MÍŠA V AMERICE - ATLANTA ! na Blog.cz

Kdo sleduje můj FB či televizní noviny (cokoliv), tak ví, že jih Ameriky momentálně bojuje se sněhem a ledem.

Včera ráno mi volala HM, že nejstarší možná bude potřebovat vyzvednout na Marta station, protože jim bylo nakázáno přiletět zpátky do ATL co nejdříve, vzhledem k tomu, že se blížila sněhová bouře. On přiletěl v 8:30 am a další lety byly tuším někdy odpoledne a další v 8 večer. Mimo jiné HM zmínila, že venku je šílená kosa - mrzlo, bylo pod nulou. A že se teda blíží přívaly sněhu. Dělala si srandu, že Kroger bude vykoupen - chleba, mlíko a toaleťák. :) Já jsem to brala s nadhledem. Přece jenom za poslední dva roky sněžilo dvakrát a to max. spadlo 5 vloček a toť bylo vše. A jaké bylo před tím halo, že má sněžit.

Odpoledne jsem vyjela pro malého. Tou dobou už chumelilo. Upřímně jsem si myslela, že to přestane každou chvílí. Ale ruku na srdce, byla jsem překvapená, kolik toho lítalo. Přece jenom na Atlantu to bylo hodně. Vyzvedla jsem malého, ten byl naprosto nadšený, že sněží, a jela jsem s ním domů. Sněžit ovšem nepřestalo a sněžílo až do pozdních hodin. Nejdříve to vypadalo, že bude lehce poprašek, po dalších 3 hodinách bylo vše pokryté sněhem.

Chodily mi zprávy od Péti a dalších. Posílali mi fotky a sdělovali mi jaká je situace na silnicích. Spousta lidí bylo uvolněno z práce a ze škol - to asi byla chyba, protože v tom nejhorším uvízli v zácpách. Lidé byli na cestě, která zabere 20 minut až hodinu 5 až 8 hodin. Někteří dokonce jeli 15 kilometrů 10 hodin. Byli i tací, co zůstali v zácpě přes celou noc. Lidé zůstali trčet v několikakilometrových kolonách, trčeli v kopcích, protože jim to ne a ne jet, někteří se snažili auta vytlačit. Prostě vylezli z auta a snažili se vytlačit auto do kopce. Lidé si navzájem pomáhali. Policie v našem městě nás updatovala pomocí FB. Vzhledem k situaci nebylo možné, aby policie byla tam, kde byla potřeba. Veškeré složky jakožto policie, hasiči etc. byli naprosto na roztrhání. Ale dělali, co mohli. Nahlášeno bylo STOVKY dopravních nehod, lidé vzali útokem obchody a po chvíli se na FB objevovaly fotky prázdných regálů s mlíkem etc.

Já se ani nedivím, že tady všechno naprosto zkolabovalo a že stát Georgia byl vyhlášen State of emergency. Lidi tady na takové množství sněhu nejsou připraveni a dost lidí bylo překvapeno jeho množstvím. Nemají přezuto a jakékoliv auto se stalo naprosto neovladatelným nebo těžce ovladatelným. Někteří trčeli hodiny v autě, někteří museli na záchod v autě, jelikož stáli na místě x hodin, někteří neměli jídlo pití - některé au pair popisovaly, jak byly s dětma zašitý, jak se jim děti počůrávaly, jak měly hlad aj. Žádná sranda. Některé děti spaly přes noc v autobusech na cestě domů, někteří musely jít pěšky - což rozhodně není bezpečné. Tady něco jako chodníky skoro neexistují.

Dokonce nějaká paní porodila v autě v traffic na HW 285.

Lidi v Čechách se tím baví. Já občas se nad některýma věcma taky pozastavim a pousměju. Už jenom jak mi psala Péťa, že někteří trošičku posolili sníh pod kolama a mysleli si, že to malé množství pomůže. NA druhou stranu, my v ČR jsme na zimu a sníh zvyklí a připravení. Tady nejsou. Nepřezouvají se tady pneu a stejně ve finále je to jedno, jaký člověk má pneu. Těch lidí je mi líto. Momentálně je to město duchů. SIlnice jsou uzavřený, je doporučeno si dojít tam, kam potřebuje a nevyjíždět, pokud to fakt není nutný.

Navíc se mi líbí, jak si tady lidi pomáhají. Hodně lidí psalo na stránky FB naší policie, že kdykoliv budou potřebovat ať už samotní policisté či kdokoliv jiný, tak se mohou přijít ohřát, přijít na teplé jídlo, čokoládu, kafe atd. Což mi přijde velice hezké.

Takže my jsme doma s HM, klukama, vše zavřeno, díky bohu máme nakoupeno, takže přežijeme. :-D Ještě že byl HD nakoupit o víkendu.

Každopádně o víkendu má bejt až 60 F, takže to zase vše bude zpátky v normálu. Vtipný je, že ve středu lítám v tričku venku a den na to jsme zabarikádovaný doma a modlíme se, aby se všichni dostali v pořádku domů. Moje HM vyjela ve dvanáct a domů dojela v 8:35pm !

Doufám, že se vrátíme do normálního života co nejdříve. Snad v pátek už vše bude OK. Bruna má v sobotu narozeniny - jdeme na večeři a pak chtějí jít někam pařit. Ale já nevim, jestli půjdu, protože se mi za prvé kalit nechce. Na večeři JO, ale někam večer do města? NE ... Navíc jsem pozvaná na oběd k LORI (army wife se kterou chodíme na playdates) a navíc mám u nich koukat na superbowl. :) Možná Caleb dostane další pass v sobotu, takže bych jela dolů do Ft.Benning zase. To ještě uvidíme. Asi se to zase dozvím až v sobotu. Navíc jsem poznala hrozně super holčinu, co má přítele taky dole v RS. Taky opakuje Darby, takže spolu pak pojedeme v únoru dolů na jejich pass. Buď přiletí sem ke mě do Atl a pojedeme spolu mým autem do Benning, nebo se sejdeme tam dole a pojedeme si vyzvednout ty naše kluky. Teď už jenom dodělat můj care package, domluvit si dovolenou a sranda může začít.

Mimo jiné mi Robert tuhle z ničeho nic řekl, že mu budu chybět a že nechce, abych ho opustila a že bude můj přítel. Tak to bylo roztomilé. Z ničeho nic to na mě vybaf v autě, nikdo mu nic o mém odjezdu zatím ani neříkal, ani já ne. Tak já se v autě rozeřvala, prostřední mě tam utěšoval. No prostě komedie hard. Každopádně mě malej dostal.

To jen tak na rychlo, co se děje a nědeje. :)

Můžu říct, že se k článku kopu už hodně dlouho. Za prvé mi psaní leze už i ušima a za další jsem líná a není čas.

Celý leden byl prozatím poněkud hektický. Moje HF hodně cestuje, věčně jsou pryč a já dělam hodně přesčasů. Samozřejmě mi to nevadí, protože stejně nemám nic jiného na práci. Bruna začala chodit do školy, Juliana tráví co nejvíc času s přítelem (ona odlétá v April) a já jsem líná jak veš anyways. :)

Na víc jsem ve fázi, kdy mě opravdu nic, ale nic nebaví. Hlavně chodit ven. Po dvou letech už jsem "sick and tired" jít ven do klubů či barů. Prostě mě to nebaví. Od doby, co mi nastoupil Caleb do RS jsem nikde nebyla - bary, kluby. Naopak jsme s holkama začaly víc chodit do kina, na hookah, na kafe, večeře etc. Je to fajn, člověk si může posedět a pokecat. Já radši budu doma, pustím si Netflix a budu koukat na moje oblíbené show a relaxovat. Každej pátek padam do postele na hubu, jak jsem unavená za celej ten týden. Jeden den jsem pracovala 8am - 11pm a to byl těžkej hardcore. Ale tak dostala jsem extra zaplaceno, což se hodí.

Dva týdny zpátky přišel email o bookování zpáteční letenky. To je asi tak jediný, co se dělo. Mam čas do konce února, takže uvidíme, kdy poletím domů. Každopádně o datumu nikdo v ČR vědět nebude. Nebudu to nikde říkat, kdy se zjevím na rodné půdě. Ví to naši, kdy teda cca mam v plánu doletět a určitě se v ČR dlouho nezdržím. Každopádně jsme to s HM obrečely. A chtějí, abych přijela zase na dva roky. Takže dva roky pauza a pak zpátky. NO NEVIM. Uvidíme. Můj HD ale už vtipkoval, že mě vidí vdanou ne-li s vlastníma dětma za ty dva roky. :-D

Mimo jiné jsme se vrátili do starých dobrých časů dopisů. Můžu říct, že po letech nepsaní dopisů mi přišlo jak kdybych si vykládala sama se sebou. Ale má to svoje kouzlo. Každý večer napíšu alespoň jeden dopis. Za poslední tři týdny jsem odeslala 7 obálek (cpala jsem víc dopisů najednou do jedné obálky, aby chudákovi nedošlo 350 tisíc obálek s dopisy.) Docela mi to pomáhá přečkat tyhle dny plné čekání a odpočítávání. :-)

Každopádně včera se mi poštěstilo a já si udělala výlet do Ft. Benning. Caleb dostal pass na pár hodin, takže já sedla do auta a okamžitě za nim jela. Můžu říct, že to bylo nejhezčí odpoledne, jaky jsem kdy snad měla v poslední době. Poprvé jsem byla na pravým americkým military post. Za prvé jsem nevěděla, že bydlí on post, takže když jsem dojela k branám (něco jako mítné brány), kde svítilo "MILITARY VISITOR", tak jsem čuměla jak péro z gauče. Ale bože, mají to tam tak nádherný! Fakt krásný. Upravený, strašně hezké baráčky, všude americké vlajky (žádné překvapení) atd. Pán mě přivítal "Welcome home", tak jsem tak na něj koukala divně. :-D Pokecali jsme si, zasrandovali jsme a já mohla jet. Musela jsem mu ukazovat řidičák. On měl čtečku a něco mu to ukázalo a já mohla jet - zajímavý.

Seděla jsem si v autě, čekala až mi jeden kluk doveze muže. V RS nemůže řídit, protože za prvé mají auta zamčené na parkovišti vedle campu a nebude mít k němu přístup až do konce celé RS a důvodem je spánková deprivace. Mají hodinu spánku denně - strašný! Já jsem si psala s tatím a když si pro mě přišel, tak jsem byla asi ta nejšťastnější holka pod sluncem. Takovou rychlostí jsem snad s auta nikdy nevyletěla. Mimo jiné jsem ho poprvé viděla v jeho uniformě. Samozřejmě jsem viděla 250 tisíc fotek, kde má vše možný uniformy. Ale naživo jsem ho nikdy takhle neviděla. Proč by taky jezdil do Atlanty v uniformě, že jo. :-D Za prvé vypadá neuvěřitelně handsome, což on je sám o sobě handsome, za další byl hrozně sladce důležitej a o to víc důležitě jsem si přišla já. :-D Tady v usa mají obrovský respekt k vojákům a já byla tak pyšná na něj, že to není až hezký. To se mi fakt líbí. :-) Měli by se takhle začít chovat k našim vojákům.

Takže jsem si užila nádherné odpoledne, vyvážela jsem si ho jak medvěda, on byl nadšenej, že jsem přijela, každýmu říkal, když mě představoval, že jsem dojela až z Atlanty a hrozně pyšnej.
Bohužel jsem ho musela k večeru zase odvézt do campu, což mi lámalo srdce, ale tak za tři týdny a 4 dny ho zase uvidím, než dostane další pass. A navíc by byl rád, kdybych přijela na jeho graduation.Tím pádem bych mu mohla připnout jeho RANGER TAB na uniformu, yaaay - velkááááá pocta!!!!! Mám na cestě tři dopisy, byl zklamanej, že mi nedorazily. No, ty ode mě taky nedostal. Chudák měl kolem sebe kluky, co dostali dopisy a on s pár dalšíma nedostal žádný. Tak jsem mu řekla, že jich má na cestě tolik a tolik, tak říkal, že je asi dostane večer až se zase report zpátky. Vzal si naší společnou fotku a dal si jí do peněženky, což bylo hrozně sweet. Měl z toho radost jak na Vánoce. Každopádně se budu doslova a do písmene modlit, aby prošel všema částma a já ho měla konečně zpátky doma. :-)

Malej je poslední dobou rošťák. :-) Chodí na něj stížnosti ze školky, že neposlouchá a vyrušuje. Takže posledních pár dní tráví dost často na TIME-OUT. Ale je zvláštní, že když je se mnou, tak poslouchá jako hodinky. A jakmile náznak, že ne, tak ho napomenu a dítě opět jak hodinky. Tak nevim, co se děje. Pak přijdou rodiče a on je zase jak praštěnej. Ale mě poslouchá.

Jinak miluje Justina Biebera a 1D. JAKMILE hrajou v rádiu "story of my life", tak malej pěje na celý auto - viz. video na instagramu. To samý zpíváme spolu "Counting stars" a to se doslova přeřváváme, kdo bude zpívat hlasitějš. V mém případě "zpívání" je hodně silné slovo. Už chápu od čeho mam prasklý přední sklo.

Furt hlásí, že poletí do Czech Republic, že poletí s velkým letadlem, že Česká republika je far far far away a že jí ani nemůžeme vidět, jak daleko je. No prostě zlatíčko. Říkal i mojí HM, že za mnou poletí. Což my řešili a oni ho fakt pošlou za mnou na prázdniny. Ale kdo ví, kde já taky budu bydlet za pár let. :-D

Nejstarší se chystá na college a čeká na výsledky ze školy, kam ho vzali/nevzali. Moje HM je z toho úplně hotová, nadšená a má všechny možný pocity. Což jí chápu, je to big deal. :-) Ale neexistuje, aby byl někdo u mailboxu dřív jak já. :-D Já do mailboxu chodím 4 krát denně, jestli náhodou mi nepřišel dopis.

Takže to jenom takhle v rychlosti, co se děje a neděje. Prakticky se neděje nic. :-)

Doufám, že se máte hezky! :))))))

Několikrát jsem slyšela, že určitá vzdáletost od lidí (či jednoho člověka) vám pomůže vidět věci jiném světle či vám pomůže udělat si pořádek v citech. Již několikrát jsem se na vlastní kůži přesvědčila o tom, že něco na tom bude.

Když jsem odjela, nechávala jsem za sebou nejen rodinu, ale i přátele, kamarády (dle mého názoru je dost zásadní rozdíl mezi přátelstvím a kamarádstvím), ex přítele a známé. Myslela jsem si, že se nebudu moci obejít bez nich. Samozřejmě jsem věděla, že bez rodičů a rodiny celkově se nebudu nikdy moci obejít. Což dává i smysl. Ale na druhou stranu si myslím, že můj odjezd do Ameriky upevnil vztahy více, než cokoliv před tím a obrátil je k o dost lepšímu.

Co se týče přátel a kamarádů. Docela se to pročistilo. Jsou lidi, o kterých jsem si myslela, že zůstaneme "in touch". A je fakt, že jsem byla dost překvapená tím, jak se to za ty dva roky pročistilo. Jsou lidé, o kterých jsem si myslela, že na mě zapomenou hned jakmile letadlo take off. No, a opak je pravdou. Lidé, od kterých bych to prakticky nečekala, se ozývají dnes a denně. A lidé, o kterých bych čekala, že se ozvou se .... neozývají. Je až k udivení, kolik lidí se ozve jenom když něco chtěj. Od iPhonu po oblečení. A mě nad tím zůstává rozum stát. Dost často, když už se někdo ozve (z těch, o kterých jsem si myslela, že zůstaneme v kontaktu), tak to začíná tím .. Ahoj, asi se nemusím ptát jak se máš, blah blah blah a pak následuje žádost o něco. Jsem ale ráda, že jsem mohla poznat, kdo je přítel a kdo ne. V některých případech jsem se mýlila, v některých jsem nebyla překvapená.

Další věc byl můj ex. Myslela jsem si, že už nikdy nebudu moct se zamilovat nebo že už nebudu nikdy tak šťastná etc. A díky tomu, že jsem změnila prostředí a lidi (s novým prostředím přicházejí nové známosti a přátelství), jsem si uvědomila, jak jsem se pletla. Uvědomila jsem si, že už necítím ani polovinu toho, co dřív. Po dlouhých letech se opravdu zamilovala a od samotného odjezdu jsem nebyla snad šťastnější.

Když jsem odjížděla do USA, tak jsem nechtěla vztah. Nechtěla jsem tu nikoho poznat a zamilovat se. Za prvé dost lidí ví, jak je to komplikovaný a za další mám svůj sen, který si chci splnit a ne každý chlap na tomhle světě je tolerantní na tolik, aby "keep up". Jenže ... tohle jsou věci, které nemůžeme ovlivnit, ne tak docela. Nikdy nevíme, kdy se zamilujeme, kdy potkáme někoho etc.

Co se týče Američanů a "DATING" - píšu z vlastní zkušenosti a píšu vlastní názor, takže je dost možné, že někdo nebude souhlasit nebo naopak bude. A píšu to sem jenom pro to, že se vás na to hodně lidí ptá a píšu své postřehy, ale nebudu sem psát s kým jsem randila, nerandila - je to moje věc. Že zmíním něco málo je víc než dost.

V Americe mi to přijde o něco jiné než v Čechách. Alespoň z mé zkušenosti. Přijde mi, že my Češi nemáme x možných termínů pro to, co to vlastně je to, co mezi s sebou máme.

Následující rozdělení popíšu tak, jak mi to bylo nezávistně popsáno a vysvětleno X lidmi, se kterými jsem se na toto téma bavila.

1. Friendship - kamarádství, přátelství. Nemá smysl to více méně rozebírat. Jsme kamarádi a tím to hasne.

2. Friends with benefits (FWB) - většina z vás jistě viděla tento film. Já osobně mám pocit, že tohle vážně nefunguje. Člověk si slíbí, že v tom nebudou žádné city, že budou čistě kamarádi, jen si občas "vypomůžou" a zase to přejdou jak kdyby nic. Já si myslím, že dřív či později jeden z té dvojice se zamiluje. Nebo projeví nějaké jiné city. Třeba máte jinou zkušenost. Já v tomto "oboru" nemám žádnou. :-) Max. od kamarádech/kamarádů jsem slyšela leccos.

3. Booty Call - to je vyloženě o sexu. A když si zadáte BC do google, tak vám většina vysvětlení řekne, že od dotyčné/dotyčného málokdy uslyšíte před půlnocí. :-D Nevim teda no..

4. Talking - Na tom není asi nic k vysvětlení.

5. Hanging out - Občas zajít do kina, na kafe ... Prostě nevinný chození ven a poznávání se. (Osobně mi to přijde to samý jako "dating" - ale nu což.)

6. Dating -

7. Dating exlusively -

8. Seeing someone -

A tady se většinou strácím. Ohledně bodů 6. 7. a 8. mi hodně lidí řeklo něco jinýho. Každej to bere po svým. Mě osobně to přijde naprosto jedna a ta samá věc a dokonce v mnoha případech totožná se vztahem - viz. 9.

Co jsem vysledovala (i zažila), tak dost lidí randí vícero lidí na jednou. Osoba A je v kontaktu s dejme tomu s osobou B C D E. Píše si s nima, volá si s nima, chodí s nima ven ... Jednoho dne se rozhodne, že má nejraději D a tak naprosto odstřihne osoby B C a E. Naprosto normální tady. A dle mého názoru na jednu stranu přijatelný, pokud člověk s těma lidma není "intimate" - to mi přijde velice nechutný a prokazuje to naprosté nerespektování všem těch holek/kluků. Na druhou stranu je to docela na prd, když většina lidí, co takhle odstřihne všechny ostatní "možnosti", nepodá ani vysvětlení a naprosto ukončí veškerý kontakt. STALO se mi to a taky jsem to udělala. A já vím, je to sprostý. Vemte si, že si s někým píšte každej den, vídáte se (jdete ven do baru, jdete do kina, jdete na kafe) a vy si myslíte, že je všechno OK, všechno fajn a najednou se vám ten člověk neozve, neodepíše, nezavolá, nereaguje a vy nevíte, co se stalo. A co následuje? No ... buď se ten člověk už nikdy neozve a NEBO se do 14ti dnů ozve. A stalo se mi obojí. Buď jsem s tím dotyčným nikdy už nemluvila a NEBO mi za 14 dní napsal "Hey, what's up?!" jako kdyby se nic nestalo. To se pak člověk domnívá, že mu to nevyšlo s někým jiným nebo kdo ví co.

Je fakt, že to není nic příjemného, ale já nemůžu říct ani pumpička, protože jsem se taky přestala ozývat některým lidem. A to asi jenom proto, že to bylo nejjednodušší řešení. Na druhou stranu nejsem člověk, co by měl problém s upřímností.

TO je to moje "multiple dating" - poznáváte a randíte s vícero lidma, aby jste si našli někoho, s kým vám to bude vyhovovat nejvíce, kdo vám bude vyhovovat nejvíce a tak dále.

Zkušenost moje a pár mých kamarádek - I am VERY honest. Lež. Alespoň ve většině případů. Hodně lidí k vám není upřímných nebo spíš vám neříkají úplně věci tak, jak se mají. Hodně kluků, se kterýma jsem randila (kafíčka, kina apod.) se až divilo, jak jsem upřímná. Přijde mi, že na to od Američanek nejsou zvyklý. Já jsem řekla věci na rovinu, řekla jsem co si myslím a nedělalo mi to žádnej problém. Přijde mi, že tohle se jim i dost líbí na Evropankách. Bylo mi řečeno, že my Evropanky jsme hodně přímé v porovnání s Američankama.

Hodně kluků, se kterýma jsem byla v kontaktu mi říkalo jací jsou - Já jsem upřímný, já nelžu, já bych nikdy nepodveld, já nejsem typickej Američan (otázka je, co si pod typickým Američanem mám představit), já nejsem jako ostatní ... PROČ člověk ztrácí čas vykládáním a přesvědčováním někoho, že není takovej a makovej? Jestli jsem se něco naučila, tak ACTIONS speak LOUDER than Words. Je úplně jedno, co ten člověk říká a co píše. Přeci záleží na tom, jak mluví jeho akce. Jak se chová. A GUESS What? Většina těch, co vykládali pohádky o tom, jací jsou a nejsou, tak se ukázali býti přesně být tací, jací tvrdili že nejsou.

Můj Ex přítel DAVID (Kipp) ten v životě o sobě neřekl, jaký je a není. To, jaký byl mi ukázal svým chováním a já jsem si mohla sama udělat obrázek na to, jaký je. To samý Caleb, ten mi v životě neřekl, Mikejla, já nejsem takovej. Chová se nějak a já si můžu udělat obrázek sama.

Prostě je to jak kdyby se někoho snažili přesvědčit o opaku. Ale nikdo přeci nemá tohle zapotřebí. Stačí se nějak chovat a člověk už podle toho usoudí svoje.

A TEĎ doufám, že si nemyslíte, že píšu jen to nejhorší. Je to moje zkušenost, případně zkušenost mých kamarádek. A ne každej je takovej. Ale je zvláštní a trošku i vtipné, že hodně z nás (alespoň co jsem slyšela, zažila) máme podobnou či stejnou zkušenost. Ale ani my nejsme svaté a bezchybné. Jsme přece jenom lidi.

Každopádně DATING by mělo být o poznávání se, zjišťovnání jestli se dotyční mají rádi, jestli tzv. click aj. ALESPOŇ JSEM TO TAK SLYŠELA, BYLO MI TO TAK VYSVĚTLENO A

Pokud jsem pochopila správně, tak dating exclusively je randění s jednou osobou a prý by měli souhlasit, že teda "see each other romantically" a tím pádem už není žádných víc osob (možností). Údajně by se mělo jednat o monogamní randění a prezentovat se jako "couple" (pár) ... Když si opět najdete význam dating exlusively, tak vám to bude připadat jak regulérní vztah. A řekla bych, že je to i hodně různý a opravdu záleží na té dvojici, na čem se dohodnou.

Mě to Caleb vysvětlil tak, z jeho pohledu, že DATING je teda kdy randíte s víc lidma najednou, jste otevření k tomu poznávat více lidí a nebýt exkluzivní s nikým jiným. A DATING exlusively by teda mělo být to, co jsem popsala výše. No nevim teda..

Seeing each other prý znamená, že člověk nemá žádný commitment k tomu druhému. Takže prakticky normální dating.

9. Relationship - regulérní vztah

Upřímně? Tohle celý je dle mého názoru komplikovaný. A ve většině případech mi přijde, že si člověk musí sednout a říct si narovinu, jak to teda je a není. A pojmenovat to "něco", co mezi nima je a není. MOJE ZKUŠENOST, MOJE POCITY. Někdo třeba to má jinak.

Například. Měla jsem v USA jeden vztah před rokem. Krátce na to jsem z něj utekla ze svých důvodů, ale to je jedno a je to soukromá záležitost. Každopádně jsme stále in touch. :-) Proč tohle zmiňuji? Nějakou dobu jsme se vídali. A chovali jsme se k sobě jako partneři - tudíž já jsem měla dojem, že teda jsme GIRLFRIEND a BOYFRIEND. No pozor, jeden večer, po romantické večeři v thajské restauraci mi řekl "Od teď jsi moje girlfriend" .. Trošku mi to připadalo jako "Je únor, 24. je 11:30pm a jsi oficiálně moje přítelkyně. WTF? První, co mi proběhlo hlavou, tak asi následující .. "Co jsme teda byli do teďka?" Už to bude rok a já si říkám, že ta linie byla asi následující. První dvě schlůzky to bylo jakože HANG OUT/DATING - prostě casual večer v baru, kde jsme si dali pivo a vykládali si x hodin, následující byl brunch, kdy teda se v něm něco zlomilo a začali jsme chodit na regulérní rande. Představil mě tátovi, svým kamarádům, spolubydlícímu. Chodili jsme na večeře do drahých a luxusních restaurací, na výšlapy, procházky etc. a vídali se prakticky každý den. To teda byla zřejmě fáze dating exclusively až do momentu, kdy mi řekl, že teda jsem jeho přítelkyně. --- TOŤ JENOM NA UKÁZKU .. Možná to, co jsem do teď napsala bude dávat větší smysl.

Dokonce i některé mé kamarádky, co tady "randily", tak zažily situaci, kdy se jich jejich "přítel" vyloženě zeptal, jestli by chtěla být dotyčná jeho přítelkyně. Taky možnost.

Moje současná situace - nebudu zabíhat do detailů. Jenom nastíním situaci, pro jinou verzi "randění". S Calebem se známe tuším od září. Bylo období, kdy jsme spolu nebyli v kontaktu. Mimo jiné, on je v armádě, já pracuji každý den celý den a není to jednoduché. Někdy od doby, kdy přijeli naši jsme spolu mluvili denně - od rána do rána. Během té doby mě pozval na rande. Když jdete s někým na rande, prostě casual date, tak nečekáte nic fancy, nic extra. Caleb rezervoval THE SUN DIAL, což je restaurace v 72. patře mrakodrapu (Hotel Westin) v Downtown Atlanty. A to je velice hezké, fancy, místo, kam jít na casual date. Mimo jiné docela dost drahý. Což mě překvapilo. Od prakticky druhého rande bylo na základě naší konverzace ujasněno, že teda dating exclusively. A momentálně jsme ve fázi, kdy teda se pomalu posouváme k bodu. 9. :-D Upřímně je to na jednu stranu směšný, protože se prakticky nic nezmění. Jenom "status". Jediný co se změní, tak že budeme velice serious - respektive náš vztah. V chování se nic nezmění, prakticky máme plnohodnotný vztah.

Každopádně teď je pryč, já na něj čekám až se mi vrátí, každý den stepuju u mailboxu, jestli už mi přišel dopis. Přijdu si jak dítě čekající na hračku. Neměla jsem tušení, že být s vojákem je tak náročný, ale vše jde, když se chce. A já upřímně obdivuji všechny army wives, protože to nemají rozhodně jednoduché. Klobouk dolů.

Co se týče kvalit Američanů. Nepoznala jsem v životě větší "džentlemeny" než jsou oni. 90% z těch, se kterými jsem šla na rande (casual) mi otevírali dveře od auta či jakékoliv jiné. Stejně tak mě vždy doprovodili k mému autu. Prostě naprosto úžasný chování. Hodně z nich ví, jak se chovat k dámám. A kdo ví, co vše mají v rukávu. Kipp (DAVID) i Caleb se o mě starali naprosto královsky a jako holka jsem si neměla na co stěžovat. Dostala jsem květiny, chodily mi zprávy na dobré ráno a na dobrou noc a ruku na srdce holky, koho by nepotěšilo "Good morning Beautiful/sunshine" apod. Nemám slov.

Samozřejmě existují chlapi, co jsou pravej OPAK. To nemá nic společného s národností. Je jedno jestli je to AMERIČAN, ČECH ČI MAĎAR. Stejně tak to platí pro nás pro holky. Ale je fakt, že tak, jak se o mě staral David či jak se stará Caleb, takhle o mě v Čechách nepečoval snad nikdo. Nebo prostě, to bylo jiný a nezažila jsem nic podobného. A je to fakt těžký popisovat.

Ale jak říkám, je to dost individuální. Jsou holky, co jim Američani nesedí. Přece jenom je to jiná mentila, vyrostli v jiném světě, než my. Jsou zvyklí na něco jiného a mají jiný smysl pro humor. Prostě každá národnost a kultura má své. Hodně záleží na osobnosti a vychování. A můžu říct, že já jsem v tomhle ohledu byla velice lucky. Jsou holky, co naopak by nikoho jiného než Amíka nechtěly (berte to s nadhledem)..

Musím ale říct, že jejich randění a celá tahle věc, mi přijde děsně komplikovaná a složitá. Mnohdy člověk neví, na čem je a musí dojít na "TALK".. Big talk, kdy si člověk musí ujasnit, o co teda jde a nejde. A ne vždy je to příjemný talk. Já jsem byla z domova zvyklá na 1. buď jsme kamarádi a nebo jsme ve vztahu a jsme přítel a přítelkyně. Možná to někteří máte jinak. Já byla zvyklá na tohle a nic mezi tim. Žádný kamarádi s výhodama, žádný podobný vylomeniny.

Dle mého názor, pokud někoho mám ráda, někdo se mi líbí, tak tomu člověku dám šanci. Je fajn, zajít na pár DATES a buď to nechat plavat a nebo do toho praštit. Ale přece člověk nepotřebuje mít 5 lidí na jednou, randit s nima a pak se teda pro někoho rozhodnout, kdo mu sedí víc či méně. Nevim. Občas nevím, co si o tom myslet. Přijde mi fakt postavený na hlavu mít tolik "možností". Další věc je, že člověk pak neví, jak se chovat, co si dovolit, jak to brát apod. A jak jsem psala, hodně lidí musí hodit řeč o tom, jak to teda je a co to je.

Co vy si o tom myslíte?

Já fakt to nedokáži lépe popsat. Snažila jsem se sepsat své zkušenosti nebo je alespoň nastínit, případně nastínit zkušenosti jiných. Je fakt, že člověk to asi musí zažít, aby tomu rozumněl. Občas mi přijde, že Američani jsou komplikovanější, než naši čeští kluci. A dle mého názoru (a teď možná nemám úplně pravdu, ale z mých zkušeností soudím že...) u českých kluků ví holka víc, na čem je a není než u Američana. To je to, kdy kluk vám řekne, I like you (význam líbíš se mi spíš něž mám tě rád), I miss you a prostě se chová, jako kdyby měl zájem a vy naberete dojmu, že on zájem má a pak přichází již zmíněné ticho po pěšině, kdy úplně ztratíte kontakt nebo se ozve ne dřív jak za 14 dní ...

To se dostávám k tomu, co se mi tady nelíbí. Přijde mi, že my Češi řekneme "Mám tě rád", "Chybíš mi", "Miluji tě" ve chvílích, kdy to opravdu myslíme vážně a kdy to tak cítíme. Tady mi přijde I MISS you jak HEY HOW ARE YOU? Stalo se mi, že mi kluk po pár dnech (2-3 dny) řekne I miss you? Tak to pak sedím a říkám si coooo?! Další co se mi stalo ... Byly jsme s Jennifer na hawaii party. Pozval jí kolega z práce. Tak jsme šly. A samozřejmě mě s ním seznámila. Bavili jsme se všichni a domluvili jsme se, že teda půjdeme na párty, že půjdeme ven dohromady všichni jako parta lidí. Takže jsem mu dala číslo a on mi dal jeho, abychom si všichni napsali. No a on mi začal psát.. A během toho týdne mi posílal svoje fotky (s nějakou jeho sestřenicí malou) a jestli se mi to líbí a pak mi napsal "chybím ti?" ... No už ode mě v životě neslyšel a nikdy mě už neviděl. Tohle mi přišlo fakt úchylný.

Což se dostávám k další věcí. Přijde mi, že když holka není totální bitch a je naopak milá, tak si to většinou chlapi vysvětlí naprosto jinak a berou to jako "Hele, on a má zajem". Tohle se mi stalo tady víckrát než kdy v ČR. MOŽNÁ náhoda, kdo ví. Každopádně je to vtipný. A pak následuje situace, kdy vysvětlujete, že nemáte zájem.

Možná to bude tím, jaké jsou Američanky. Upřímně jsem neslyšela o nich nic dobrého. Mám 3 velice dobré kamarádky (jedné z nich je přes 50), které jsou Američanky. A jsou naprosto úžasný. Ale já jim pořád říkám, že mi připadají víc jak evropanky, myšlením, chováním etc. Další věc je, že jsem od svých kamarádů slyšela zajímavé příběhy o randění s Američankama a jaké jsou. A když říkám kamarádů, tak myslím kamarádů = fáze 1. friendship! :-) Odjakživa jsem se víc bavila s klukama, méně drama, jsou víc v pohodě, neřeší hovadiny. My ženský umíme bejt slepice pořádný - všechny do jedný. I já. Umíme zadělat na pořádné drama. Když se holky pohádáme, tak si nedáme do držky jako chlapi a nejdeme na pivo, ale nemluvíme spolu x dní než se rozhodneme vyvěsit bílé vlajky. :-D Nebo nemám pravdu?

No, kdo ví. Tohle je velice komplikované téma. Každý na to má svůj názor, který je based na vlastních zkušenostech. Takže pokud se někdo chystá oponovat, protože má jiné zkušenosti, uvědomte si, že je to založeno na mé zkušenosti, je to můj vlastní názor. Na druhou stranu je velice vítáná vaše zkušenost, pokud máte chuť se podělit. O tom žádná.

Doufám, že tento článek uspokojil zvědavost některých vás čtenářek. Jak jsem psala na svojí "fan page" většinu dotazů na můj soukromý život mažu a neodpovídám. A budu je mazat i nadále. Každý chceme v životě něco jiného, každý jsme v nějaké fázi života a podle toho se zařizujeme. Já vztah (jakýkoliv) nechtěla. Hned z několika důvodů. Ale stalo se, někoho jsem poznala a kdo ví, co bude dál. Rozhodně to nebude jednoduché. Ale momentálně jsem asi nejšťastnější člověk pod sluncem. Ne, že bych před tím nebyla šťastná, od odjezdu do Ameriky jsem štastná jako blecha, spokojená a ted je to se vším všudy. Další věc je, že je to dost komplikovaný, alespoň podle mě. Nejsem člověk, co by se vdával pro papíry, protože za to mi to nestojí. Nemohla bych se podívat na sebe a věřím tomu, že bych zklamala hodně lidí, především svoje rodiče. Za další jsem naivní snílek a ráda bych měla tu svojí pohádkovou svatbu, ale ne pod nátlakem. Což kvůli vízům to je pod nátlakem a málokdo by věřil, že se vdávám z lásky a ne pro papíry. Osobně si myslím, že je jedno, kde člověk bude bydlet, že záleží na tom, koho má vedle sebe. Amerika je pro mě domov, jsem tu štastná, ale nestojí mi za to, abych si ničila morální hodnoty, které vyznávám a rozhodně jsem nějak vychovaná a něco mě moji rodiče naučili a v hodně věcech mi byli příkladem.
A to se dostávám k otázce na vás všechny - Vdali/ženili byste se pro papíry?! Aby jste si mohli zajistit legální život v USA? Proč se ptám? Protože jsme tohle téma nakously s Brunou. Jedna její kamarádka má HM, která já chce dohodit svého bratra, který je momentálně rozvedený. Ona chce jet zpět do Brazílie a my jsme s Bubu měly tu čest vyměnit si názory. Já jsem si stála za tím, že v žádném případě bych do toho nešla. Věřím, že jsou jiné - byť velice omezené možnosti, jak se postarat o legální pobyt. A za druhé prostě NE. Ona to vidí stejně jako já, ale na druhou stranu si myslí, že pro ni je to velice dobrá nabídka a dobrá šance. Jaký vy máte na to názor? Já s tím osobně nesouhlasím...

No, to by pro dnešek stačilo. Poslední dobou si píšu jak jedna velká spisovatelka. Každý den napíšu dvě stránky pro Caleba, teď šíleně dlouhý článek, pravidelně odpovídám na všechny vaše emaily a dotazy.

Poslední věc. Chodí mi strašně moc žádostí o přátelství na můj soukromej FB. Omlouvám se, ale většinu zamítávám, jelikož bych si ráda uchoval soukromej FB, soukromým. Pro rodinu a přátele. Proto jsem vytvořila tu fan page stránku, kde máte přístup k některých fotkám a hlavně, kde mi můžete napsat a být se mnou in touch, pokud máte nějaký dotaz, problém etc. :-) Doufám, že to chápete.

Mějte se krásně, přeji hezký zbytek týdne.

Já se vždycky divila holkám, co se rozčilovaly, že jim kvůli sněhu zavřely školy a tak jsou jejich dítka doma. Prostě jsem tu celou situaci tak docela nechápala, protože jsem ji nikdy nezažila. :-D No teď už vim, jaký to je a jak moc mě to přivádí k šílenství.

Od začátku winter break jsem počítala DNY A HODINY do KONCE. Ne že by mi vadilo mít všechny doma, ale prostě se to dlouho nedá vydržet. Jsem zvyklá mít svůj klid, když má malej školku, tak si ještě zdřímnout ráno nebo si dělat svoje. A ne, že se budu muset bát jít i na záchod, co to dítě zase vyvede. :-D Ne, že by nebyl hodnej. On i poslouchá, ale poslední dny má prostě "pubertu". Malej nás všechny testuje, co vydržíme, vyloženě z nás má prdel a ani TIME OUT nezabírá. Dneska večer čapnul nůž, co nějakej chytrák nechal na kuchyňský lince. Tak teda mu tatík vysvětlil, co a jak. Upřímně pochybuji, že to mělo nějakej účinek. Malej si stejně myslí svý. Všechno bere do ruky, všechno by zkoušel, dělá kraviny a dokud doslova a do písmene si nedá někde hlavičku nebo se nepřerazí, tak bude zkoušet dál. Z některých věcí prostě nemá rozum. Nemůže pochopit, že si nemůže hrát se šroubovákem etc. A aby toho nebylo málo, tak můj HD pracuje od rána do večera - samozřejmě nemá čas a HM dneska odletěla nějakým zázrakem (vzhledem k počasí je to zázrak) do NJ. A aby toho nebylo málo, tak ona přiletí ve středu v noci a ve středu ráno odlétá HD. Takže si tenhle týden užiju přesčasy. :-D Hurááá ... a teď ještě ta třešnička na dortě. ZRUŠILI VŠEM ŠKOLU! Jupíííííí .... A to proto, že dneska tu bylo -6 stupňů a protože chvilku sněžilo. HD mi řekl, že důvodem je to, že můžou být namrznuté silnice a pravděpodobně trošku "ajsy" budou. A prej že nechtějí, aby děti jely autobusama v tomhle počasí. WTF? CO je tohle za ptákovinu? Normálně jsem se mu vysmála a naštěstí můj HD se zasmál se mnou. Jako kdyby jsme my v Čechách měli zůstávat pokaždý, kdy sněží nebo je námraza, tak asi máme zimní prázdniny delší než letní. Chápu to třeba na takovým severu Michigan, Minnesota etc. ale tady dole na jihu v GEORGII? Sníh tu není, je trošku zima. Další věc je, že tady snad 90% řidičů nepřezouvá, proč tady že jo. Já mam taky letní pořád. Sice to teda neklouzalo dneska, ale stejně. A taky komedie byla se dostat do auta. Moje dveře přimrznutý, takže jsem tam tlačila jak blázen. Nakonec bylo slyšet křupnutí ledu a dveře olalala otevřeny. Ale automatický dveře u malýho? ANI za boha nehrozilo, že by se daly otevřít. :D Takže náš malej prolejzá přes mou sedačku k sobě. Jsem zvědavá, jak ráno povezu mladýho k zubaři.

Mimo jiné mě hodně znervózňuje, že mi muž spává někde venku v lese v tomhle počasí. Nebo kde to dneska jsou. Vůbec netuším, kde je, co se s ním děje. Nemá telefon a jediný jak spolu můžeme komunikovat, že si píšeme dopisy. Já už jeden odeslala, mám napsaný druhý.. Chudák muj.. A já si válím šunky v zatepleným pokoji a užívám si hodinových horkých sprch - vanu bohužel nemam.

Já nevím, jsem tu skoro dva roky, ale jsou věci, na který si nezvyknu. V sobotu jsem byla doma s rodinou a HD že bude dělat apple sendviče. Tak já že je budu dělat s ním. No pozor. Přijdu do pokoje. Moje HM sedí na počítači, vedle sebe iPad a něco dělá. Já s HD a prostředním kmitáme jak blázen, připravujeme večeři a uklízíme. HM sedí na FACEBOOKU ty vole! Dítě máme na starosti já HD A kluci. Mamina pohoda klídeček. JAKO moje HM je skvělá ženská! Já si nemůžu stěžovat, neuvěřitelně skvělá a fér ženská. ALE tohle prostě nepochopim. JSEM DOMA, mam čas, vím, že svoje dítě moc nevidím, vím, že jedu out of town, tak si malýho všímám?! Já dneska pracovala do osmi hodin místo do 6ti. Řekla jsem HD, že se postarám o nádobí, on mi poděkoval a šel si s malým sednout a pracují na takových těch knížkách na procvičování písmen a čísel. To se mi na něm libí. On i když celej den pracuje, tak prostě si najde i tu blbou minutu na něj. Ale prostě mami je busy. Mě je toho malýho líto. Možná jsem jenom přecitlivělá, protože já jsem z domova zvyklá na něco jinýho.

A to se dostávám k tomu, že malej už nějakou dobu chrchlá. Já jim to tady říkám chvíli co chvílí. A myslíte, že se něco děje? NO neděje. Dopadlo to tak, že já jsem tenhle víkend ležela doma na lůžku, jelikož mě bolelo v krku, mam ucpanej nos a samozřejmě úplně fresh nejsem. No samozřejmě to jsem já, kdo to vždy odnese a má ty samý srač.. jako malej. A mě je malýho tak líto. Věčně mu teče z nosu, tak jsem ho alespoň naučila smrkat - jak víte, v USA se nesmrká :-D Já jsem tu zatím neviděla nikoho smrkat. Akorát takový to nechutný popotahování. :D ewwww Šla jsem za HD a říkám mu to, že malej prostě chrchlá. Tak mu dal nějakou tabletu a říká to ti pomůže.. :-D WTF ?

No, jinak teda začínám pomalu a jistě pracovat na balení a tak cca si rozmyslet, jak to pobalim. Kosmetiku a všechny ty hovadiny, co nepotáhnu domů dam Bruně. Samozřejmě kosmetiku (make up a podobný hovadiny) si rozhodně beru s sebou, obzvlášť MAC a podobný hity. Ani omylem to nevyhodim a ani to tu nenecham. Kabelky beru všechny, i kdybych se měla nezabalit. :-D Ty co jsem si přivezla z domova asi pošlu balíkem a ty drahý odtud pakuju do kufrů. Boty si taky všechny balim. Vyhodila jsem lodičky z Čech. A asi se zbavím žabek. Zimní oblečení zabalím do krabic ASAP a pošlu to poštou domů. TO samý pošlu takový ty věci, co jsem si přivezla, věci do posilovny a celkově ty levnější věci. :-D ALe stejně mam skříň plnou drahých věcí a nehrozí, že bych to měla posílat krabicema, ale hezky si to zabalim. Vidím to tak, že budu mít asi 3 velký kufry (Max. 4) a příručák s největší kabelkou co mám. :-D No Bruna se mi nabídla, že mi pomůže, tak jsem na to zvědavá.

Každým dnem čekám, až uvolní datum na můj pracovní pohovor. Jako připomíná mi to období matching. Od jedný airline čekám na vyjádření, takže věčně klikam na email a kontroluji, jestli nááááhodou něco nepřišlo. Ale kamarádka mi říkala, že jí přišel EMAIL až po MĚSÍCI. Po měsíci?! To i Emirates jsou rychlejší a to je co říct! A od druhé airline čekám na datum. Potřebuji zabookovat místo, letenku, hotel atd. No uvidíme ...

A když jsme u toho klikání. Tak klikam na mail jak pitomá a vždycky mám skoro infarkt - jednak jestli náhodou se neozvala APIA s bookováním zpátečního letu a za druhé jestli teda se ozvala airline.

Je vtipný, že před dvěma lety jsem měla match s rodinou. :-D A teď řeším zpáteční letenku domů. Jako můžete mi někde říct, kam zmizely ty dva roky? JE tohle normální, jak to rychle uteklo? Mě to přijde až neuvěřitelný. A upřímně závidím těm, co teprve sem jedou. Na jednu stranu mam po dvou letech dost, fakt že jo. Nemám si na co stěžovat, mám báječnou rodinu, naprosto úžasný kluky, ale nemůžu se dočkat žít vlastní život. A případně se starat o vlastní děti než o cizí. Na druhou stranu, AMERIKA je pro mě domov, jenom mi DALA a já věřím tomu, že tu nejsem naposled. Další věc je, že změnila můj život, celá tahle zkušenost, změnila můj život od základů a já už nejsem ta samá holka jako ta, co odlétala před skoro dvěma lety. A bohužel už se nikdy nebudu moct vrátit k tomu životu, který jsem žila předtím. Nebo spíš .. díky bohu. :-) A můžu s klidem na srdci říci, že jsem nebyla snad šťastnější. HNED z několika důvodů..

Noc nic, mějte se hezky! :-)

V tomto článku se zaměřím na to, co se bude cca odehrávat v následujících dnech a týdnech. Co mám v plánu do budoucna, co bych si ideálně představovala a jiné.

Hezky od začátku. Když jsem podepisovala smlouvu a měla hotovou přihlášku i pohovor za sebou, tak jsem si říkala, jak rok je docela dlouhá doba. Samozřejmě jsem od začátku počítala s tím, že budu prodlužovat. Proč ne? Nevidím důvod proč takovéto příležitosti nevyužít. Hodně lidí z mého okolí na mě koukali jak kdybych spadla z nebe. ROK? DVA? Zbláznila ses, co rodina? Co tohle, co tamto, co todlento? Hodně lidem připadalo jaká je to neuvěřitelně dlouhá doba. A mimo jiné i 90% dotazů, k

zpráv a emailů, které jsem od vás všech za posledních 19 měsíců dostala byly plné následujícího: není to dlouhá doba? Rok se mi zdá moc. Stýská se ti? etc. Věřte nebo ne, ale uteče to jako voda. A upřímně říkám, že když jsem podepisovala všechny papíry, tak mě ani ve snu nenapadlo, jak rychle to může utéct. Přijedete, rozkoukáváte se a už to není týden, co jste v USA, najednou je to měsíc a pak jsou to měsíce tři a když se zase "proberete" a počítáte měsíce, tak vám přijdou papíry od agentury tázající se na prodloužení. A pak si říkáte, no mam ještě rok a pár měsíců. Pak najednou máte po roce a pak teprve začíná ta rychlost. Já si do dnešního dne pamatuju, jak jsem se tvářila a jak jsem se cítila, když jsem slavila svoje roční výročí. A taky si pamatuju, že jsem v červnu cestovala po severu a šup, probudila jsem se a byl listopad a já počítala dny do návštěvy mojí rodiny. A teď čumim jako puk do kalendáře a je 3.1.2014 - are you kidding me now?

A teď je čas, kdy je začít jednat. Začít řešit co dál, kam dál, co dělat apod. Kdykoliv vidím Julianu, tak mám osypky, protože jdeme ven a ona najednou povídá - Už jenom 106 dní Mikejla! A pak už jenom 104 Mikejla! No upřímně mě to přivádí do deprese (samozřejmě ne doslova).

Samozřejmě mám dost jasnou představu, co bych chtěla dál dělat a jakým směrem bych se chtěla ubírat. Ale jak všichni víme, ne vždy vše jde podle plánu a jde tak, jak si to představujeme. Já vždycky měla nějakou překážku, nebo něco mi to zkomplikovalo, takže se teď snažím mít i back-up plan. :-)

Upřímně nemám absolutně představu, jak to bude vypadat, když pojedu na nějakou dobu do Čech. Byť jsem tam žila celých 20 let, tak vůbec nevím, do čeho se mám vracet. A nebudu lhát, ten návrat mě lehce (lehce víc) děsí. Ameriku jsem si zamilovala byť má taky svý proti, ale miluji to tu. A proto jsem lehce nesvá z představy se vracet domů, i kdyby to mělo být jenom na chvíli. A jak se znám, tak asi doma dlouho taky nevydržim.

Kdo ví, kdo neví. Přihlásila jsem se k jedné z middle east airlines asi tuším dva měsíce zpátky. Během dvanácti hodin od schválení přihlášky mi přišlo pozvání na pohovor s tím, že jsem shortlisted pro tuto pozici. Není to jako u Emirates, kdy jdete na tzv. OPEN DAY, musíte mít štěstí a projít do ASSESSMENT DAY, tam projít částmi AD a pak se probojovat do FINAL INTERVIEW a pak doufat, že vás čeká GOLDEN CALL a nabídnutí DAY of JOINING. Tady mi přišla pozvánka do ASSESSMENT DAY, který je CLOSED. Closed znamená, že se můžete dostavit jen s pozvánkou. Samozřejmě mě to potěšilo. Projížděla jsem veškerá možná fóra, vyzvídala u svého kamaráda, který pro tuto airline pracuje, mluvila s jinou mladou paní, co tam pracovala pět let a prakticky mi bylo řečeno, že je dobře, že jsem byla pozvaná, protože to znamená, že ta airline ve mě vidí potenciál. Samozřejmě to ale na druhou stranu nic neznamená. Funguje to už pak naprosto stejně, jako u EK. Dělají se různá skupinová cvičení etc., musí se postoupit průběhem AD a pak se dostat do finálního pohovoru a pak doufat, že bude následovat golden call. Takže uvidíme.. Mám pár týdnů, než mě čeká tento pohovor, tak uvidíme. Prakticky mám dva měsíce. Do toho jsem se přihlásila ještě k jedné airline, taky middle east, tak uvidíme, jak to dopadne. Přihlásila jsem včera večer, tak uvidíme, kdy dostanu nějaké vyjádření.
Samozřejmě si hlídám ještě jiné pracovní možnosti a určitě by mi nevadilo, kdyby nějaká z nich vyšla. Ale samozřejmě CC/FA je pro mě naprostá JEDNIČKA. :-)
Můžu říci, že v tomto ohledu mám neuvěřitelné štěstí na lidi kolem sebe. Moje rodina i host rodina mě velice podporují a pomáhají jak jen můžou, přítel mě podporuje také a samozřejmě moji báječní přátelé. Takže hned se na tom pracuje o něco lépe. Není nad to vědět, že máte podporu od lidí, které milujete nejvíce.
Teď navíc budu mít i více času se připravovat na nadcházející pohovory. Přítel mě na docela dlouhou dobu opustí, ale tak co naděláme, armáda je armáda a má hlavní slovo. :-) Bohužel nebudeme moct být ani v kontaktu. Maximálně si můžeme psát dopisy - trošku old times! Ale i tak si budu odškrtávat dny do doby než se bude moct vrátit.

Ono je docela těžký se rozhodnout co dál a vše naplánovat. Jakože, já vím, co chci dál dělat, ale na jednu stranu je to taky o štěstí. Prakticky jak s rodinama. Někdo má štěstí na rodinu hned, někdo na druhý či třetí pokus a někdo ani to ne. Takže pořád přemýšlím, vymýšlím a plánuji. Vtipný je, že já jsem člověk, co nerad plánuje. Respektive mě nebaví plánovat věci hodně do budoucnosti, různý věci apod. ALe teď? Věčně diář v ruce, googlim na iPadu či iPhonu a furt něco vymýšlím a furt něco.

Dneska mi dokonce něco přelítlo přes nos a já se rozhodla uklidit celý pokoj a koupelnu. Přeorganizovat věci a dát tomu zase nějaký řád. Při tom jsem začala trošku panikařit. Mam asi MILION věcí!!!! A já za boha nevím, jak já se odstěhuji. Prosím DELTA airlines nebo někdo jinej - dejte mi k dispozici soukromé letadlo a nechte mě tam narvat 150 kufrů a krabic s hadrama a všema serepetičkama co mam. Dneska si i táta dělal srandu, že se odstěhuju domů, přijedu s X kuframa, vyložim to doma a zase zabalim jeden a pofičim někam jinam. No, dost možná to takhle bude at some point. Protože kdyby mi nevyšlo NIC, tak se balim a jedu ještě někam dělat nanny/au pair nebo něco jinýho.

Na druhou stranu mě ta au pair práce už nebaví. Upřímně vstávám naprosto znechucená a jdu spát znechucená, že zase ráno pojedeme to samé. Jenže pak na mě vykoukne to moje dítko z postele a já zase taju. Malej je úžasnej a já ho miluju víc než kdy bude vědět, ale teď teda nám všem dává zabrat. Samozřejmě je to kluk a začíná bejt rošťák. Už to není tak, že poslechne kdykoliv se mu něco řekne a dělá naschvály. Sice na druhou stranu je to zlatý dítě, tak na druhou stranu chudák holka co přijde po mě, protože malej asi bude pěknej uličník. :-) Ale tak to jsou děti, každý jsme si tím prošel dřív či později.

Zní to divně, ale už se mi ani nějak extrémně cestovat nechce. Nebo ne nechce, ale teď to začne bejt finančně velice náročný. Za prvé jsem naprosto finančně vyždímaná od listopadu, veškeré peníze, které jsem měla po dovolené s našima, jsem utratila za dárky malému a rodině. Ve finále jsem utratila za dárky víc, než jsem vůbec počítala. A samozřejmě jaK TO TAK BEJVÁ, tak mi momentálně došlo snad všechno, co potřebuji. Hygienické potřeby, šampon, condicionér etc. A tak jsem dneska za kosmetiku a všechno tohle bouchla KILO! Ty vado, mě skoro vynášeli na nosítkách. :-D Navíc se blíží obdoví daní - huráááááááá ... Jsem děsně nadšená, že z toho mizerného platu budu cálovat 660 dolarů na daně. Jakože i většina rodin se diví, proč musíme platit taxes. Za prvé ty peníze, co bereme, je kapesné! A teď hodně lidí si řekne.. Na co si stěžuje, nemusí platit nájem, auto, pojištění apod. No, ale tak jen tak mimo ... 196 dolarů je opravdu nic. NANNY, co přijde k nám, když mam já dovolenou bere 20 dolarů na hodinu. A vzhledem k tomu, že já pracuji 10 hodin denně, tak to má NANNY za den to, co já za týden. A já si z toho přispívám na benzín, telefon etc. A ti, co tu byli tak ví, že je to tu nechutně drahý. Obzvlášť jídlo apod. To si jdete na jídlo a 20 dolarů v háji, jdete na kafe, jdete do kina, chcete se někam podívat. NO prostě je to almužna.. A platit z toho daně mi přijde fakt směšný. Ještě když je to výměnný program. Ale to je jedno.. Každopádně 660 zabolí. Do toho pokud budu mít v březnu 2 pracovní pohovory, tak mě čekají dva výlety někam - letenky, hotel, něco na přežití. A samozřejmě jsem ženská a mam svý potřeby od kosmetiky po hadry. Sice oblečení tady není zas tak drahý, rozhodně ne v porovnání s ČR, ale jako přijela jsem s pár věcma, musela dokoupit, přibrala jsem, musela jsem zase nakoupit, hubnu a musím nakoupit zase. Před měsícem jsem si koupila kalhoty, dneska v nich plavu ... ACH JO!
Samozřejmě, že jsou v plánu ještě menší výletíky, ale už nic velkýho. NA jednu stranu, když budu chtít, tak sem můžu jet znova jako Au pair - moje rodina mi to nabídla. A nebo jsem tu kdykoliv vítána. Takže se nebojím o to, že bych se sem už nikdy nepodívala.

Další věc je, že poslední výplaty si chci ušetřit domů a samozřejmě taky abych si zaplatila kufry, případně kurýra, abych domů poslala krabice s věcma.

Nevim, těhle posledních pár týdnů/měsíců bude sranda. "SRANDA". Docela je to náročný. Hodně holek by mohlo vyprávět z vlastní zkušenosti.

CO se týče oslav nového roku. Já je přivítala ve velkém stylu. Ne že bych byla nadšená teda. Když se nás DJ vždy zeptal, jestli se těšíme na 2014 a nebo nám oznámil, kolik nám zbývá, tak já asi byla jediná, co řvala NEEEEEEEEEEE ... Caleb se tím vyloženě bavil. Já ani tak ne. Aby se neřeklo, tak jsem taky odpočítávala, ale hodila jsem k tomu pěkně kyselej xicht. :-D

No nic, já se jdu zase věnovat Netlixu, kterej si musím užít dokud ho mam. Vzhledem k tomu, že v ČR nefunguje, tak budu mít po ptákách. :/

Doufám, že jste vkročili do 2014 tou správnou nohou!

DREAM BIG, you can do it!