Listopad 2013

Emoce + pro budoucí Au pairs

21. listopadu 2013 v 4:08 | Mišule
Jsem si myslela, že do příjezdu rodičů už nic nenapíšu. Myslela jsem si, že nebude co. Ale vzhledem k tomu, že se mnou cloumají emoce, tak se z toho musím vypsat. A mimo jiné se na skupině opět řešilo zajímavé a staré téma a já bych k tomu něco ráda napsala, jelikož by se to mohlo některým z vás hodit.

Myslela jsem si, že budu naprosto v klidu a řvát až na letišti. Ale poslední dny nemůžu usnout, furt přemýšlím nad pátkem, pořád v hlavě plánuji kam půjdeme, kam pojedeme, co budeme dělat a neustále se štípu, jestli nespím a jestli je to všechno jakože DOOPRAVDY. Dneska (je středa) jsem měla stavy, kdy jsem se smála od ucha k uchu, naprostá pohoda a pak se dojímala nad videama na Facebooku. Např. jedno, kde zpívala a hrála na piáno autistická holčička, 11 let a měla u toho Katy Perry. Bylo to tak dokonalý, že jsem tu slzela celých 5 minut. Pak jsme leželi s malým u mě v pokoji na posteli a říkám mu, jestli můžu dostat hug. On je zlatíčko a hrozně rád se objímá, pusinkuje a prostě je to dítě s obrovským srdcem. Každý den máme alespoň jeden HUG a jednu KISS. Takže jsme tak leželi a já mu říkám o hug. Malej okamžitě na mě skočil a chviličku tak na mě ležel. Tak jsem z toho byla zase uřvánek. Přijdu si, jak kdybych byla v přechodu a nebo těhotná. Když jsme tak u toho, tak nevím, jak budu zvládat ty hormony, až jednou opravdu těhotná budu. :-D Jsem hrozná citlivka, byť to tak třeba i nevypadá.
Já pořád nemůžu uvěřit, že po skoro 19ti měsících uvidím rodiče a bráchu. Strávím s nima moje 22. narozeniny, maminy xx narozeniny, 23leté výročí svatby našich atd. To je jak sen! A KDO nezažil takové odloučení, tak si ani snad nedokáže představit, jaký to je. Já si nedokážu představit jaký to je, vidět se s rodiči po takové době. Na druhou stranu si velice dobře vybavuji momenty loučení. A guess what? Zase mě to čeká a zase mě to nemine. Takže bych si měla koupit nějakou flašku, abych to pak přepila. Každopádně mám připravenej transparent. Včera jsem si koupila barvičky, paletu a štětce a od 9 ráno jsem malovala až do půl 3 odpoledne. :-D Jeden obrázek jen tak, druhej byl transparent. Ten postnu na FB až v pátek, protože moje mamka je stalkerka a celkově bych je ráda překvapila. Budu stát v celé své kráse na letišti, mávat s transparentem, netrpělivě vyhlížet a pak řvát. :-D
Co se týče toho tématu na skupině. Jak odmítnout rodinu, která má zájem o "interview", když au pair nemá zájem - za prvé rodina, která ještě au pair neměla, za druhé lokalita nevyhovující.

Co se týče LOKALITY - na lokalitu bych vůbec se neohlížela. ANO, pochopila bych, že někdo nechce být někde v "pralese" a ano, pochopila bych, že někdo nechce žít v městě, které má jednu benzínu a 4 baráky kolem a dvě hodiny odtamtud nic. Ale hodně holek má svou vysněnou lokalitu. Někdo rád do Californie, někdo rád do New Yorku někdo rád na Floridu. Já to chápu, ale na druhou stranu, lokalita by neměla být ten hlavní faktor. Já osobně jsem lokalitu vysněnou neměla. Respektive neřešila jsem, jestli skončím v NY, na Floridě nebo v Texasu. Přiznám se, že jsem ale nepočítala s tím, že bych mohla skončit ve státu Georgia, natož v Atlantě. Za prvé jsem nevěděla, kde ten stát je, natož, že nějaká Atlanta existuje (to berte s nadhledem). Ale v mém případě to asi byl osud, když jsem jako jediná tenkrát měla nabídky z jihu a všechny holky, co jsem s nima byla v kontaktu, měly nabídky ze severu a nejčastěji kolem NY. :-) Pointa je ... Na lokalitě nezáleží. V první řadě JE TO RODINA. Rodina udělá váš rok miliónovým a nebo peklem na zemi. A tak to prostě bylo, je a bude. Můžete krásně skončit ve vysněné lokalitě, ale neužijete si to tolik, jako kdyby jste měli naprosto užásnou rodinu. Stává se, a dost často, že někteří prostě přeberou, protože jsi trvají na svém vysněném místě. A ANO, stává se, že se holkám zadaří, mají vysněnou lokalitu a fajn rodinu. Osobně radši budu v Georgii s miliónovou rodinou, než v Californii a mít rodinu na .... (doplňte si dle vkusu). Rodina jsou lidi, se kterými žijete pod jednou střechou, trávíte s nima čas, pracujete s dětma atd. Jakmile budete mít rodinu na prd, tak věřte nebo ne, už to nebude to samý, jako kdyby jste měli bombovou rodinu. Když budete mít HM, co bude megera (slušně řečeno), nebo celkově rodina vám nesedne, vy si nesednete, tak ten rok prostě nebude tak skvělej. A o tom by mohly povídat holky, co mají bohužel tuto zkušenost. Někdo si řekne, tak když budu mít na prd rodinu, tak půjdu do rematch. ANO, rematch je možnost, ale není to dvakrát lehký procházet si jím. Může se stát, že najdete lepší rodinu, můžete si pohoršit, můžete přešlápnout z bláta do louže a můžete dostat letenku směr domů. Ne vždy si rodina a au pair sednou. Ne vždy může rodina za problémy, které jsou mezi váma, ne vždy je au pair ta nejhorší. Jsme všichni jenom lidi a prostě někdo si sedne lépe a někdo méně a někdo vůbec. Proto bych se zaměřila na nalezení rodiny, která vám sedne. JE pravda, že opravdová tvář jak rodiny, tak vaše, se projeví až budete spolu bydlet pod jednou střechou. Po Skype se dá naslibovat hory doly, přetvařovat a podobně. Je fakt, že ne vždy to člověk pozná hned. Ale jsou rodiny, které jsou přesně takové, jako na Skype. :) Já osobně poznala, že jsou to ONI, podle pocitu. Prostě jsem cítila, že jsou to oni. A kde jsem teď? Žiju 18 měsíců v Atlantě, GA, s bombovou rodinou, lepší jsem si ani snad přát nemohla a jsou milionkrát lepší, než po telefonu a emailech.
Takže neodmítejte rodinu okamžitě po tom, co vám nesedí lokalita. Dejte jim šanci, promluvte si s nima. Je to dobrá zkušenost. Promluvíte si s rodinou, ostřílíte se a pak budete méně nervózní při dalších pohovorech, protože budete vědět, co vás čeká. Alespoň přibližně budete mít obrázek.
Já nikdy nechápala, proč holky odmítají rodiny z důvodu lokalit. Je to každého věc, ale mě to přijde hloupé. Ale jak jsem řekla, každý jsme jiný. Já jsem ráda za úžasnou rodinu a in the end of the day i za ATLANTU. :-)

První Au pair - ANO, NE? Toť otázka ... To je jak být či nebýt. Má to své výhody i nevýhody. Jsou rodiny, co měly již x au pair a budou stát za starou bačkoru a jsou rodiny, které vezmou první au pair a budou stát taky za starou bačkoru a NEBO NAOPAK. Být první má spoustu výhod - nikdo vás nebude srovnávat s předchozí au pair, u starších dětí to může být taky výhoda, nebudete se tím pádem cítit pod tlakem. Jsou holky, co vzaly rodiny, které au pair neměly, a naprosto jsou spokojené. Chovají se k nim miliónově. A taky je to i naopak. Někdy ty rodiny neví, jak se celá ta věc s Au Pair má a nemá, co si můžou a nemůžou dovolit, můžou na vás zkoušet, aby jste vařili/prali celé rodině, uklízeli barák atd. Ale to se může stát i z ostřílenou rodinou.

Prostě jednoduše řečeno.. Každý jsme jiný, každá rodina je jiná a každý si zaslouží šanci. Neodmítala bych někoho na základě lokality nebo jestli mají první au pair či xtou. Je fajn si s nima promluvit. Třeba si nesednete, třeba se nebudete cítit na tolik dětí, nebo jejich věk, nebo nebudete zkušenej řidič, kterého oni potřebují. To nikdo neví. Oni s vámi chtějí mluvit, aby vám dali šanci, dejte ji i vy jim. Další věc je, že agentury neradi vidí, když někdo odmítá rodiny z důvodu lokality atd. Může to být i důvod pro vaše vyřazení z programu. Navíc rodina si na vás může stěžovat a myslím, že u jedné agentury píšou review na au pairky. Nevím, jestli to tak je i u mojí. To bych se musela zeptat mojí HM, ale očekávám, že je to podobné.

Co se týče mého pobytu - mých 18 měsíců bylo nezapomenutelných díky tomu, že mám úžasnou rodinu a děti, jsem obklopena úžasnými přáteli a celkově si nemůžu stěžovat. Bydlím v nádherným městě, kde mám vše, co potřebuji. Cestuji kolem Států, protože to je jeden z důvodů, proč jsem tady ... Ve finále nezáleží na to, kde jste, ale S KÝM JSTE .. To dělá víc, než si člověk dokáže představit.

Jinak budoucím au pairkám přeji hodně štěstí v nalezení rodiny. Přála bych si, aby všichni našli bombovou rodinu! :)

Mějte se fajnově.

PS. děkuji za všechny vzkazy, emaily a zprávy na FB! :) Jsem ráda, že mám věrné čtenáře, které baví číst mé články.

Zajímavý dotaz

16. listopadu 2013 v 7:57 | Mišule
Dnešní okolnosti mě donutily napsat článek.

Většina lidí se mě ptá stále na to samé. Přes jakou agenturu jsem jela do USA, jaká je či byla moje angličtina, co dělám s malým, jakej je můj schedule atd. Fantazii se meze nekladou. Každého zajímá něco jinýho.
Nedávno mi ale psal klučina vzkaz na moji "fan page" (je hrozný nazývat to FAN PAGE) a položil mi dotaz, který mi snad NIKDO nepoložil za posledních 18 měsíců. Zeptal se mě, jak jsem to měla ohledně strachu, co kdyby se doma něco stalo.

To je asi největší strašák všech řekla bych. Já jsem nad tím do odletu přemýšlela denně a hodně dlouhou dobu i po příletu do USA. Byly noci, které jsem před odletem ořvala, protože jsem si představovala veškeré hororové scénáře, které by se mohly doma odehrát za tu dobu, co já si budu užívat pohodičky ve Státech.
S podstupem času musím říct, že je to něco, s čím nikdo nic nezmůže. Nevěřím tomu, že bych mohla něco ovlivnit, změnit a nebo bůh ví co, kdybych neodjela. Věci, nehody, nemoci .. To je něco, co se odehrává dnes a denně a většinou tomu nemůžeme zabránit. Ano, je něco jiného, když si člověk dobrovolně vykuřuje cigára (ne-li horší svinstvo) a pak na následky toho onemocní. Tak to je samozřejmost, že pak člověk uzná, že si k tomu dopomohl sám a že to mohlo bejt všechno jinak, kdyby nekouřil. A to je příklad jeden ze sta.
Osobně ale věřím tomu, že prostě se věcí dějí z nějakého důvodu. Lidi se rodí, lidé se zamilují, lidé se rozcházejí, lidé si ničí zdraví, lidé riskují svůj život, lidé umírají ... Ale věřím tomu, že každý máme napsaný svůj osud a každého z nás čekají radostné chvilky, ale i ty méně radostné. Ono když se člověk nad tím zamyslí, tak by byla nuda, kdyby život byl perfektní a byl přesně tak, jak si ho každý z nás nalinkuje, že? Alespoň já si to myslím. Každá nemilá příhoda v našem životě je přínosem a lekcí. Každá špatná zkušenost je ve výsledku dobrá zkušenost - hloupý příklad, ale přece jen např. rozchod. Zamilovali jsme se, měli jsme úžasného partnera/partnerku, nevážili jsme si toho, co jsme měli, přišel rozchod, výčitky a pak si člověk náhle uvědomil, co ztratil a tak si odnesl tuto událost do dalšího vztahu jako ponaučení. Alespoň normální lidi se ponaučí a nedělají ty samé chyby. Pracují na sobě, na svých nedostatcích etc. Ale tak, je to dost individuální a záleží na člověku, že.
Co se týče nehod. To bohužel většina z nás nemůže ovlivnit. Alespoň to je můj názor. Můžeme být úžasní ridiči a zkušení, ale jednoho dne naproti vám pojede nějakej blbec, napálí to do vás a co pak. Bylo něco, co jste udělali špatně? Ne, ale měli jste prostě smůlu. Byli jste na špatném místě ve špatný čas.

Taky jsem si říkala, co kdyby se stalo tohle?! Co kdyby někdo umřel, co kdyby někdo onemocněl, co kdyby někdo měl nehodu etc. A ano, stává se to. Pamatuji si holčinu, co musela odjet domů, protože jí jeden z rodičů onemocněl, byla tu holčina, co jí umřel děda, byla tu holčina, co jí umřel táta a dneska se Julianě zabil bratranec - spáchal sebevraždu ... Takže byť to není časté, vidíte to kolem sebe a vnímáte to. Co hodně lidí neví, tak třeba naše agentura (APIA) proplácí letenku up to 2000 dolarů tuším. Nevím kolik přesně. Ale pokud je např. úmrtí v rodině, tak vám zaplatí náklady na cestu. Ale hodně z vás ví, že kdo je tu druhým rokem, tak nemůže vycestovat. Respektive máme omezené možnosti kam můžeme s "expired visa". Někteří jedou během prvního roku domů na dovolenou, někdo jede ke konci, aby si prodloužil víza a měl v PASU tu nálepku s vízama. Většina z nás však zůstává ve Státech a je tu na DS2019, který prokazuje, že jsme tu legálně blah blah blah ... Pointa je, pokud je tu někdo v druhém roce, s vypršeným vízem a něco takového se stane, tak buď poletí domů a prostě ukončí program a nebo zůstane.
Taky jsem přemýšlela nad tím, co bych dělala kdyby. A věřím, že to teď čte někdo z mojí rodiny a musí mu ježit chlupy hrůzou, nad čim to dítě jejich přemýšlí. :-) Ale tak prostě taky jsem měla moment, kdy jsem si říkala, co bych dělala já. A já fakt NEVIM. Někdo by se vzdal programu, USA a všeho, co tady má a jel domů. Někdo by tu zůstal a prostě si dál plnil sny, což někomu může připadat sobecký a někomu naprosto normální, protože člověk, který zemřel by si třeba nepřál, aby se dotyčná/ý vzdal svého snu. Tohle by mohlo bejt věčný téma. A každej to vidíme jinak. Hlavně jedna věc - člověk to vidí nějak, když o tom přemýšlí a pak to vidí zase jinak, když je v dané situaci. Nikdo z nás nevíme, jak bychom reagovali. A teď je jedno, o co by se jednalo. Nikdy nevíme dopředu, jak zareagujeme. Každý zná sám sebe nejlépe a má představu, jak by asi reagoval, ale pak realita je jiná. Blbej příklad, ale ... Já než odletěla, tak jsem měla představu toho, že na letišti odkráčím vysmátá jak lečo, odejdu s hlavou vzhůru jak hrdinka, zamávám rodičům a bráchovi a čus. Realita? Sklopená hlava po cestě k pasový kontrole, po tajnu utíraný slzy už hodinu dopředu, nemluvě kolik slz bylo utřených po cestě k pasový kontrole. ZLOM, slzy, řev ... drama. A to se znam jako svý boty, alespoň jsem si to myslela. :-D Taky jsem čuměla, jak dramaticky jsem se loučila. A ano, moje rodina je naprosto vším, jsem šťastná jako blecha za rodinu kterou mám, nikdy bych jí nevyměnila a prostě je miluju, ale já jsem prdlá, já bych furt cestovala, doma na prdeli bych nevydržela, takže jsem očekávala odjezd s nadšením, hurá do světa a ne slzavý údolí. :)

Moje oblíbené ... In the end of the day ... Neříkám, že by člověk neměl nad takovýma věcma přemýšlet. Já jsem nad tím přemýšlela taky. A ne jednou. Ale nemělo by to být něco, co by vás mělo držet zpátky. Může se stát kdykoliv cokoliv a mnohdy to není v našich silách, abychom tomu zamezili.
Nikdo nevíme, co bude zítra a přece se nechcete jednoho dne probudit a říkat si, co kdybych se nebál/a a jel/a ... Splnil/a si sen ... JE úplně jedno, co to je.

Je mi 22 let (no dobře, technicky mi je ještě 21, ale jsem jednou nohou našlápnutá na 22), cítím, že je na čase začít budovat vlastní život - vlastní příběh - vlastní budoucnost. Cítila jsem to tak ještě před tím, než jsem odjížděla a den ode dne je ten pocit silnější a silnější. Začít si budovat život takový, jaký chci - alespoň se o to snažit, víme, že někdy nám osud zamíchá karty a věci nejdou podle plánu. Cestovat kolem světa, poznávat lidi, jiné kultury, jiné místa .. Nebo si najít HUBBYho (manžílka) a začít budovat vlastní rodinu, rodit děti a žít happy ever after. Mám obrovskou rodinu, mám šťastnou, spokojenou a zdravou rodinu. Mám dokonce dvě. Díky Au Pair jsem získala i druhou rodinu a Amerika je pro mě druhým domovem. Čechy budou vždycky první, narodila jsem se tam, vyrostla jsem tam a byť se cítím v Americe doma víc, než jsem se kdy cítila v Čechách, tak Čechy jsou prostě domov. Vím, že tady v Atlantě budu mít vždycky dveře otevřené. Moje druhá rodina se ke mě chová jak k PLNOHODNOTNÉMU ČLENU RODINY. Někdy si přijdu, jak kdybych byla kluků starší ségra než jejich Au Pair a stejně je to s HM a HD. Nelitovala jsem jediného momentu, kdy jsem vytáhla paty z Čech. Nechala jsem za sebou maminu, tatího, bráchu, dědu, babi, tetu, sestřenice, bratrance, strejdy a další další další.. O kamarádech ani nemluvě. ... Ale stálo to za to. Moje rodina mě neuvěřitelně podporuje. A ví, že to, co dělám, je to nejlepší pro mě. A i kdyby se mnou naši nesouhlasili, nikdy by mi nezákazali dělat si věci po svým. Ví, že to, co dělám, je to, co já vidím jako nejlepší, to, co chci já. A i kdyby ne, tak si namelu hubu a zase se zvednu a začnu znova. Podporují mě ve všem a když se něco nepovede, tak jsou ti první, co mě povzbuzují abych si šla dál tvrdě za svým. Byly momenty, kdy jsem se bála všech možných scénářů, ale není to něco, co by mě mělo držet zpátky. Život máme jenom jeden. Každý máme své sny a své cíle. A člověk by měl bojovat, jít si tvrdě za svým. Nevzdávat se při neúspěších, učit se ze svých chyb atd. Ono se to nezdá, ale utíká to jako voda a ten čas, co tu každý máme, je cenný! Je to nejcennější, co každý z nás má. Nikdo nevíme, co se stane zejtra, za rok, ale měli bychom žít tak, jako kdyby žádný zítra nebylo. Žít tak, abychom za pár let nelitovali toho, co jsme neudělali a mohli.
Obzlásť moje generace. Máme možnosti, můžeme cestovat, můžeme studovat, můžeme studovat v zahraničí ... Máme tolik možností a spousta lidí je nevyužívá. Já je využívám pro sebe, pro své vlastní dobro, ale taky proto, že moji rodiče, prarodiče ... tu možnost neměli. Já se mohla sbalit, odjet do Ameriky a žít si svůj American dream. Teď mám možnost zase něčeho jiného.

Takže VŠEM přeji hodně štěstí! :) Nevzdávat se, bojovat a jít si za svým! NO EXCUSES.

A ano, už jsem s tím asi otravná, ale počítám dny a hodiny do příletu rodičů a bráchy. ANO TOMÁŠI, TĚŠÍM SE NA TEBE - máš to i veřejně! :D
Je to něco, díky čemu nespim. :-) Každou chvíli přemýšlím nad tím, jaký to bude a co všechno podnikneme a nepodnikneme. Nemůžu se dočkat až budu stát na letišti s cedulí a čekat na ně. Asi si vezmu brejle, kdyby mě náhodou píchla včela, jak říká můj táta. Brácha si ze mě dělá srandu už teď, že budu řvát. BUDU, budu brečet jako želva a budu brečet dvojnásob, až je povezu na letiště po dovolený. NESTYDIM se za to. A kdo to nezažil, tak to nepochopí. Já bych si asi normálně taky ťukala na čelo, ale věřte, je to silný zážitek. PO dlouhých 18 měsících uvidím svojí rodinu a ne, nebude to před obrazovku, nebudeme si povídat přes telefon či skype!!! :)

Vypadá to, že možná moje rodiče poznají i mého ehm kamaráda. :-D (překvapení Maminko) Brácha si alespoň procvičí angličtinu. Je za tím teda velkej otazník, máme být jeden víkend na stejném místě - NÁHODOU, neplánovaně. A nevim proč, vrhá se dobrovolně pod autobus s tím, že by nás někde potkal, pokud to půjde. Na druhou stranu, kdyby to vyšlo, tak se můžu těšit na dobrou komedii. Vždycky mě zajímalo, jak by to asi vypadalo v realitě. Američan vs. anglicky nemluvící rodiče. :-D

MOJE HM bude mít narozeniny a já jí sehnala naprosto úžasnej dárek. Teda, není to žádný terno, ale můj HD z toho byl nadšenej a moje HM bude asi double. :-) Jelikož malýho moc nevidí, tak jsem jí vyrobila iPhone case s malýho fotkama. Udělala jsem koláž - 4 fotky, napsala jsem tam její jméno a bude mít malýho u sebe 24/7 ! Vtipně má pracovní iPhone a teď si koupila iPhone 4 (její telefon odcházel, měla ho 4 roky a byl jenom 2G a my jedeme na 4G) za směšných 99 centů (:D:D:D), tak se jí bude hodit! :)

No, jsou dvě ráno. Měla bych jít chrápat. Asi jsem ještě vytočená z toho debila, co mi sebral místo na parkování. Měla jsem blinkr a čekala, až tam budu moct jet a mladej černoch mi tam vjel! Tak jsem div neskočila na ten horn! KAždopádně já miluju troubit na lidi, takže jsem si to užila.

Takže přeji krásný víkend, užívejte pohody! A brzy snad zase napíšu.

IT'S BEEN 18 MONTHS SINCE...

13. listopadu 2013 v 21:09 | Mišule
Ano, jak název článku napovídá, už je to 18 měsíců ode dne, kdy jsem odletěla do Ameriky. ROK A PŮL! Neuvěřitelné..

Když jsem odlétala, tak jsem si říkala, že dva roky jsou dlouhá doba. A heleme se jak jsem se sekla, kdo by to byl řekl, že to uteče jako voda.
Slavíte první měsíc výročí, slavíte čtvrt roku, půl a šup, najednou máte rok za sebou. Říkáte si, další rok, to je ještě dlouhá doba, ale pak máte za sebou 6 měsíců a vám začne poplašák.
No a není se čemu divit. Většina z nás očekává drsný návrat do reality. Já teda se nechám profackovat realitou na letišti a jakmile to půjde, tak okamžitě beru roha z Čech. :-) Neříkám, že nejsem hrdá na to odkud pocházím (hrdě hlásím, že jsem ze země piva! :D), ale prostě jsem přišla na to, že mi vyhovuje něco trošku jinýho a že prostě v Čechách nechci žít. Každej máme jiný představy, vyhovuje každému něco jinýho, takže na tom nevidím nic špatného. Někdo chce bydlet v Čechách na poli, někdo chce žít v Anglii, Německu, Americe či Řecku. Mohla bych krásně pokračovat, každý si doplňte to svoje.

Jak ten čas uplynul vidím nejlépe na Robertovi. Zrovna dneska jsem postovala fotky rok a půl staré a vedle toho fotku z pátka. Neuvěřitelný rozdíl. Můj malý bobánek je pryč. Najednou je to velký kluk - BEZ PLEN (ALEEEEELUUUUUJAAAAA), kterému budou 4 roky! A já přijela a bylo mu 21 měsíců. Nevím, co budu dělat za dalšího půl roku resp. 7 měsíců. Ani nevím, jak mu vysvětlím, že odjíždím. 4leté dítě tohle nemůže pochopit. Je zvyknutý, že ho ráno chodím budit a jednoho dne už to nebudu já. Svět se nezboří, zvykne si zase na někoho nového, ale pro mě to možná bude o to těžší. Zatím na to myslet nemusím, ale přijde doba, kdy začnu panikařit. Viděla bych to tak na měsíc před odletem.

Hodně lidí se mě i ptá, kdy letím domů. Můj program oficiálně končí v květnu a já pravděpodobně zůstanu až do června. Musím se domluvit ještě s mojí HF. Taky by to mohla bejt ještě sranda a já mohla vzít roha dřív a skončit někde na druhý straně světa.

Poslední dobou se mi upřímně nic nechce. Ani psát články.. Dřív jsem pořád někde courala a teď jsem prostě unavená. O víkendu se mi nic a nikam nechce, nemám náladu se připravovat na nějakou velkolepou párty a pak zase prospat půl dne. Vyhovuje mi bejt doma, koukat na filmy, válet se a prostě si užívat nic nedělání. Minulý víkend (dneska je středa 13.11.) jsem zůstala celý víkend doma. V sobotu to vypadalo, že půjdeme večer ven, ale mě se prostě nechtělo. Šla jsem do Lenox Mall donakoupit oblečení na podzim/zimu - strávila jsem tam s Julianou asi 5 hodin! A pak jsem prostě byla líná. Chtěla jsem si po celodenním courání po nákupáku lehnout do postele a pustit si Netflix. Což jsem ve finále udělala a i jsem šla relativně brzo do postele. Asi stárnu ... :D

Kdo ví, za týden mi přiletí rodiče s bráchou. To znamená, že od začátku listopadu nemůžu přestat myslet a soustředit se na cokoliv jiného. Nemůžu se dočkat až pojedu na letiště. To je upřímně asi nejlepší pocit ze všech. Prožila jsem za 18 měsíců neuvěřitelné věci a zažila spoustu dobrodružství a ještě spousta takových mě čeká, ale nic nepřebije to, že po 18 měsících uvidím svoje rodiče a bráchu a vezmu je na místa, o kterých jsem si myslela, že nikdy neuvidí. Ani jsem si nemyslela, že by se kdy podívali do Ameriky. Ne každej je totiž potento z Ameriky a děsně touží po tom sem jet. :)

Jinak mám pocit, že jsem trošku ztracená. Zní to divně, ale nějak nevim co s sebou. Mam do konce programu 7 měsíců a já stále nevim co po tom. Samozřejmě mám nějaký plány, ale já prostě nevím, co je to nejlepší rozhodnutí. Na jednu stranu bych klidně zůstala tady, cesta by se i našla, ale pak se cukám, že bych někam jinam a pak si zase říkám, proč nejít na školu. Prostě se mi toho honí hlavou až moc. A nepomáhá k tomu ani fakt, že jsem byla "short-listed" od Etihad airways a pozvali mě na pohovor do Chicaga, který je vtipně 9.12. :-D No, takže já fakt netuším co mam dělat. Na zabití tohle ...

Hodně lidí se mě ptalo, proč tu nezůstat na studentský víza. Protože je to šíleně drahý a ty peníze mi za to nestojí. Myslím si, že můžu získat dobré vzdělání i doma v Čechách a to v porovnání s USA ZADARMO. A nejsem si ani jistá, že chci trávit další 3 roky ve školní lavici. Přece jenom jsem si čuchla k penězům a nevadilo by mi si najít dobrou práci - lepší než au pair haha a vydělávat si. Samozřejmě by bylo fajn dodělat si vysokou třeba dálkově. Znám spoustu lidí, hlavně mamin, co to zvládli. Starat se o mimčo nebo chodit do práce a studovat.

Co se tak poslední dny děje ... Můj HD poslední dobou hodně cestuje. Moje HM taky měla pár business trips, ale ne tolik jako HD. On byl třeba 2 týdny pryč a malej to začíná špatně snášet. Když pak přijel, tak se mu nechtělo do školy, měl meltdowns, že chce bejt doma s tatínkem a ve školce pak neposlouchá a zlobí. A jelikož bych hodně problémovej ve školce, tak jsme měli řeč doma, co s ním dělat. Mluvila jsem o tom i s Lori, army wife se kterou chodíme na playdates. Poradila mi, že když normální time-out nepomáhá, tak na malýho zkusit "face the wall" ... Takže když malej byl nezvladatelnej a neposlouchal, tak jsem ho postala stát ke zdi. Ruce při těle, stát a koukat do zdi. Jakmile se začnou hejbat nebo dělat kraviny, tak mají extra minutu. A říkám vám, zabralo to. Malej tohle měl jednou a od tý doby to nesnáší. :-) Tady totiž neexistuje nějaká výchovná na zadek. Moje rodina to teda praktikuje jako POSLEDNÍ možnost. Dostal "spanky" tak dvakrát za tu dobu, co jsem tu byla. Ale jako to je výchovná nevýchovná. Jelikož náš malej je více méně zlatej až na těch posledních pár dnů, tak to ani nepotřebuje, ale některý americký děti by potřebovaly pořádně na zadek. Já taky kdysi dostala sem tam nějakou tu výchovnou a řekla bych, že mi to velice prospělo. Celkově mi přijde výchova našich - českých - dětí velice fajn. Rozhodně lepší, než ta americká. To jejich přechvalování člověku začne pěkně lézt krkem. Nemluvě o tom, že když tady něco dítě provede, tak oni začnou to jejich sladké domlouvání. No, myslím, že tohle by mohlo být téma na 10 článků minimálně.

Nevim proč, ale poslední dobou se mě hodně lidí ptalo na mě a BOYFRIEND(a) - jestli byl nějakej nebo je apod. Já na ask.fm většinu těchle "dotazů" okamžitě mažu. :) Možná je, možná není, možná byl, možná bude. Jsou věci, který si ráda nechám pro sebe a pro své nejbližší. Nemám v zájmu sem vypisovat o svém soukromém životě. A pokud zmíním, že jsem s někým byla na DATE, tak to vážně není big deal. Na dates taky chodí snad každej.. :-) A oni tady maj celkově zvláštní systém randění, hlavně ty kategorie jsou vtipný viz. - friends with benefits, booty call, dating, dating exclusively, relationship, seeing someone atd. Já bych to rozdělila na KAMARÁDI (případně kamarádi s výhodami) a VZTAH. NIC MEZITÍM PROSTĚ NEEXISTUJE. Ne teda pro mě. Pamatuji si můj bývalý přítel, randili jsme nějakou dobu a až po x týdnech mi řekl ... a teď jsi oficiálně moje přítelkyně. No, ale oficiálně představena tatínkovi, kamarádům a všem jsem byla už dááááááávno předtím, tak co jsme byli do tý doby? :D Prostě komedie. Je to jak ... Tak dneska je středa, 13.11. je 2:57pm a ty jsi moje přítelkyně. Padlý na hlavu.

Hodně lidí se taky ptá na to, jací jsou Američani. Nevím, jak to myslíte, jestli obecně jací jsou, ve vztahu nebo v posteli. Já fakt nevim. Každopádně jsou JINÍ. Každá národnost je jiná. :-) Osobně mi vyhovují Američani více než Češi. Osobně jsem nezažila větší "gentlemany". Nevim ... Každýmu vyhovuje něco a někdo jinej. A ne vždy záleží na národnosti tak, jako na tom, jak je ten člověk vychovanej atd.

Jinak jsem včera dostala balíček. :-D A co v něm bylo, tomu jsem do dneška nemohla uvěřit - ROHLÍK! :-D PRAVEJ, českej, plzeňskej rohlík. DĚKUJI ONDRO!!!!! :-)

MYSLÍM, že pořádný článek budu schopná napsat až někdy v prosinci, až budeme zpátky. Budu se snažit přispívat na FB, ale článek napíšu až pak v klidu po dovolené. Tam budu díky bohu úplně bez internetu a všeho, takže si užiju KLIDU! :-) Upřímně odpočítávám dny do odjezdu na Bahamy! :)

Tak se mějte krásně! :)

Říjen utekl jako voda

4. listopadu 2013 v 0:59 | Mišule
No, jestli někdo říkal, že druhý rok pobytu v USA bude utíkat jako voda, tak se bohužel nepletl. Nedávno byl květen a já slavila své roční výročí za oceánem a teď máme listopad a jak to tak bývá, počítám dny do narozenin a návštěvy svých rodičů s bráchou.

Říjen jsem vždycky měla ráda jenom proto, že mám v říjnu svátek. To se změnilo příjezdem do USA, svátek vem čert, teď je na scéně Halloween. Nevím proč, ale prostě jsem si Halloween zamilovala. Letos to byl můj poslední Halloween. Kdo ví, jestli poslední poslední, třeba se sem jednou vrátím, nebo tu zůstanu a nebo kdo ví. Nikdo nevíme, kam nás osud zavede.
Už jenom ty dekorace všude. Nádherně vyzdobené baráky, výzdoba všude možně - ve školce, v obchodech aj. Hlavně když se jde do obchodu s kostýmy. Já jsem šla do Party City, mám ten obchod hrozně moc ráda, dá se tam sehnat hodně slušných věcí na párty, naprosto úžasný přání, bomba balónky a různé věci na Vánoce, Hallooween, Velikonoce .. Záleží co zrovna "fičí". Teď mě mrzí, že jsem to nenafotila, protože to je naprosto bomba, když vlezete do toho obchodu. Různý kostlivci, strašáci, bubáci, zombíci - cokoliv mrtvýho a nechutnýho na každým rohu. Všechna možná i nemožná dekorace, kostýmy od nejmenších po nejstarší, různé věcičky na vytvoření ran, škrábanců, krev, make up pro zombíky, mrtvoly ... mohla bych se upsat tím, co všechno bylo možné zakoupit.
Minulý rok jsem byla jeptiška - haha, to ke mě vyloženě sedí. Letos jsem chtěla něco jinýho a kde bych si mohla trošku vyhrát. Víte co, nakoupit si fake krev, popatlat se tím celá a vypadat, jak kdybych zrovna vstavala z mrtvých. Šla jsem se podívat po kostýmech a říkám vám, měli všechno možný, na co si vzpomenete. Já chtěla nakonec letušku, policistku nebo něco takovýho. Nějak jsem nenašla nic, co by mi sedlo, co by se mi vyloženě líbilo a další věc najít něco, za co by stálo vyhodit např. 40 dolarů. Osobně mi přijde zbytečný utrácet takový peníze za kostým, obzlášť teď, když mají přijet naši a prostě si radši nakoupím věci na podzim (jelikož mam vtipně všechno letní a věci z minulého roku jsou mi velké) než prostě to vyhodit za kostým, kterej vezmu na sebe dvakrát max. třikrát.
No nakonec jsem odešla jen s FAKE BLOOD spray a BLOOD GEL. :) Doma jsem pak na sebe oblíkla starej kostým a napatlala si to na čelo, aby to vypadalo jako rána. Musím říct, že to vypadalo fakt pravě. Bratranec mých kluků mi psal na Instagram, co jsem dělala a myslel si, že je to fakt pravý. :-D Účel splněn. Malej když mě viděl a zmohl se na "Miki what happened? Do you have a Bubu?" Musela jsem mu vysvětlit, že je to jenom jako a že je to jenom barva.
Co čert nechtěl, začala jsem marodit, takže víkend před Halloween to vypadalo, že mi všechny ty nejvíc nejlepší párty utečou. Všichni jsme odpadly. Bruna, Juliana, Nataly i já. Všichni jsme skončily s chřipkou nebo nějakým podobným svinstvem. Já se probudila ve čtvrtek ráno (týden před Halloween) s nechutnou bolestí v krku, rýmou a mým oblíbeným chrchlákem. Což bylo velice nevhodný načasování. Všechny party měly bejt ten víkend, já měla mít rande a další věc je, že nebylo prostě vhodný načasování na to bejt nemocná a to jenom proto, že jsem ani nechtěla odpadnout a nepracovat, jelikož dostanu dovolenou a hodně úlev až tu budou naši. Takže jsem padla do postele, pila čaje, kloktala vodu se solí - humus největší.
V pátek jsme všechny zůstaly doma. Měla jsem ten večer mít rande, takže jsem se cukala a už se skoro oblékala, že teda na chvíli nakonec půjdu. Nakonec mě The Vampire Diaries udržely v posteli. Druhý den to vypadalo, že všichni nakonec půjdeme ven. Já pořád váhala. Ani jsem si nekoupila kostým a tou dobou je obzvlášť těžký něco najít, když je vše vyprodaný a nebo nemají velikost a nebo vám to nesedí. :-) Ve finále to dopadlo tak, že jsem v 5 odpoledne vylezla z postele a jela do Party City. Našla jeden jediný kostým, co měli mojí velikost SMALL, vystála si 30minutovou řadu na fitting rooms, docela se zapotila a pak strávila dalších 30 minut ve frontě na pokladny. No, nakonec jsem kostým sehnala a mohla se začít připravovat na večer. Šlo se Tour De Bars - což mě vyloženě nas... a nebyla jsem jediná. Bruna a já jsme byly obě nemocný a chtěly jsme jít někam do clubu a bejt UVNITŘ, než courat někde po barech venku. Ten večer byla kosa jako ..... !!!! (Týden na to už jsme zase chodili všichni v kraťasech, ale čert to vem :-D) Ve finále jsme šli na ulici, která je plná barů. Takže to bylo Buckhead Saloon, pak Hangovers, pak Dive Bar, pak Lost Dogs, pak 5 Paces Inn, pak PArk Bench ... No já byla vytočená. Přišlo mi, že víc času jsme strávili venku chozením. Naštěstí nás nabral Masum s Aunem a jeli jsme do clubu - jupí! V tom klubu bylo 1700 lidí a 98 procent v kostýmech - dokážete si představit tu podívanou? Měli jsme i štěstí, protože já a Bruna jsme nemusely platit, asi jsme se líbily panu promotérovi haha a kluci zaplatili 100 dolarů dohromady. AUCH. Fakt jsem ráda, že jsem holka ... Máme to podstatně jednodušší a levnější.
Jako halloweenský parties? LUXUS. Normálně jsem se po lidech i otáčela, jak měli luxusní kostýmy. Fakt si někteří dali záležet a byla radost se na to podívat. Přála bych vám to zažít. Znám hodně lidí, co by se jim to fakt líbilo.
Můj kostým měl mimořádný úspěch. NA to, že jsem ho vymyslela za 5 minut 12, tak jsem se setkala s hodně komplimenty a pochvalami i od holek! :)

V neděli jsem se vrátila k hnití v posteli, čajíčkování a Netflixu.

Jestli se někdo těšil na Halloween, tak to byl náš malý Robert. Ten byl za Spiderman. Kdo sleduje moji Fan page na FB, tak jistě viděl malého six pack a jeho svaly. Měl fakt dokonalý kostým. Prostřední byl pro změnu kečup. :-D

Jinak jsem dokončila první kurz školy. Měla jsem hooooodně vysoký GRADES, takže jsem si hrdě poklepala na rameno, vzala diplom a pokračujeme v dalším kurzu, abych dostala potřebný počet kreditů. Potřebuji je, abych splnila podmínky programu a dostala tak letenku zpátky do Čech. Ne že bych teda po ní dvakrát toužila.

V úterý jsem už byla zdravá jako rybička, vrátila jsem se k zapejkání školy. Já teda nikdy nezapejkala školu tak, jak někteří moji kamarádi, ale sem tam jsem si ulevila - znáte to, zpoždění, lékař - cokoliv. Měla jsem rande, takže škola musela jít stranou. Asi nejdelší rande v mým životě bych řekla. :-D

Ve čtvrtek jsme měli HALLOWEEN! Jsem vytočená, že jsem nemohla jít TRICK OR TREAT s malým. To mě fakt nakrklo. Ale musela jsem do školy. ANO, jako retardi jsme měli ve čtvrtek školu a každýmu, komu jsem to řekla, na mě koukal s údivem, jestli jsem nepadla na hlavu mít školu na Halloween. WTF?! No, nakonec se ukázalo, že to byl velice přínosný večer ve škole. Kupodivu fajn. Byla soutěž o nejlepší kostým a já šla převlečená jenom proto, že jsem šla pak na párty a nechtěla jsem jezdit domů se převlíkat a navíc by mi to zabralo věčnost. Každej mi ve škole chválil kostým, což mě potěšilo. Pak jsme měli chviličku class a pak se šlo ven - fotky, soutěže, pak zase zpátky, vyřezávat pumpkins, fotky a vyhlášení nejlepšího kostýmu. Stáli jsme venku, když to vyhlašovali. 2 místo si odneslo 25 dolarů a první 50 dolarů - což se hodí. Každej dolar dobrej. No, cenu za nejlepší kostým si odnáší .... No JÁ.. :-D Chvíli jsem stála pod balkónem jak retard, kroutila nevěřícně hlavou a zmohla se na NO?! A IS that a joke? :D No nezdálo se mi to, vyhrála jsem a mohla jsem jít slavit!

Halloween party byla v W hotelu. Fajn hotel, kterej má Whiskey blue bar na střeše. LUXUSNÍ bar, já to tam mám hrozně ráda. Bomba výhled a když je viditelnost, tak je vidět i Midtown/Downtown což je boooožíííííí .... Potkali jsme tam tentokrát další celebritu - ACE HOOD ! Škoda, že já se na rozdíl od něj v novým Bugatti neprobudila, ale tak zkouším dál.
Hodně lidí ke mě přišlo a chtěli se se mnou vyfotit. :-D To bylo hrozně milý a divný, ale proč ně, pózovala jsem a UŽÍVALA si svých pět sekund slávy.

Jimmy Kimmel opět vyzval americké rodiče, aby nahráli video "Snědl jsem svým dětem halloweenský sladkosti" ... Těším se na to jak malá holka. :)

Jinak se nic neděje. Připravuji se na návštěvu rodičů, oslavu Thanksgiving (20 lidí bude v baráku ...), mojí HM narozeniny, moje narozeniny, dovolenou na Bahamách, mojí pravý maminky narozeniny a to je asi tak všechno.

Doufám, že se máte fajn, přidávám foTO KOSTÝMU. :) Zbytek na www.facebook.com/misuleinusa