Říjen 2013

I pád na hubu je pohyb vpřed..

13. října 2013 v 2:45 | Mišule
Alespoň tak se to říká, ne?

Poslední dny a týdny mi přijdou jak na houpačce. Neustále přemýšlím nad tím kdo jsem, kde jsem a co dělám, proč to dělám a co bude dál. Jednou jsem nahoře, jednou jsem dole a pak jsem zase nahoře a zase dole. V jednu chvílí vím, co dělám, vím proč to dělám, ale pak se ptám sama sebe, co to vlastně dělám? Zní to zvláštně? Řekla bych že jo, na druhou stranu mi to přijde naprosto normální.

Když mi bylo dejme tomu 12 let, hrála jsem si na 15ti letou či dokonce 18ti letou. Strašně moc jsem chtěla být dospělá. A znáte to. Je vám x let a říkáte si, kéž by mi bylo už 15 a já dostala svou první občanku. Je vám 15 a říkáte si, už aby mi bylo 18 a já byla dospělá. Je vám osmnáct a říkáte si, ať už je vám 20. A pak si člověk říká, škoda, že mi není 14, 15, 17, 18 ... Jenže čím je člověk starší, tím jsou věci složitější, komplikovanější a náročnější.
Nevím jak vám, ale mě když bylo 18, tak mi začalo chodit milión dopisů. Najednou jsem musela já podepisovat pojištění, já musela na ten a onen úřad, já musela přebírat dopisy z pošty na moje jméno. Po maturitě to bylo jediné - Kam na vysokou, kam vycestovat, jet do Ameriky, jet dělat AU PAIR, jít makat, kam jít makat, zachránit totálně rozpadlej vztah a bojovat za happy end etc. A list by mohl pokračovat a pokračovat. A teď si tak říkám, jak krásně mi bylo, když jsem nemusela nic řešit, nemusela přemýšlet nad "zbytečnostma" a neměla žádný starosti.
Mám pocit, že od malička jsem žila tím, co BUDE a ne tím, co je. A dělám to pořád. Obzlášť poslední dobou. Přemýšlím nad tím, jak se dostat někam a žít život "někoho". A zapomínám na to žít svůj vlastní život. Zní to naprosto hrozně, ale prostě je to tak. Cítím to tak. Zapomínám se zastavit a říct si ... Hele, přestaň, vrať se zpátky na zem do reality a začni žít tím, co je a nepřemýšlej nad tím, co bude zítra a neupínej se na to, co může být za rok. A tak je to pořád.
Poslední dny jsem byla posedlá představou být letuškou, létat po celém světě a užívat si života, až jsem zapomněla na to, že jsem v Americe, v programu, kterej mi obrátil život vzhůru nohama. Zapomněla jsem na to, že za osm měsíců budu sedět v letadle zpátky do Čech, kde buť chvíli pobudu a nebo zabalím kufry při první příležitosti a zase někam vysmahnu do světa. A teď si říkám, že jsem promrhala skoro dva měsíce nějakou představou, která momentálně není důležitá, vzhledem k tomu, že mám jiné "povinnosti". Tou představou se můžu zabývat v momentě, kdy to bude aktuální a nebo realita.
Po dlouhé době jsem zažila neúspěch. Na druhou stranu to byl úspěch v neúspěchu. Dostala jsem se docela daleko a jsem za to ráda a jsem ráda za tu zkušenost, na druhou stranu mi to otevřelo oči, jak strašně moc je důležitý mít někoho, s kým můžete sdílet jakékoliv momenty v životě. A je jedno, jestli je to pozitivní nebo negativní. In the end of the day - je to zkušenost a lekce. Všechno je zkušenost. :) A teď si někteří řeknete, jak jsem padlá na hlavu a že měním názory. Nedávno se dušuji, jak nikoho nechci, jak chci být sama a jak mi to vyhovuje. Jo, to je pravda, vyhovuje mi to, nemůžu si stěžovat. Na druhou stranu každý chceme a potřebujeme někoho, komu se můžeme vybrečet na rameni, někoho, kdo vás pohladí po tváři, pohladí ve vás ve vlasech, obejme vás etc. Ano, zní to jako klišé, ale je to tak. Ať chceme nebo nechceme, většina z nás přesně někoho takového potřebuje. A ano, máme kamarády a kamarádky, máme milující rodiny, ale to není to samé. Alespoň mě to nikdy nepřišlo to samé.
Mám naprosto milující rodiče a vím, že by se pro mě přetrhli a udělali by první poslední, jen abych byla šťastná. A ano, posledních skoro 22 let se nesnažili o nic jiného, než mi dát něco do života, vychovat ze mě dobrýho člověka, naučit mě něco do života, být mi příkladem, podporovat mě v mých snech a rozhodnutích, pomáhat mi a taky mě tepat za to, jakej mám v pokoji mrdník. (Pardon za slovník, takhle doma říkáme bordelu. Bordel je někdy slabé slovo.) A to prostě nic nepřekoná. Nic na světě nepřekoná rodiče. Na druhou stranu mít někoho, kdo vás miluje/má rád jiným způsobem, než rodiče, to je zase jiná story. A ne, kamarádi a kamarádky to nepřekonají. Já jsem vždycky říkala, že v tomhle rozdíl.
Kdysi dávno (teď to zní, jak kdybych žila už dvě století a měla za sebou celej život haha) jsem měla dlouholetý vztah. Měla jsem někoho, za kým jsem se vracela domů, kdo na mě čekal nebo na koho jsem já čekala po škole či po práci (brigádě), někoho, kdo pro mě byl tam, kde jsem ho potřebovala kdykoliv - anytime. Měla jsem hodně kamarádek, kterým jsem se mohla svěřit a u kterých jsem měla podporu. A tak to bylo i naopak - já pro ně byla k dispozici taktéž. Ale pořád to bylo jiný než ležet v náručí člověka a ani nemuset říct, jak se citím a ten člověk to věděl naprosto dokonale. Takový to - Nic neříkej, jenom mě pevně drž a vše bude ok. TO je něco, co mi občas chybí. :) A je fakt jedno, jestli chci bejt sama nebo nechci.
Takže teď si tak říkám, že by bylo děsně fajn sedět na posteli vedle někoho, kdo prostě beze slov bude vědět, jak se cítím nebo vědět, co má dělat, aniž by něco řekl. Nevím, jak to jinak popsat. Bylo by to lepší než sedět na posteli, zleva mít flašku VODY, peněženku a kartu od hotelového pokoje a zprava telefon, věčně zvonící a toaleťák, protože mám rýmu. :D V tomhle případě by asi bylo všechno lepší, než tohle.

Další věc je, že za měsíc mi bude 22 a já propadam do deprese. :D A ne, kvůli věku, ale kvůli tomu, jak ten život je krátkej a jak to strašně rychle utíká. A já si připadám, jako kdybych v životě ještě pořád ničeho nedosáhla a nic převratnýho neudělala. Prostě je to pocit. A říkám si, ty vogo a teď co? Do školy? Cestovat? Práci najít? Letuška? Najít si chlapa, vdát se, rodit děti do haleluja a pak někomu nosit pivo pod čumák, prát mu, vařit mu a sbírat po něm ponožky? :D === PROSÍM BERTE S NADHLEDEM TU POSLEDNÍ VĚTU.

Jestli jsem se za posledních 16 měsíců něco naučila, tak to asi bude to, že člověk si musí jít tvrdě za svým a nevzdávat se. Kdybych já se vzdala před dvěma lety, tak teď nesedím v Detroitu na hotelovém pokoji, ale prabděpodobně bych někde courala po Plzni a nebo čekala na Nko či spoj do Holýšova. Kdo ví. Důležitý bylo, že jsem se nevzdala a šla jsem si tvrdě za svým. Sny jsou od toho, aby se plnily. Nevyšlo to poprvé, vyjde o na podruhé a když ne, tak to vyjde pak a nebo na mě čeká něco lepšího a nebo na mě čeká NĚKDO. CO JÁ VÍM?
To je fakt krása života. Nevědět nic. Zpětně si říkám, že ten nahoře, ať je to kdo je to, to má dobře naplánovaný a potom zpětně to všechno do sebe zapadá jako puzzle. Například. Moje první láska, známe to, člověk si myslí, že je to napořád, vidí se v bílém před oltářem a nevím co všechno. Not happening at all. Alespoň ne vždy. Když to skončí, člověk se ptá proč, a za co a co komu udělal, že to skončilo a proč ten druhej mu udělal to či ono. Já jsem se po rozchodu taky ptala Proč? A co jsem komu udělala? Co jsem udělala špatně v tom vztahu, že to nevyšlo. A proč mi to ten nahoře udělal. A teď zpětně si říkám, hele, on asi věděl, proč to má udělat. Koukejte, kde teď jsem. Cestuji po celých státech, navštívila jsem víc jak 20 států Ameriky, jela jsem si válet prdku na Bahamy, vlezla jsem na nejvíc šílený roller coasters (Horské dráhy mami, tvoje oblíbené :-D), poznala ty nejúžasnější lidi, platonicky se zamilovala snad stokrát, zažila nové vztahy nebo jak to nazvat. A kdyby toho rozchodu nebylo, tak možná fakt teď courám po Plzni, nebo sedím doma na zadku a čekám na svého milovaného. Kdo ví?

Tak si teď tak říkám, co má pro mě ten nahoře nachystaného tentokrát, že zase věci nejdou podle mého plánu. :)

Hodně lidí je neuvěřitelně nepřejících a zlých, závistívých a pomstychtivých a čekají na každou chybu, kterou uděláte. Čekají na každý moment, kdy vám budou moct vpálit do xichtu, že jste něco potento. Na každý neúspěch, aby vám připomněli, že stojíte za prd a že na to nemáte. Ale víte co, vyprdnout se na takový lidi. Každý jsme jedinečný, každý jsme osobnost, každý jsme jiný, každý máme jiné cíle a sny, jiné priority a to je to, co z nás dělá lidi. Každý máme své chyby a své nedostatky. Každý musíme udělat chybu, abychom se ponaučili a šli dál, udělali věci jinak a lépe, nebo naopak nedělali jisté věci vůbec. Věřím tomu, že dost lidí by mělo radost z toho, že se mi zase něco nepodařilo. A víte co, já jsem na sebe pyšná. A jsem hrdá, že jsem udělala krok vpřed. Jsem ráda, že jsem odložila strach stranou a šla si za svým. A to, že se mi něco nepodařilo dnes neznamená, že se mi něco nepodaří zítra. To samé platí pro každého. Nestydím se, že jsem neuspěla, jsem na sebe hrdá, protože jsem zvedla zadek a šla to zkusit. Dostala jsem se dál, než se dostane tisíce lidí a to je malý krůček, ale je to krok vpřed. Spousta lidí jenom mluví o tom, jak by udělali tohle rádi, jak by chtěli tohle změnit a podobně. A jenom sedí a vykládají, ale nezvednou se a nezkusí to. Už nevím, jak se ten film jmenoval - tuším Moderní popelka. Tam říkají Nedovol aby tě strach z prohry vyřadil ze hry. Na co tím narážím? Mimo jiné i na vzkazy, které denně dostávám a že jich není málo.. například.

Chtěla bych jet do USA jako au pair, ale mám strach .. bojím se, že ... angličtina toto.. angličtina tohle atd.

STOP IT ! ! ! !

Kdo se bojí, nesmí do lesa. Zvedněte se a jděte si za svými sny, než bude pozdě. Kdo se chce ve 40ti probudit a říkat si ... Proč já tenktát neudělala tohle, proč já ... PROČ...
Dokud má člověk tu možnost, proč nezabojovat? Proč nezkusit splnit si sen, proč se vzdávat něčeho ze stranu, že se to nepodaří. A pak se sám sebe ptát a co kdyby a co když. CO kdybych tenkrát jela na ten konkurz ... Co kdybych tenkrát se rozhodla jet do Ameriky ... Co kdybych tenkrát šla na vysokou..

GET UP people, MAKE your dreams come true and NEVER give up on them! NOW or NEVER...

Cray Cray weekend

7. října 2013 v 2:15 | Mišule
Tak na tenhle víkend jsem se docela těšila a to už jenom z toho důvodu, že B. bude pryč. Ale vezmeme to hezky postupně.

V čtvrtek měl nejstarší narozeniny, takže jsem celý pátek pekla dort. Dala jsem fotku na svůj FB i na Fan Page a měla jsem radost z toho, jaký sklidila úspěch. :) Pátek byl šíleně busy stejně jako čtvrtek. Vůbec jsem netušila co dřív, kam dřív a měla toho všeho až nad hlavu. Do toho jsem v pátek ráno byla požádána, jestli bych nepracovala v sobotu. Ale zůstala jsem pozitivní, protože se blížil odjezd B.
V pátek po práci se šlo na večeři - do toho našeho klubu. Já tam chodím hrozně ráda, je to tam luxusní, vynikající jídlo, takže jsem se těšila. Carter mi slíbil, že bude sedět vedle mě a z druhý strany jsem měla mít Roberta, takže jsem věděla, že budu od B. dostatečně daleko. Slavit se měly Lainovo 18. narozeniny a B. úspěšné dokončení kurzu. Seděli jsme všichni u stolu, vykládali jsme si a bylo to fajn. Moje HM mi vyprávěla, jak poznala mého HD, jaký bylo jejich datovaní, jak se s ním skoro rozešla před tím, než jí požádal o ruku, jak jí požádal o ruku a kdo byl "neplánovej" z dětí a kdo byl. No prostě fajn večer, hodně jsme si pokecaly s HM. Co ale bylo naprosto tragický, že nám furt skákal do řeči B. Ale neustále! My jsme pak už na sebe jenom házeli pohledy - já, Carter a Lain. Sem tam i moje HM. Opravdu tu hubu nezavřel a nenechal nikoho mluvit. Přitom on nebyl ještě ani na světě, když moje host rodiče spolu randili, tak jak je možný, že do toho furt skákal, když o jejich "příběhu" slyšel, ale nezažil ho? To mě fakt vytáčelo a myslím, že jsem nebyla jediná. Po večeři se šlo domů, já jela domů autem s HM, malým a nejstarším. Moje HM poslala Cartera s B. pěšky. :-D Je to pěšky kousíček - tak 10 baráků. Přišlo se domů a byl čas na dort. Takže já vzala iPhone, že to natočím. Já, HM, B., Carter a Robert jsme zpívali Lainovi a čekali až zfoukne svíčky. Poté jsem video hned dala na FB a označila HM. Mezitím mi ho komentovali přátelé a upozornili mě na to, že B. šel během zpívání za Cartera a dal mu lepáka zezadu. Za prvé nevím do teď proč to udělal, neměl k tomu důvod a za další zkazil celé video. Kdo mě má v přátelích se ostatně může podívat sám. A mám dojem, že okamžitě všichni poznali, kdo je B.
V pátek večer jsme se domluvily s holkama, že půjdeme ven. Chtěly jít prostě jenom někam společně posedět a take it easy. No teď jsi tak říkám, že já někam vůbec jezdila. Za prvé to byla zbytečná spotřeba benzínu, peněz za parkovný a celkově jsem měla RADŠI zůstat doma. Proč? Důvody jsou dva ...
1. Odjela jsem někdy po 11, že se v Buckhead sejdu s holkama. Buckhead je area tady v Atlantě. Bruna jela svým autem, Nataly s Julianou jely autem a já přijela autem. Už tohle bylo pěkně padlý na hlavu, kort když bydlíme každá 5 minut od sebe. Nechápu, že Bruna nejela dohromady s Julianou a Nataly, ale každá svým. Já musela jet "dodatečně", protože jsem byla na tý večeři a pak jsem se potřebovala převléct a tak. No a samozřejmě, jakým autem pojedeme a kde necháme zbylé dvě. Ve finále to dopadlo, že jsme nechávaly auta v The Ivy. No, takže já a Bruna jsme zaplatily parkování. Pak se jelo do Midtown - další area Atl, kde jsme zase musely parkovat a z to plyne jediné a to další peníze. Ve finále jsme nešly ani do toho baru, kam se původně mělo jít. Skončily jsme na 10 minut v Irském Pubu - což nebylo špatné místo, ale byli tam divní lidi a nebylo tam moc lidí. Takže holky chtěly jinam. Takže půjdeme do Flip Flops, ale jelikož neměly ani jedna cash, tak se jim nechtělo. Vtipný je, že to věděli až moc dobře, že tam jde jít jenom na cash a věděly to jedna jako druhá, že se musí platit. NAVÍC co mě otravovalo nejvíc, tak furt mluvily portugalsky. Juliana přede mnou nikdy nemluví portugalsky a najednou furt jela. Takže já byla otrávená. Bruna se mi chudák omlouvala a snažila se překládat. Poslední dobou nevíme, co to do Juliany vjelo a proč je jak praštěná. No, ve finále jsme skončily v nějakým pajzlu - doslova a do písmene pajzlu. Tam jsme vydržely 45 minut a pak, že pojedeme zpátky do Buckhead a půjdeme do THE IVY. No a tím se dostávám k číslu 2.
2. Když jsme šly na parkoviště, tak za náma jelo policejní auto - ATLANTA POLICE. V tom seděli dva černoši. A jeli pomalu za náma. My jsme stály u auta a čekaly, až ho Nataly odemkne a mezitím to policejní auto zastavilo u nás. Tak my že jo nevěděly, co se děje. A ten jeden policajt na mě začal mluvit. Ptal se odkud jsme, že máme accent a že se mu ten accent líbí. Tak jsem si říkala WTF? Ale víte co, jsou to policajti a prostě člověk musí držet hubu a krok a bejt polite. Takže jsem nahodila úsměv a normálně jim odpovídala. V tu chvíli vylezl jeden z auta a přišel ke mě. A začal, jak se jmenuju, že jsem hrozně hezká a že kde jsem byla, že by se mnou chtěl jít na rande. A já stála, krve by se mě nedořezali a teď co viď. Kdyby to byl kdokoliv jinej, tak se seberu a odejdu. Nebo prostě se s tím člověkem nebudu bavit, že jo. Ale takhle, když to byl policajt, tak jsem nevěděla, co mam dělat. Přece jenom by mohl bejt šáblej na hlavu a dostat mě do problémů. Což by mohl krásně udělat. On by si jistě něco našel. Takže jsem se snažila odvést téma na něco jiného, než na "půjdeš se mnou na rande" ... On mě začal vyzpovídávat, jestli bydlím v USA, nebo jestli jsem na návštěvě, jestli mám přítele. Tak jsem si z něj udělala srandu, že ať mi projede records, že to jistě zjistí, jaktožto policajt. On se smál, mě teda humor přecházel. Pak se mě zeptal, jestli mi může dát jeho číslo. Tak si říkám .. Hele Michalo, to jsi v pohodě. Vezmeš si jeho číslo a hned co sedneš do auta ho smazeš a tím pádem mu nezavoláš, nenapíšeš a on tak nikdy nedostane tvoje. Tak jsem ho nechala mi napsat jeho číslo. Stále usměvavá, zpocená až na zadku jak jsem byla nervní. No napsal mi číslo, já mu podala ruku, že teda odcházím a jakože "nice to meet you" a on mě normálně OBJAL! TY KRÁSO, tak to jsem stála chvíli na místě, šok ve tváři byl asi velice dobře viditelnej, no šílený. Popřál mi hezkej zbytek večera a já sedla do auta a snažila se vstřebat, co se právě stalo. A pozor, sednu do auta a přišla mi sms a tam vidím JOHN. Říkám co?! No on si dal "missed call", takže si uložil moje číslo. Ale to já zjistila až když jsem dostala tu sms. Protože první co jsem udělala, tak jsem se podívala do odchozích hovorů a pak mě teprve polil studený pot. Během mikrosekundy, kdy já se otočila na holky, on si zavolal. V tomhle byl napřed než já. Zřejmě má takových zkušeností víc. Dám jí číslo a ona potvora se nikdy neozve. To byl můj plán a bohužel nevyšel.
Můj kamarád, co je v armádě by řekl, že za tohle by ho mohli vyrazit. Kdybych ho nahlásila, nebo prostě s tím šla na Atlanta Police Department, tak by byl v pěkný kaši. Ale jako co, jeho číslo blokuji a víc se k tomu nehodlam vracet. Ono na něj dojde. Je to nechutný, takhle zneužívat odznaku. Já to řešila s HM a ona byla snad ve větším šoku než já. A řekla mi, že jsem udělala dobře, že jsem prostě zůstala v klidu a přátelská, než ho poslat do prdele a pak skončit v jail. :-D
A teď zpátky k jedničce. Co mě totálně vytočilo. Sedneme do auta a Bruna povídá, že pojede domů, že je utahá. Což by bylo OK, ale pak najednou jak se Juliana necejtí dobře a ona vždycky tohle dělá, že když se jí nechce, že prostě zahraje sick a je to. Takže prakticky se jelo domů. Vyzvedly jsme si auta a jelo se domů. Tohle vědět, tak po večeři dam sprchu, zalezu do postele a koukám na filmy a jdu spát jako člověk. Každopádně jsem tak učinila po příjezdu..

V sobotu jsem neplánovaně pracovala. Moje HM měla jít s Carterem na carwash, vydělat peníze na charitu, Lain odjel brzo ráno mimo město a můj HD je stále na pracovní cestě. Měl původně přijet domů, ale nakonec musel zůstat v Baltimoru a tím pádem nebylo nikdo, kdo by se mohl postarat o malého. Malej totiž byl pozvanej na narozeninovou oslavu. Tak mě moje HM poprosila, jestli bych ho nevzala. Strašně se mi omlouvala, že se všechno potento a tak. Já jí několikrát říkala, že kdykoliv budou potřebovat, ať se nebojí mi říct, že jim ráda pomůžu. Ví moc dobře, že je beru jak svoji druhou rodinu a neberu svůj job jako práci. Alespoň ne tak docela. Malej je prostě jak můj vlastní. Tak mi hrozně moc děkovala.
Takže jsem byla na oslavě narozenin. ANO, strávit 2 hodiny s víc jak 10ti dětma, mě po chvíli přivádělo k headache. Ale bylo to fajn odpoledne. Potkala jsem tam Robin, která je maminka Robertovo spolužáka z minulého roku, navíc kluci spolu chodí na tennis, takže jsme si vykládaly a bylo to fajn. Já pak malého odvezla domů, šel si dát nap a já padla na hubu do postele a koukala na Netflix.
Večer mě vyzvedl můj kamarád Adam. On je původem Řek, ale byl už narozen v USA. Je tady v Ft. Benning u armády a za pár týdnů se odstěhuje. JE to nejlepší kamarád klučiny, se kterým jsem randila, jenže ten se odstěhoval do North Carolina a jelikož je u 82 airborne division, tak to vypadá, že bude všude možně po státech a Lori, se kterou chodím na playdates, mi řekla, že 82 nejvíce deploying. Adam tu tím pádem zůstal sám. Proč ho zmiňuji. V Atlantě byl tento víkend řecký festival a Adam strašně moc chtěl jít, tak se mě ptal, jestli půjdem. Měli jsme jít původně parta lidí, ale holky pracovaly, takže šly odpoledne a to jsem pro změnu pracovala zase já. Takže jsem šla jenom já a Adam. Navíc Adam ví, jak mám ráda řecko a řecké jídlo. Takže jsme jeli tam. Můžu říct, úžasný večer. Nasmáli jsme se, nacpali si pupky a pak jsem ochutnala jejich řecké donuts. Alespoň Adam to pojmenoval Greek Donuts, haha. Můžu říct, že teda byly luxusní. A tak trošku mi to připomínalo chutí něco, co máme i my v Čechách, ale zatím jsem nedošla k tomu, co to bylo. :-D Furt nevím, jak to pojmenovat.
Po festivalu jsme jeli do baru, do THE IVY. Že si dáme drink. Teda, já nepila, ale on pil ten svůj crap VODKA se Sodou. To je fakt hnus! A pak se šlo do Johnny's, kde hrajou hudbu z 80 a 90 lét. Paráda bar. Chodí tam hodně i starší lidi, tak ve věku 40 a vejš. Ale teda je to hrozně super bar a hrajou výborně. Včera tam byl děda, tomu mohlo bejt dobrých 80 a jak to tam rozjel s holčinou v mým věku. To jsme s Adamem skončili v slzách oba. Pak jsme tam narazili na jeho známýho, co teď bude opouštět armádu. Borec objednal 5 lahví šampaňského a 20 piv! A 10 minut na to byla zavíračka. Tomu říkám šílenství a vyhozené peníze, ale když na to má, tak proč ne. Ve 3 ráno zavírali a já šla pro auto. No a to jsem byla vytočená jak nikdy...
Jdu si pro auto a koukam, oni ho někam vezou. Pak jsem narazila na borce a on mi povídá, to je tvůj van? A já říkam, no to je. Teď jsem viděla, jak kolem mě projíždí to moje auto. Nakonec zastavil řidiče. A povídá, víš, my jsme začali přeparkovávat auta na "overnight parking". A já říkám, aha, že ok. No a teď koukam a v mým autě sedí vzadu pár. Já čuměla jak spadlá z větve. Totálně nachcanej borec s nějakou holkou v mým autě. Já byla tak vytočená, až jsem prostě neměla slov. Ještě si ze mě dělal prdel, že jsem mommy. Tak říkám, že nejsem, že to auto je pracovní. Tak se omluvil a nechali mě jet. Já nabrala Adama, vyhodila ho na hotelu a jela domů. A to mi ještě řekli, že ten pár chtěli vyhodit u auta, který už přeparkovali. Ale že mi nějakej ožralej kretén rajtuje po autosedačce malého?! TO bylo jako v pořádku asi.
Samozřejmě jsem byla furt vytočená, tak jsem volala dneska do IVY, odkud mi manažerka odkázala na manažera toho valet parking. Ona se mi omlouvala, že mu taky ještě sama zavolá a ať mu teda zavolam i já a řeknu mu to. A teď přijde největší joke. :-D
Ten borec, co jsem do něj narazila a ptal se mě na to auto byl manažer. Já totiž vykládala tomu chlapovi po telefonu co se stalo a proč jsem nasraná a on mi povídá. No, já si tě pamatuju, to si včera mluvila se mnou. A já prosim?! No tak se mi asi 150x omluvil, že to bylo fakt stupidní. Já mu řekla, že se necejtím bezpečně tam nechávat moje auto, že bůh ví, co s ním dělají. A on, že to byl fakt blbej nápad, že mu to pak došlo, že jako mají best služby a o auta se starají jako o vlastní, ale že ten pár, že prostě jsou to velice dobří známí majitele toho baru a že jejich auto přeparkovali a ta holka, co tam byla, měla podpadky a bolely jí nohy, takže nechtěla jít pěšky a oni si mysleli, že bude OK, když je teda odvezou autem. Já mu vysvětlila, že to auto není moje a že jsem za to auto zodpovědná. Navíc když si platím za servis, tak mě nenapadlo, že by se něco takovýho mohlo stát. Tak jsme si to vysvětlili a já se uklidnila.

Jinak lidi už mají vyzdobené baráky na Halloween, já se těším jak malá, už zase jezdím kolem baráků a zpomaluji u nich, abych se mohla podívat na výzdobu. :-) Dneska jsme s Brunou byly mrknout na kostýmy, tak plánujeme už párty. :-) No je na co se těšit.

A pozor, k mému překvapení jsem byla pozvána na military ball (vojenský ples). Pamatujete jak jsem posílala dopisy a carepackages? S jednou z těch unit jsem stále v kontaktu. Seržant ..... (nechci uvádět jméno) mě požádal, abych napsala jednomu klučinovi. Je stejně starý jako já a byl to jeho první deployment. Tak jsem mu napsala e-mail. Jmenuje se Jesse a píšeme si už 4 měsíce. Přidal si mě i na FB. Je to normální kluk, hrozně moc fajn a vypadá to, že je to i hodnej kluk. Pozval mě, jestli bych s ním nechtěla jít na ten ples. Nemá k sobě nikoho a navíc zná jedinou mě v Georgii. Takže jsem jeho nabídku přijala. :-) Mám dojem, že jsem vlastně získala nového kamaráda. A když píšu kamaráda, myslím tím kamaráda.


No, takže to byl víkend. Doufám, že jste měli skvělý víkend a přeji fajn týden! :-) Ozvu se pravděpodobně až za týden, jelikož mám velice důležité věci "coming up"

Fan Page - www.facebook.com/misuleinusa

PS. - SKUPINA PRO AU PAIRS STÁLE EXISTUJE ! ODKAZ NAJDETE NA FAN PAGE PŘÍPADNĚ TADY VE STARŠÍCH ČLÁNCÍCH.

Čechy vs. Amerika

3. října 2013 v 19:42 | Mišule
Vzhledem k tomu, že jsem včera v noci strávila 5 hodin na telefonu s Terkou, která za necelé 3 hodiny odletí zpátky do Čech, mě napadlo, že napíšu článek o tom, co jsme včera řešily. Samozřejmě co se týče návratu do Čech. Co si podle nás bude muset zvykat, co bude jiný atd.

PROSÍM, některé věci berte s nadhledem. :-)

1. LIDI. Tady v Americe většinou narazíte na lidi, co jsou prostě milí, usmívají se na vás až si říkáte, jak je to creepy a co po vás chtěj, že se na vás tak culí. A věřte nebo ne, je fajn vylézt z baráku, jít do krámu nebo cokoliv a potkat lidi, co se na vás usmějí, popřejí vám hezké dobré ráno a nebo se vás zeptají, jak se dneska máte, než vylézt z baráku a vidět všechny ty napučelý "xichty". :) Alespoň to je moje zkušenost z Čech. Ráno jsem v dobré náladě vytáhla paty z domu a první co vidím, tak všechny ty napučelý, otrávený obličeje. Ono hned má člověk lepší den, když vidí pravý opak.

2. Angličtina vs. Čeština. :-) Já nevím, ale mě vyhovuje angličtina víc. A teď by mě možná půlka lidí ukamenovala, ale prostě bych byla radši, kdybych po zbytek svého života musela mluvit anglicky. Je to naprosto strašný, ale radši si pustím zprávy v angličtině, film v angličtině, nebo si vezmu anglickou knížku, než abych si pustila české zprávy či četla českou knížku. A když už se výjimečně stane, že si přečtu něco na novinky.cz, tak si to stejně v hlavě překládám do angličtiny. Řešila jsem to s několika lidma, jak s mým učitelem na angličtinu teď či s mou bývalou češtinářkou. Slábne moje česká slovní zásoba. Byť jsem Češka, tak mám problém napsat normální větu - alespoň podle mé mamky. Mě přijde, že to je naprosto v pořádku, ale pak mi to moje milovaná maminka vyvrátí a vynadá mi, že píšu a mluvím jako prase. No, když jsem přijela do USA, tak jsem měla tendence mluvit tak, jak bych to řekla česky, nepřekládala jsem si slovíčko po slovíčku, ale prostě jsem složila větu po česky. Teď to dělám naopak. A nedělám to schválně - bohužel. Další věc je, že mám problém si překládat anglické výrazy do češtiny, respektive vím, co slovíčko znamená, ale nejsem schopná pro to najít vhodný český překlad. Stalo se mi, že jsem musela googlit, jak se řekne česky Hungary a jiné výrazy. Když se mě někdo zeptá "Co znamená tohle..", tak mi dá dost zabrat najít správný výraz a nebo to vysvětlit tak, aby to daná osoba pochopila. A ne, nejsem debil. Jen nepoužívám češtinu. S Petrou se vidím dvakrát do týdne, jak kdy, takže sem tam pokecáme, ale stále prokládáme češtinu anglickými výrazy, či jednu větu řekneme česky a druhou anglicky. S rodičema často taky nemluvím a většinou mě táta tepe za pravopis, když si píšeme na Viber. Ti, co žijí delší dobu v zahraničí a používají cizí jazyk jako hlavní, tak jistě ví, o čem píši a mají podobnou zkušenost. A je jedno, jestli je to angličtina, němčina nebo španělština. Hodně lidí (Co jsem tak slyšela od zkušenějších cestovatelů) to nechápe a nepochopí a myslí si, že akorát machrujeme a děláme důležitý. Což nemáme ani jeden z nás zapotřebí.

3. Peníze - tady většinou hotovost lidi nenosí. Alespoň já se setkávám s velmi málo lidmi, kteří mi měli u sebe "cash". Ani já u sebe nemám cash. Většinou mám veškeré peníze na kartě a platím kartou - VŠUDE! Samozřejmě, že v Čechách hodně lidí také používá kartu, ale stále je tam častější mít nějakou hotovost. Alespoň to je moje zkušenost. A když jsme u těch peněz, tak si člověk bude muset zvyknout na jinou měnu. Ono dřív, když jsem používala koruny, tak jsem si to pak převáděla na dolary a přemýšlela, kolik to teda cca je. Teď to mám naopak. Táta mi řekne "Koupil jsem si džíny za tolik a tolik." A já počítám kolik je to dolarů, jestli je to výhodný nebo ne. :-D

4. Porce jídla - byť se v Čechách najíte luxusně a dostanete luxusní porci, tak v porovnání s jídlem tady to je nic. Tady vám dají talíř jako kráva s prominutím a porci takovou, že si zbytky můžete odnést ještě na večeři a další oběd druhý den.

5. Jídlo - naprosto jiný, než v Čechách. Mě teda český jídlo chybí neuvěřitelně. A chybí mi hlavně pečivo - pořádný chleba, rohlík, uzeniny etc. O české tradiční kuchyni nemluvě. Ono chvíli trvá, než si člověk zvykne na ty sr... v USA, někdo si třeba nezvykne nikdy. Je to hodně individuální. Já furt tady s tím bojuju. Přemýšlím, co můžu jíst a co nemůžu. V Čechách jsem nikdy nemusela nad tím přemýšlet. Jedla jsem co jsem chtěla, kdy jsem chtěla a nepřibrala ani deko. :-) Ale znám lidi, co naopak tady šíleně zhubli. Je to podle mě dost individuální. Každej jsme jinej.

6. Pití - Když jdete do restaurace či kamkoliv jinam, tak si zaplatíte dejme tomu za kolu a pak už vám jenom dolejvají, dolejvají a dolejvají. A to prosím zadarmo. To v Čechách neexistuje. (Alespoň co já teda vím, tak to tam nepraktikují a jestli ano, opravte mě.) Co si pamatuji, tak tam vám započítali každou kolu. V USA? NE... Dolejvají vám celou dobu ať je to voda, ice tea a nebo jiná sodovka. Což je fajn. :-)

7. Nákupy - docela rychle a snadno si člověk zvykne na nakupování v USA. Přijde mi, že tu mají hodně kvalitnějších věcí a dostupnějších. Viz. značky, za které u nás zaplatíte tisíce a tady si nakoupíte naprosto královsky za pár dolarů. Takže v Čechách sice někdo může bejt děsně "Cool" v hadrech Guess a jiných značkách, tady by jste byli jak normální průměrný Američan. Tady nosí delníci značku Lacoste na stavbu, sekají v tom trávu a ženský v tom dělají housecleaning pro mojí rodinu. :-D Takže asi tak. Navíc některé značky, které mají tady v USA, tak nejsou dostupné v Čechách. A pokud jsou, tak jsou šíleně předražený. Takže si člověk bude muset zvykat na obchoďáky v Tescu na Rokycanský.

8. Benzín - tady stojí 4 litry benzínu dejme tomu 50 korun. Což je naprosto super! Sice si Američani stěžují, jak je benzín drahej, ale poslala bych je do Čech, aby poznali, jak se benzín NECHUTNĚ DRAHEJ.

9. Hromadná doprava - v USA katastrofální, neexistuje. Samozřejmě je to něco jiného v takovém NYC, ale tady v Atlantě? Ewww ... Jakože autobusy tu jezdí, vlaky nevim, v životě jsem v Atlantě nejela vlakem, ale spíš takovým metrem. Tramvaje, trolejbusy etc. NEEXISTUJE. Naopak člověk tady má pohodu v autě, dojede si všude kam chce a kam potřebuje. Takže po dvou letech strávených za volantem, kdy si člověk sedne do auta kdykoliv chce, dojede si kdykoliv kamkoliv, to pak zabolí, když si bude muset zvykat na MHD. Ale někdy bych si přála, aby tu měli víc promakanou MHD, jako máme my v Čechách. Alespoň by se mohlo jet do města trolejbusem/autobusem/tramvají a pak jet zpátky nočním spojem - tudíž všichni by mohli pít, nikdo by nemusel řídit a nemuselo by se věčně domlouvat, kdo bere auto a kdo bude řídit. :-)

10. V pyžamu kamkoliv a kdekoliv - Není nad to se ráno probudit, spáchat hygienu a jít rovnou pro dítě, dát ho do auta a odvést ho do školy v pyžamu. Je to neuvěřitelná pohoda. Já jezdím do školky v pyžamu prakticky denně. Protože pak se vrátím v 9 ráno domů, padnu na hubu do postele a spím do 11:20. :-) Několikrát jsem se sebrala v pyžamu a jela někam, na benzínu natankovat, jet si pro snídani do Dunkin Donuts, jet si pro kafe do Starbucks, do banky na Drive Thru etc. Nebo dokonce si dokráčet do krámu a nikdo na vás blbě koukat nebude a nikdo vám nic neřekne. Ze mě si docela dělal srandu jeden pán, když jsem lítala na pumpě v pyžamu. :-D Ale v dobrým a fandil mi. To v Čechách mi přijde docela nemožný a když už, tak by člověk sklidil docela dost nehezkých pohledů. Ale koho to zajímá, co si lidi myslí.

11. Pumpy - tankovat je tady fajn. Nemusíte nikam chodit. Hezky vylezete z auta, strčíte kartu do tý mašiny, naťukáte si pic či postcode, vyberete si ze 4 možností - 3 jsou benzín, jedna je diesel. Natankujete a zase odjedete. Naprostá pohoda. Akorát tady mají hrozně krátký ty pumpy, takže neexistuje, že si to s ní obejdete kolem auta. Tady se zaseknete a lidi na vás budou koukat jako na kreténa. Pamatuji si, že se nám tohle stalo. To jsem ještě neřídila a nikdo z nás ani nevěděl, že tady to takhle nedělají. Tak se nějakej chlap smál a měl blbý komenty, tak jsme mu hezky vysvětlily, jak to funguje u nás. No držel hubu pak..

12. Kupony a slevy - Amerika je kuponama snad vyhlášená. :-) A jakože je to fajn, když máte narozeniny nebo prostě jen tak vám přijde kupon na slevu. Teď mi přišel katalog od Ulta, kde mam kupony a to víte, že je využiju. To by bylo aby ne.

13. Obrovská balení všeho možného. Kdykoliv jdete nakoupit, tak prostě procházíte regály a všechno má obrovská balení. Jdete si koupit prášek na praní a přinesete si obrovskou krabici, jdete nakoupit potraviny a všechno má obrovskou velikost. Nakoupíte mlíko a to je krabice jak krá.. :-D Je to jak kdyby jste nakupovali v Makru. Všechno gigantická balení.

14. Levný alkohol -O tom si Amerika může nechat zdát. PIVO a jakýkoliv alkohol je tu šíleně drahý. Hlavně, když jdete do baru. Takže v Čechách se dá pak lehce zvykat na pivo za dvacku. :-) Pořád lepší jak bottle za 5 dolarů. :-) A sixpack Pilsnera za 9 dolarů.

15. Levná elektronika - Nevím, ale mě přijde, že se tady krásně a podstatně levnějš dá nakoupit cokoliv. Ale to je můj dojem.

16. Zákaznický servis - jakýkoliv! To mi v AMERICE strašně vyhovuje. A v tomto případě se v Čechách máme pořád co snažit. Rozbije se ti žehlička na vlasy, pošlou ti novou a ještě se omlouvají a ne, že v Čechách se budou dohadovat, že to bylo mechanické zavinění a tím pádem není nárok na reklamaci. Opravdu v zákaznickém servisu je Amerika na prvním místě pro mě.

17. Řízení - věřím tomu, že jestli sednu za volat v Čechách, tak budu stavět na stopkách a počítat, kdo přijel první a kdo čtvrtej a kdo má přednost. :-D Pak si to říznu na červenou doprava a až mě zastaví policajti, tak se s nima budu hádat, že tam nebyla značka "Zákaz odbočení vpravo na červenou" ... :-D Tady se řídí pohádkově, byť u některých (většiny řidičů) mam pocit, že by potřebovali zpátky do autoškoly či dosta celoživotní zákaz řízení.

18. Zdravotní péče - Tak ta je sice v USA fajn, ale není to nic extra mi přijde a hlavně je to drahý jako prase. Takže až půjdu v Čechách k doktoru, tak se nebudu muset bát následujících týdnů, že mi přijde bill na x tisíc dolarů/korun. :-D Tady člověk skončí jednou na ER - Emergency Room a přijde mu účet na 1100 tisíc dolarů. :-D Vytrhat osmičky - 1600 dolarů. A v Čechách jsem to mohla mít za 3 pětky. :-D A přísahám Bohu, že jestli si přede mnou někdo bude stěžovat na 30/90 korun poplatek u doktora, tak mu dám takovej kotel a vyšlu ho rychlostí světla do Ameriky. Věřte nebo ne, pak už si stěžovat nikdo nebude!

19. Hurikány tornáda apod. - tak ty mi vážně chybět nebudou. A to zrovna teď očekáváme Karen. :-D Má to udeřit někdy během víkendu, jde to na nás od Mexica. Takže pokud to bude vypadat jako v červnu, kdy jsme měli tornádo, tak očekávám, že zase budeme bez proudu, nebudeme moct vyjet nikam, protože všude bude popadaný vedení, ulice budou plný popadaných stromů etc. YAY!

20. Frozen Yogurt - pro to bych zabíjela a doufám, že to dojde i do Čech. Zatím to tam prej není.



To je tak prvních 20 věcí, co mě napadlo. Samozřejmě jich je víc, ale musím se jít připravit do školy dokud malej spí. :-)

Takže se mějte famfárově

Jo A PS. B. mi vzlez do pokoje. To jsem byla vytočená. Přišel tam ráno, kdy já ještě byla v posteli a měla před budíkem a on "Good Morning Miki" a já na něj koukam a říkám CO tu sakra děláš a on "Just checking on you" ... tak jsem na něj koukala se zděšením a on "Just because I care" .. tak jsem na něj vřískala, že jsem adult. A pak jsem požádala HM, aby mi dolů nechodil, že tam nemá co dělat. Což byla naprosto šokovaná, protože ani oni si nedovolí chodit dolů a to je to jejich barák. Tak mu řekla, ať dolů nechodí a laskavě ať respektuje moje soukromí a v případě, že něco chce, tak ať na mě zavolá z kuchyně, ale ať dolů neleze. :-) A pak mi volala, jestli nemůžu hlídat malého později, že musí jet pro nejstaršího na letiště, HD je na cestách a prostřední byl v kostele a že nechce nechat malýho s B. :-D Tak jsme se obě smály..