou stranu kdo ví, co bude. Nikdo neví, co bude zítra natož za pět let.
Rozhodně plánuji jít si za svým snem. Kdo mě zná, kdo četl některé články z dřívějška, tak ví, že můj sen je být "Flight attendant". Nikdo neříká, že se jí někdy stanu, ale kdo nic nezkusí, nic nezíská. Nechci se za deset let probudit a říkat si, jak jsem byla hloupá, že jsem nezkusila si za tím jít. Jsem mladá, bez závazků, tak proč to nezkusit.

Musím říct, že mám kolem sebe báječné lidi a báječnou rodinu a host family. Jsem velmi šťastná za každého z nich, protože v nich mám neuvěřitelnou podporu a vím, že mi nikdy něreknou "Ne, nesmíš." "Nemáš na to" "Nedokážeš to!" - naopak! A stejně tak to platí pro ně.

Konečně jsem i pochopila fakt, že víceméně nezáleží na tom, kde jsem, ale s kým jsem. Zjistila jsem, že mi Amerika nestojí za to, abych tu zůstávala na dalších x let jako student a stresovala se, jak zaplatit školu a tak dále. Minimálně ne teď. Do budoucna se to ale může změnit.

Následujících pár měsíců bude sranda a kdo ví, co se vše ještě semele.

Loučení s Jennifer

5. srpna 2013 v 4:02 | Mišule
Po návratu z Bostonu jsem měla přesně týden na to, abych si užila poslední dny s Jennifer. Můžu vám říct, že tohle opravdu nebylo lehké.

Jenni mě vyzvedla na letišti, takže jsme měly nějakou chvíli na to pokecat a probrat události posledních dnů. Hrozně jsem se na ní těšila, až konečně se uvidíme, ale na druhou stranu jsem věděla, že jakmile já se vrátim, tak budeme blíže k "loučení".
Snažily jsme se spolu vídat co nejvíce to šlo. Ale vzhledem k tomu, že Jenni tu měla přítele, tak se samozřejmě chtěla vidět i s ním a strávit nějaký čas s ním. Což bylo naprosto v pořádku, ale mě jí bylo tak líto, protože mi naprosto lámalo srdce vidět ji, jak to těžce nese.
V pátek jsme šli všichni ven, taková menši rozlučka. Poslední společná párty. :(((((
V sobotu jsme šli k ní domů, já jsem koupila Jenn knížku "Pravé přátelství" a nechala jsem ji vyvolat naši fotku. Koupila jsem jí "Goodbye" přání a šla jí to dát ještě před tím, než jsme se všichni sešli.
Tak jsme měli takovou dojemnou chvilku. Jenn koupila americkou vlajku a všechny nás poprosila, aby jsme jí tam něco napsali. To bylo hrozně hezký a velice dobrý nápad. Večer jsme byli celý u ní doma, hráli jsme kulečník, fotbálek, kecali a užívali jsme si pohodu. :-) Takový relax trošku.
Když jsem se s ní viděla v týdnu, tak ona pro mě měla překvapení. Koupila mi knížku "Já bez tebe" a k tomu mi nechala vyvolat naši společnou fotku v A4 velikosti. Tak jsem bulela jak debil. Úplně to na mě dolehlo.
Ve středu byl den D. Já jsem se nabídla, že Jenn odvezu a Clara, že pojede s náma. Moje rodina mi dala OFF na těch pár hodin, čehož si nesmírně vážim. Já chtěla odjíždět už někdy kolem druhé. Za prvé byl šilený chcavec a známe Američany. Neumí řídit za sucha natož v dešti, navíc jsem očekávala traffic, což taky byla. Jenn nebyla hotová, nebyla sbalená, neměla uklizeno NIC! Věci v sušičce, neuklizený pokoj, no prostě síla. :-D My furt jí popoháněly, snažily jsme se jí pomoct a dostat do auta. Vyjely jsme asi ve 3, no mě málem kleplo a Clara už viděla, jak to Jenni nestihá. Pršelo takovým způsobem, že nebylo nic vidět. Navíc byla neuvěřitelná zácpa a my se nehly nějakou dobu z místa. V zácpě jsme byly dobrou hodinu a půl. Naštěstí to Jennifer stihla. My s ní běžely na check-in a odnést zavazadla na odbavení. Když jsme čekaly v řadě, tak Jenn začala brečet, v tu chvíli jsem spustila i já. Byť mi to pořád nedocházelo, co se děje, naprosto mě to vzalo. A hlavně vidět Jennifer takhle. Chuděra to ráno byla naposled i s přítelem a prakticky došlo k nevyslovenému rozchodu. Takže toho na ní bylo víc než dost, do toho stres jestli to stihne a nestihne. Pak jsme se přesunuly k řadě na security check. Tak to už bylo pravé loučení. No slzavo bylo, já to nemohla zastavit. Po cestě zpátky to bylo takový zvláštní. Jennifer byla pryč, byly jsme v autě jen já a Clara, a ani jedné z nás nedocházelo, že Jennifer hodně dlouhou dobu neuvidíme. Se mnou ten den nebyla moc řeč. Nějak jsem to potřebovala vstřebat.
Ono je to těžký, najít někoho, jako je např. Jennifer, vybudovat si tak silné pouto a opravdu hezké přátelství a pak prostě se rozloučit na letišti a čau. Jennifer byla jednou z lidí, ke kterým mám velice blízko a trávím s nimi co nejvíce času. Navíc bydlela hned přes ulici - prostě 3 minuty autem. A najednou tu není. Pár dní i trvalo si zvyknout, že prostě tu není. Měla jsem tendence jí psát, jestli nepůjdeme tam či tam a nebo co budeme dělat o víkendu.
Každopádně život jde dál, naštěstí jsme s Jenn hodně v kontaktu přes whatsapp či Skype, takže je to vše fajn ... :-) Tohle prostě součást Au Pair života..

Boston, MA

5. srpna 2013 v 3:35 | Mišule
Předem se omlouvám za možné překlepy v článku. Jsem bohužel bez počítače a psát na iPadu je prostě otřes. Proto jsem už dlouho nic nepsala. Samozřejmě mě přepadla na jednu stranu i lenost. Nebudu nic zapírat, pořád bylo co dělat a jak se udržovat "busy", než sedět doma a psát články.

Takže zpátky do června.

Z NYC jsem jela ke Kájině do Bostonu. Musím říct, že jsem očekávala, že nebudu z Bostonu dvakrát nadšená. Hodně lidí v mém okolí mi řeklo, že Boston není vůbec pěkný. Mám dojem, že většina lidí řekla, že prostě nenene Boston NE ! Já se musím přiznat, že jsem byla velice překvapená - v dobrém. Boston jsem si naprosto zamilovala a to hlavně v noci. Ty mrakodrapy nemají chybu, naprosto úžasný pohled na noční město. Každé větší město tady v USA má neuvěřitelné kouzlo, pamatuji si, kdy jsem poprvé projížděla noční Atlantu. Měla jsem ústa do kořán a zmohla se jen na "WOW".
Bohužel jsem byla bez hlasu, takže jsem celou dovolenou čajovala, čajovala a čajovala. První dny jsem strávila s Kájou a nemůžu si absolutně stěžovat. Měla jsem se jako prase v žitě. Navíc mám v Karol velice blízkou kamarádku. Takže jsem velice ráda, že jsem se rozhodla jet, protože jsem nejen měla možnost poznat nové místo v USA, ale i úžasné lidi a především Káju.
Ač jsem si myslela, že se na pláž během dovolené nepodívám, nakonec jsme s Karol a dětma vyrazily na pláž, BOMBA! Tohle mi na Atlantě trošku chybí. Oceán je docela daleko. Já vím, že 4-5 hodin cesty na pláž není nejhorší, ale bodlo by, kdyby byl blíž. Přece jenom v Alantějsou šílená horka když na to přijde. :) Proto se tomu řiká Hotlanta, haha..
Asi největší zážitek jsem měla z toho, když mě Kája vzala do přístavu. Za sebou máte prostě nádherný noční Boston, naprosto dechberoucí výhled a přes oceán je letiště. Takže jsme seděly a koukaly na letadla jak přistávají a vzlétají. Někomu to může přijít nezajímavé, ale já letiště, letadla a vše spojené s letectvím naprosto miluji. :-) Takže já bych tam vydržela sedět hodiny a koukat na oblohu.
Byla jsem se podívat na slavné harvardské univerzitě. Harvard je naprosto úžasný, fakt paráda. Je to tam moc hezký a navíc si připadáte tak trošku jako ve filmu. A je hrozně super vidět všechna tahle místa, která znáte z filmů. Byť už jsem v USA jakou dobu, tak stále mi přijde až neuvěritelný, že jsem měla a stále mám a budu mít možnost vidět místa, o kterých jsem si myslela, že nikdy v životě neuvidím.
Mimo jiné jsem se byla podívat i na místě, kde se odehrál bombový útok při maratonu. Mají tam udělaný pietní místo, moc hezky udělaný a vážně vás to chytí za srdce. Hrozně se mi líbí, jak se Američani podporují a drží pospolu. A to ne jenom při takovýchto neštěstích. Tohle se prostě Američanům nedá upřít.

Dalších pár dnů jsem strávila kousek od Bostonu v Bridgewater. Takové zpestření výletu řekla bych.

Ve středu jsem letěla pak domů. Bylo zvláštní být na letišti, odkud unesli teroristé první letadlo. Došlo k únosu letadla American Airlines 11, které původně mělo letět do LAX. Místo toho narazil do veže dvojčat. Zvláštní.

Co mě naprosto šokovalo na letišti bylo, že prostě vedle mě seděl pán, měl iPad, zavazadlo s osobními věcmi, peněženku, iPhone na nabíječce a on se od všech těhle věcí sebral a odešel na záchod. Prostě si odskočil a já seděla naprosto v šoku. A to nebyl ani první ani poslední. X lidí si prostě nechali věci na sedačkách a odešli si na chvíli. V Čechách by se vrátili v to horším připadě k ničemu. Jakože viděla jsem to tady v USA častějš, ale tentokrát jsem byla v šoku.