Únor 2014

Dočkala jsem se.

24. února 2014 v 0:46 | Mišule
Tak jsem se konečně dočkala! :) Na tenhle víkend jsem netrpělivě čekala od prvního ledna.

Ve čtvrtek jsem po práci odjížděla do Ft. Benning. To by nebylo, abych neseděla hodinu v traffic, když jsem potřebovala dojet dolů co nejdříve. Atlantou jsem projížděla asi hodinu, jela jsem 0-5mph za hodinu - svištěla jsem si to. 6ti proudová dálnice a JEDEN jediný pruh průjezdný. Takže místo v 9 jsem byla v Ft. Benning po 10tej.
S Jamie jsme připravovaly jídlo. Dělaly jsme PBJ sedviče (burákové máslo a marmeládu) a další, abychom to mohli dát vojákům. Bylo nás spousta, co jsme připravovali jídlo a pití. Plánovaly jsme, jak půjdeme spát brzo a ve finále jsme šly spát ve 3 ráno a to jsme vstávaly v 6. Za prvé 3 hodiny spánku není nic moc, za další je člověk tak excited, že má pocit, že vůbec nespal. Upřímně jsem měla pocit, že jsem byla celou noc vzhůru. V 6 jsme vstaly, připravily se a jely si pro ty naše chlapy. Počasí? Peklo! Byla naprosto odporná bouřka, pršelo a bylo chladno. Dojet do Campu R. byl zázrak. Na dálnici jsme prakticky neviděly před sebe.
Do CR jsme dojely cca v 7:15 am. Myslely jsme si, jak jsme tam brzo a ve finále parkoviště už plný. Takže jsme zaparkovaly po straně silnice, co nejblíže k plotům. No a teď nastalo čekání. Mysleli jsme si všichni, že je pustí kolem 9am. Samozřejmě se tak nestalo. Jelikož byla fakt nechutná zima, tak jsme se snažili zůstávat v autech. Hezky zapnout topení a čekat, čekat a čekat. Nikdo nám nebyl schopnej říct, KDY je pustí a z jaký GATE je pustí. Takže se davy přesouvaly dopředu a dozadu, dopředu a dozadu. Někdy kolem osmé jsme viděli první pohyb. Viděli jsme x vojáků, ale bohužel žádný jiný pohyb a žádný náznak toho, že by je pustili. Chvíli na to vylezli dva instruktoři se seznamem. Měli seznam lidí, kteří budou opakovat tu první část RS. My tam došli později, takže jsme neslyšeli všechna jména. Můžu vám říct, že jsme všichni byli nervózní až to nebylo hezký. Co jsem slyšela ty jména, tak ani jedno nebylo Calebovo - díky bohu! Bylo naprostro srdce lámající vidět některý rodiče, manželky, přítelkyně, co se dozvěděli, že jejich voják to bude opakovat. My jsme si s tím už s holkama prošly posledně a opravdu jsme nechtěly procházet znova. ZA prvé se vám čekání prodlouží o další měsíc, posouvá se "graduation" a prostě je to na prd. Další je to psychicky náročný i na ty kluky. Každopádně já jsem se šla zeptat na Caleba toho jednoho instruktora. Chtěla jsem mít jistotu, že on byl a GO (to znamená, že jde do další části). Zeptala jsem se jestli je na listu, on to projel a říká "No ma'am" ... Kdybych mohla, tak mu asi skočim kolem krku. To bylo to nejlepší, co jsem mohla slyšet. Samozřejmě ale nám nebyli schopní říct, v kolik je pustí a odkud. V pohodě no, však my si počkáme. Asi 45 minut na to přišel další RI. Bez listu, ale prostě přišel s tím, že 19 kluků bylo "vyhozeno". Tak my tam všichni stáli jak zařezaní. Za prvné nebyl schopnej nám říct, kdo teda opouští RS. Řekl nám, že to poznáme, až vylezou - no děkujeme. A pak se ptal, kdo je tam pro "jméno" vojáka. Přihlásila se jedna ženská a on jí tam před všema řekl, že on je mezi nima, co končí v té class, protože byl přichycen při používání telefonu. Ty vado, za prvé nechápu, jak se dostal k telefonu - mají inspekce, kontroly, telefon mít NESMÍ. Caleb říkal, že nesmí ani sáhnout na ty payphones. A kterej debil, když dostane a GO do další části si to s prominutím pose.. tím, že noc před jejich 8hod volnem, zavolá manželce?! Mimo jiné jsme se dozvěděli, že zrovna tahle paní chodila k tomu campu a házela mu přes ploty jídlo a měli tam dostaveníčka. Takže asi KARMA. Přijde mi nefér vůči ostatním, že tohle vůbec dělali. A proto mě ani nemrzí, že vyletěl. Navíc tim mohl ohrozit pass všech těch kluků. Jedna class přišla o jejich 8hod volno, protože nějací kluci si schovávali MRE's (to jsou takové vojenské sáčky s jídlem). Normálně si je schovali, zakopali je někde venku a pak si je snědli. Ale chytili je a díky tomu NIKDO neměl nárok na 8hod volno. Chudáci ty desítky kluků, co v tom byli nevinně.
No, takže jsme tak čekali, čekali, čekali.. Bylo 10:30 a konečně je PUSTILI! TENTOKRÁT vylejzali ven v civilu, takže nevim co je horší. Jestli když mají ACU's (typ uniformy) a nebo jdou ven v civilu. Tam bylo tolik lidí, že jsem myslela, že Caleba nenajdu. Ale našlaaaaaa .... :-) Mam dojem, že takhle šťastnýho jsem ho ještě neviděla. Popadnul mě a nepustil. Je naprosto nadšenej, že sem letí moje rodiče a že budou se mnou na jeho graduation, je to pro něj motivace projít oběma dalšíma částma.
8 hodin uteklo jako voda. Asi 7 hodin jsme strávili obíháním a nakupováním. Museli jsme na poštu pro balík od mojich rodičů. Koukal jako blázen, když jsem mu řekla, že není ode mě. A jeho výraz, když zjistil, že je od našich, byl naprosto k nezaplacení. Já mu dovezla tašku plnou jídla, tašku k Valentýnu, tašku od Juliany a Brandona a ještě tašku s věcma z jejich packing listu. Byl doslova a do písmene v sedmém nebi. Já měla radost, že jsem mu ušetřila dost práce, takže ty nervy z posledních 14ti dnů stály za to haha. Jeli jsme do všech možných krámů pro věci, které potřebuje do dalších částí. Samozřejmě jsme potkali asi milión lidí, všem mě nadšeně představoval. Jeden ten klučina se na mě podívá a povídá, ty jsi Mikejla viď? Já jsem o tobě toho spousta slyšel, pleasure to finally meet you. Tak jsem se tak podívala na Caleba.. :D
Přišla jsem si, jak jeho asistentka. Vtipně jsem to byla já, kdo mu říkal, co musíme udělat a kdy. :D
Každopádně to bylo naprosto VYČERPÁVAJÍCÍ odpoledne, ale naprosto NÁDHERNÝ. Já byla šťastná jako blecha, asi ta nejšťastnější holka pod sluncem, Caleb byl naprosto spokojenej a pyšnej. 8 hodin k nezaplacení. Sice bych nejraději zastavila čas, ale na druhou stranu byla potřeba ho nechat jít zpátky. Jak sám řekl, příště až se uvidíme, tak už nebude muset nikam odcházet a bude moct bejt se mnou. Cítila jsem se jak v pohádce, asi poprvé v životě mě chlap "swept off my feet". Hezky mě vzal zezadu a nesl si mě jako princeznu. Tak počítáme 40 dní ... :) Alespoň teda doufám, že to bude 40. Další prodloužení by mě asi kleplo. Hlavně Caleb chce poznat moje rodiče, vzít je na večeři a ukázat jim kolem. Každopádně jsem si zamilovala jeho rodiče, jak jsou hodní. Dokonce jsme si s jeho mami psaly, tak jsem div neslzela haha :-D jsem cíťa no ..

Každopádně deployment je stále ve vzduchu, pořád to vypadá, že teda v létě ho odvelí, ale tak ... S tím jsme museli počítat, holt si počkáme. :)

Jinak jsem zbytek víkendu strávila s Jamie. Vtipně jsme v sobotu musely jet zpátky do Campu, vyzvednout její debitku. Bylo dost zvláštní bejt uvnitř - normálně se tam nesmí. Škoda jenom, že kluci už byli tou dobou na cestě do hor. Kdyby tam byli, tak to bude o to zvláštnější. Ale opravdu to člověku připadá jak vězení a ten chlap, co tam byl, byl pěkná pain in the ass. :-D My nejsme rangers, k nám můžeš bejt milejší ty vado..
Dokonce jsme tam viděli stát nějakýho kluka, samotnýho, tak jsme se zeptaly, jestli nepotřebuje někam odvézt. Nabraly jsme ho, odvezly jsme ho pro jídlo a vzaly zpátky do campu. Byl nesmírně vděčnej a my byly rády, že jsme mohly pomoct. Ten kluk začíná dneska, takže jsme mu popřály hodně štěstí, on ať pozdravujeme naše vojáky a popřejeme jim GL. :)
Když jsme odjížděly od jejího přítele, tak jsme šly vynést odpadky. Normálně k nám přišel chlap - mohlo mu bejt 30-40 a ty odpadky nám vzal a že je odnese za nás. Jsme zůstaly stát jak zařezaný. :-D Nakonec jsme stejně šly odnést ještě pár věcí, takže jsme na něj narazily. Popřál nám a klukům hodně štěstí. (ptal se na ně) A my se vydaly směr Atlanta.

Celý odpoledne jsme strávily s Robertem v posteli. Po tomhle víkendu to bylo třeba. UPŘÍMNĚ jsem neměla tušení, že budeme takhle vyždímaný a že je to až takhle náročný. Ve 4 ráno jsem jí odvezla na letiště a spala jsem až do 2 odpoledne. :-D Napsala další dopisy a válela se.
Mimo jiné jsem s HM rozebírala nové au pairky. Psala jsem si asi se dvěma kandidátkama - obě brazilky. Byla jsem překvapená, jak jsem to brala v klidu. Před týdnem jsem měla naprostý meltdown a teď jsem naprosto v klidu. Přijde mi, že si uvědomuji, že je třeba začít žít můj život a posunout se zase dál. Sice to bude těžký, opouštět malého mi zlomí srdce, ale jednou to přijít muselo.
Další věc je, že pro mě bude i lepší, když budu se svojí rodinou doma nebo prostě blízko nich někde v Evropě, obzvlášť, když Caleb bude pryč. Navíc můžu začít řešit a pak jet zase do Států až bude zpátky.

No nic, to je asi tak všechno.

Jo, vlastně nějak nemůžu uvěřit, že za pár uvidím rodiče! :) YAY ....

Slzy, slzy a opět slzy.

17. února 2014 v 21:27 | Mišule
A je to tady.

Musím přiznat, že jsem měla klid docela dlouho.

Včera, pominu-li odpornou kocovinu, kterou jsem včera měla, jsem hodnotila tento víkend za velice slušný. No, to se taky rázem změnilo.
Valentýn jsem strávila s Robertem a Brunou. Řekla jsem HF, že malého pohlídám, pokud chtějí jít na rande - za prvé byl teda Valentýn (osobně ho neuznávám) a za další to bylo x výročí, kdy můj HD požádal HM o ruku. Takže jsem velice ochotně nabídla, že budu s malým. A navíc malý Robert mi řekl, že bude můj Valentine.
Bruna přijela k nám a nakonec i přespala. Takže my jsme si pak spolu sedly ke mě do obíváku a dali si vínko. Pokecaly o všem možném a šly spát.
V sobotu byla narozeninová večeře Juliany a Masuma, takže jsem šla. A vzhledem k tomu, že teda byly ty narozeniny, tak se šlo i ven - do klubu. Měli jsme VIP stůl v Prive. Je to jeden z nejlepších klubů v Atlantě. Mě se upřímně nikam nechtělo, ale co bych pro svoje kamarády neudělala. Trošku se přiznám, že mě mrzelo, že Caleb nemůže být s náma, ale co se dá dělat. I tak se večer vydařil a my si užili opravdu velkolepou oslavu narozenin.
Neděli jsem celou prospala. Už jsem na tohle asi stará, nebo nevim. Měla jsem krizi už po té večeři v sobotu, kdy jsem si říkala, že byl ideální čas na to jít domů a spát. Ale byť jsem měla hlavu na prasknutí a byla dost unavená, tak jsem měla výbornou náladu. Strávila jsem celý víkend s nejlepšími přáteli a krátilo se mi čekání na Caleba. S holkama počítáme snad hodiny i minuty. Nemůžeme dočkat, sice to bude velice náročný, ale každá minuta drahá.
Šla jsem nahoru do kuchyně a zrovna se HD chystal začít večeři. Tak jsem se nabídla, že uvařim já. Dělala jsem kuřecí prsa a v tom přišla HM. Řekla mi o nové Au Pair, chvílema mluvila ke mě, chvílema k HD. Já jsem v jednu chvíli přestala poslouchat, protože prostě jsem věděla, že dřív či později začnu brečet. No a HM se mě zeptala, jestli bych byla ochotná mluvit s novou Au Pair, že ona se mnou chce mluvit. Upřímně?! Nechtěla jsem. Nejde o to, že bych nechtěla pomoct nebo že bych chtěla dělat naschvál. Hm moc dobře ví, že jsem chtěla zůstat mimo tohle. A ona se i snažila mě vynechat na moje přání. Bohužel, nedařilo se. Já jsem v tu chvíli přestala pak komunikovat. Já jsem veškerou svou sílu soustředila na to, abych se nerozeřvala. HD okamžitě vycejtil, že se něco děje. Takže se mě slušně zeptal, jestli jsem v pořádku, že jsem ticho. A kdo mě zná, tak ví, že u mě ticho není normální a znamená to, že jsem nasraná a nebo extremně nasraná. :-D Odpověděla jsem mu, že jsem v pořádku, že prostě je to jeden z ní, kdy se necejtim. Chvíli na to jsem vzala roha do svý koupelny a řvala jak trubka. Okamžitě jsem měla narudlej obličej a červený oči, jak kdybych řvala celej den. Takže jsem si nakapala visine do očí a šla zpátky do kuchyně. Ještě jsem si frajerka vzala brejle - dioptrický. Jakože abych trošku zamaskovala rámečkama ty rudý fleky pod očima. No samozřejmě jsem stála, dodělávala prsa a hlavu sklopenou. Moje HM řešila s HD, jak by mohl můj a Anny skype probíhat. Takže já jsem dejchala jak u porodu a snažila se neřvat. Asi mikrosekundu na to se mi valily slzy z očí. HD si toho asi všiml a převedl téma. Začal se mě ptát na Caleba a jak se mu daří. Tak jsem odpověděla, dodělala prsa a mazala do pokoje. A tam jsem propukla v hysterickej pláč. TO nešlo zastavit, muselo to ven. Do toho mi volala Bruna, jestli jsem v pořádku. V tu chvíli jsem věděla, že prostě potřebuju bejt sama a že opravdu nemam sílu se přemáhat, jak jsem v pohodě a děkovat při večeři za něco, když mě v tu chvíli bylo mizerně a já neměla chuť lhát, že jsem vděčná za tohle, když se cejtim na hovno a nemam nic, za co jsem zrovna v tu chvíli vděčná. V tu chvíli prostě to nešlo.
Jenže přišel na scénu malej a to byla konečná. Malej na mě volal z kuchyně, že je dinner time. Tak jsem na něj zavolala, že na večeři nejdu, že dojdu později (až se seberu a uklidnim). No samozřejmě, že za chvíli stál ve chvílí malej ve dveřích. Naprosto zaražený výraz a jak mě viděl, tak jsem v jednu chvíli myslela, že bude brečet taky. On mě v životě takhle neviděl. Od doby, co jsem přijela do Ameriky, tak jsem byla jenom štastná a spokojená. A když jsem si na úlevu pobrečela, tak před spaním u nějakýho movie. Já si občas potřebuju pobrečet, byť jsem šťastná jako blecha. :-D Je to divný, já vím, ale fakt mam stavy, kdy si řeknu, pojď, pobreč si.. :-D Samozřejmě se to děje čas od času, nic pravidelného.
Malej stál a ptal se, co se děje. Tak jsem mu řekla, že jsem smutná. On ke mě došel, sedl mi do klína a objal mě. A tak mě držel a nepouštěl. Tak to jsem začala řvát ještě víc. Pak mi povídá, že mi chicken pomůže a udělá mi dobře. A pak vzal jeho vavu, položil mi jí na rameno a řekl mi, že vava je sad protože já jsem sad a že mi chce dát hug, abych se cítila dobře. :-) A malej dál držel, oblímal mě a nepouštěl. Přišlo mi docela komický, že 22letá holka řve na rameni 3letému prckovi. Ale jako můžu říci, že to byl hodně silný moment. Nedá se to ani popsat.
Pak na mě volal i HD, jestli jsem v pořádku a co se děje, tak jsem mu řekla, že nic, že jsem ok. Samozřejmě mi to nesežral. Zeptal se, jestli stále chci mít s nima večeři a já se omluvila, že chci bejt sama. Tak mi řekl, že mi schovají véču a až budu ready, ať přijdu.
Ready jsem nebyla. Do kuchyně jsem šla až v jedenáct v noci, kdy už jsem věděla, že všichni spí. NAvíc jsem byla 6 hodin na Skype s kamarádkou, které bych chtěla neuvěřitelně poděkovat za pomoc! Přivedla mě na jiné myšlenky alespoň na chviličku.
Samozřejmě jsem usnula někdy mezi 3-4 ráno. Nemohla jsem zabrat, chvílema slzela, chvílema přemýšlela nad vším možným.

Ono je to opravdu jedna z nejtěžších věcí, kterými jsem si kdy procházela. Možná by to bylo o něco snažší, kdyby malej nebyl tak malej, ale podstatně starší a možná by to bylo snažší, kdyby moje rodina stála za prd. Pro mě au pair není práce, ani výmněnej program. Já jsem díky tomuhle získala druhou rodinu, druhý domov a něco, co si člověk za peníze nekoupí. Moje rodina se ke mě vždycky chovala jako ke členovi rodiny, nikdy se mi neotočili zády a nikdy jsem neměla pocit, že tam nepatřim. Drželi mě ve chvílích, kdy by jiné rodiny se na au pairky vyprdly. Ne každá rodina za vás zaplatí 2 tisíce dolarů za operaci, ne každá rodina by se o vás starala tak, jako se o vás starají vaše rodiče, když jste nemocní. A bohužel ne každá au pair má na takovou rodinu štěstí. Moje rodina mi zaplatila léky, jezdily mi x krát denně do Mekáče pro milkshake, protože jsem po operaci nemohla jíst. Chodili mě kontrolovat, jestli jsem v pořádku a jestli něco nepotřebuji. Podporovali mě, když byla potřeba. Prostě se stali mojí druhou rodinou. A já jsem nesmírně štastná a vděčná, že je mám. Mam naprosto milující rodiče, co za mnou stojí v dobrým a ve zlým. Nikdy by se ke mě neotočili zády a nikdy by mě nenechali ve štychu. A tak to prostě u nás funguje. A k tomu mám ještě druhou rodinu, u které vím, že budu vždycky vítaná. Co víc si můžu přát?
Někdo bude nadávat, co je au pair za práci a že co je na tom utírat zadky malým dětem. No jo, utírat zadek malým dětem není žádná mňamina, ale pro mě to byla NEJLEPŠÍ ZKUŠENOST v životě. Celej program - odjezd do Ameriky a celý ty necelý dva roky tady. Ať jsem si tu prošla čimkoliv byla je a bude to jedna z nejlepších věcí, co jsem kdy udělala. A víte co? Je hrozně fajn, že teď se podívám na malého a vidím, co jsme všechno spolu dokázaly. A jo, dělá mi dobře, že jsme se spolu naučili abecedu, že jsme se spolu učili čísla, že jsem ho učila plavat, že jsem ho naučila chodit na záchod, že jsem byla na všech besídkách, co měl ve školce a mohla bych pokračovat. A kdo si myslí opak?! No sorry, vaše věc. Každej máme na to svůj názor. A to, co jsem zažila, čím jsem si prošla, co jsem viděla, kde jsem byla, koho jsem poznala - to mi NIKDO NEVEZEME!

TAKŽE ano, pro mě bude nesmírně bolestivý odjet od malého. Je jako můj vlastní a miluji ho víc, než se dá snad popsat. Jo, přijde další holka a po ní další a po ní další. Ale nikdo mi nevezme ty dva roky, co jsem s ním strávila a rozhodně s rodinou plánujeme zůstat v kontaktu, chtějí abych se vrátila (což nevim, nevim), plánují i dojet do Čech, až bude malej starší, tak ho poslat na prázdniny atd. A ANO, láme mi to srdce. Věděla jsem od začátku, stejně jako všichni ostatní, že tohle přijde. Dřív či později, nevyhneme se tomu. A je fakt, že prostě dřív či později budeme muset každý začít svůj vlastní život. Mít vlastní rodinu a vlastní děti, mít barák, auto, slušnou práci atd. Prostě začít žít reálný život.
Tohle je zkušenost k nezaplacení a já si z toho odnáším hodně. Možná víc, než jsem si myslela.
Ale byť člověk se celou tu dobu připravuje na odjezd, neznamená to, že to bude dvakrát easy. Jsou holky, co se domů těší, jsou holčiny, co tuhle "práci" proklínají, jsou holky, co tu zůstanou, jsou holky, co opakují program.

Jsem si naprosto jistá, že mi zlomí srdce celej tenhle odchod. To je možná i jeden z důvodů, proč už bych si tím nechtěla procházet. To loučení ... Navíc se mi nechce opakovat program v 25, brát 200 týdně a prostě nemít možnost bydlet sama etc. Uvidíme, never say never. KDo ví, co budu říkat za 2 roky.

Dneska mi HM psala a omlouvala se. Koneckonců fotka je na mojí PAGE. Rozbrečela mě jak malou holku a hned na to mi volala. Nakonec jsme se domluvily, že ona dá email tý holčině, ať mi může napsat. Já za prvé jsem přišla o hlas a za další kdykoliv dojde na tohle téma, tak začnu řvát. Moje HM to nese taky těžce, není to jednoduchý pro nikoho z nás. Napsala mi a řekla mi pak i v telefonu, že stejně budu ta nejlepší. No, někdo si řekne, tak co ti asi měla říct. Kdo zná mojí HM ví, že co ona řekne, to myslí smrtelně vážně. Není taková ta typická američanka, co bude mě chlácholit. V tomhle vždycky jí říkám, že je jak Evropanka. Nestává se, že by často někomu lichotila a proto je to vzácný, když se tak stane. A to se samozřejmě netýká jenom mě.

I můj HD ráno okamžitě se ptal, jak se cítím, jestli jsem v pořádku a co se děje. Tak jsem mu řekla, co a jak a on mi řekl tak hezký věci, že jsem řvala zase. Dokonce přišel a že jestli chci svojí oblíbenou večeři, že uděláme spolu moje oblíbené sendviče. Prostě jsou milionový.


Celá ta situace je o to těžší, protože mám starost o Caleba. Kdo viděl video ví, že RS je velice náročná. Fyzicky, psychicky. Hodně kluků bylo "MED DROPPED" - propustili je na základě zdravotních problémů. Někteří měli omrzliny. Takže jsem samozřejmě byla nervní. A bála se, že takových případů bude víc. Držíme si palce všichni navzájem. A samozřejmě nikdo nechce slyšet, že někdo to nezvládl a je jedno z jakého důvodu a už vůbec to člověk nechce slyšet o "svým" vojákovi. Takže já poslední dobou měla dost srandy díky RS. Nakoupit veškeré snacks apod na 8pass, který je v pátek. Nakoupit některé položky z RS packing listu, abych mu ušetřila trošku práce a taky jsme měli více času na odpočinek, než jenom jezdit sem a tam a zařizovat všechno potřebné.
Dost náročný je, že když ho člověk potřebuje, tak on tu není. Jsem na to "sama". Samozřejmě mam dvě rodiny, přátele a lidi, kteří si procházejí tím samým. Ale není to samý, jako když můžu jít přímo za ním. On mě vždycky dokázal naprosto úžasně podržet. Navíc, ono se člověk cejtí líp, když může ležet někomu v náručí a cítí se bezpečně a naprosto uvolněně, protože v tu chvíli člověk má pocit, že všechno bude dobrý. JE mi líto i jeho, protože vím, jak se on cítí ohledně tohodle. Mrzí ho, že tu nemůže pro mě bejt, že nemůže se mnou trávit čas, jak by si momentálně představoval apod. Asi tak to má každej pár. Samozřejmě si nestěžuji. Já jsem věděla, do čeho jdu, od začátku jsem věděla co mě čeká a nemine, dost dobře mě na to připravoval, byť na takovéto odloučení se člověk asi těžko připraví. Opravdu nevím, jak to vysvětlit. Musím bejt v pohodě a "silná" pro něj, protože v tento moment je to on, kdo potřebuje největší podporu a motivovat, aby prostě do toho dal vše, co může a prošel celou RS a dostal svůj vysněný RANGER TAB. Člověk si musí dávat pozor, co píše do dopisů a co jim říká. Jak jsem řekla, je to obrovský záhul jak psychický, tak fyzický a oni potřebují vědět, že jsme všechny v pohodě a zvládáme vše. Informace, že se něco děje/neděje, která ho může "rozhodit", by mohla vést k tomu, že fail. A to nikdo z nás nechceme. Tudíž všechny manželky, přítelkyně, snoubenky etc. držíme "jazyk za zuby". V tomto nám hodně pomáhají skupiny na FB, kde jsme v kontaktu a takový věci můžeme ventilovat tam, než v dopise.

Každopádně ve čtvrtek odjíždím na menší výlet do Ft. Benning, takže se nemůžu dočkat. Opravdu počítáme s holkama každou minutu.

MIMO JINÉ ... Zrušila jsem ask. :-) Kdo má zájem o informace k programu etc. se na mě samozřejmě může obrátit soukromě na FB či tady. Ráda pomůžu. ASK začínal nabírat směru, kdy pomalu, ale jistě to přestávalo být o AU PAIR a USA. Padaly dotazy, kdy jsem si až říkala, jak se mě někdo může ptát na něco tak soukromého. A taky někteří jedinci měli potřebu si mě vygooglit. Tak pro ty, co naleznete fotky na netu, tak jo, během mých let na střední jsem sem tam byla fotit. No a co? Kdo dneska nemá profesionální fotky, že jo? :-) A jako dotazy typu - Bůh ví, čím jsi se živila, když jsi fotila polonahé fotky. No, viděli jste na těch fotkách snad něco? :D Neviděli - profesionální, takže se zase uklidníme a vrátíme se k vlastnímu businessu, že? Já jsem slušně vychovaný člověk a znám limity, rozhodně bych nikdy nezašla daleko v tomto případě. Což nemusím nikomu vysvětlovat. Já mam svědomí čisté. Vy si myslete co chcete. :)

Myslím, že to by pro dnešek stačilo.

Mějte se hezky.

Sněhová bouře č. 2 - nic se neděje.

12. února 2014 v 1:07 | Mišule
Poslední dobou se vážně nic neděje. Je to až k nevíře po všech těch měsících tady. Další věc je, že jsem líná chodit ven. Nic se mi nechce, nikam se mi nechce.

Poslední dny/týdny jsem měla hodně práce navíc. Moje rodina cestovala a stále cestuje, takže byly a jsou dny, kdy jsem pracovala či pracuji 12hodin vkuse a to jsem pak zralá na dovolenou. Malej začal mít k večeru stavy, kdy prostě je jak praštěnej, bude zlobit a testovat, jak daleko může zajít. Co je zarážející, že se takhle začne chovat kdykoliv jsou jeho rodiče doma. Už jsem to asi zmiňovala. Možná se snaží jenom o pozornost. Těžko říct, každopádně se mnou je více méně v pohodě a ví, jak daleko může zajít a ví, co následuje, jakmile zajde daleko. Já mu nebudu 150krát říkat, že půjde na TIME OUT jestli neposlechne, já mu nebudu vyhrožovat jako jeho rodiče - napočítají do tří a pak mu stejně řeknou, že ještě jednou a půjde až pak. Já ho prostě seberu, posadím ho na židli na time out a dokud se neuklidní (z 90% začne šíleně řvát), tak ze židle nesleze. A pokud je to jo špatný, tak má time-out v pokoji. (Toť vše jsou postupy rodičů. Já jenom dělám to, co mi bylo řečeno.) Občas, když vidim malého vyvádět, tak si vzpomenu na moje dětství. :-D Já bych dostala na zadek - výchovnou. A bylo by. Z celého srdce děkuji rodičům, že mě vychovali tak, jak mě vychovali. Hodně lidí to vidí černě, alespoň teda tady - nikdo neříká, že mají dítě seřezat do bezvědomí. Stalo se mi jednou, že jsem viděla paní, která pleskla na zadek jedno ze svých dvojčat. Divila jsem se, že na ní nezavolali policajty - už jsem slyšela, že se to stalo. Každopádně nejsem někdo, kdo by podporoval násilí, ale ruku na srdce, nám ty výchovný nikdy neublížily, nebo snad ano? Já na svoje dětství vzpomínám ráda, měla jsem díky rodičům naprosto nádherný dětství. (Nemluvím o materiální stránce)
Ale jako jinak je malej zlato!

Celý prosinec a první dny v lednu jsem prořvala. Večer co večer jsem bulela do polštáře, protože jsem usínala a hlavou se mi honily věci jako - Jak se zabalit po dvou letech v USA? Jak odjedu od malého? Malej, malej, malej a malej. Caleb se mi snažil pomáhat jak jenom to šlo, uklidňoval mě. Stejně tak moji rodiče a moji kamarádi. Nejhorší je, že člověku prakticky nic nepomůže. Ne v daný moment. Ale přece jenom něco se našlo - později.
Poslední měsíc a půl jsem trávila po většinu času pracovně a o víkendu jsem dělala velký kulový a vymýšlela si výmluvy, proč se mi nechce jít ven - do baru, clubu etc. Navíc jsem si zvykla, že víkendy trávím s přítelem a on nepije a nemá rád cluby/bary (Ne každej víkend, čas od času je rád, že jdeme.) No, to se samozřejmě změnilo s jeho nástupem do RS. Což pro mě je tohle novinka. Mít ho někde zavřenýho v kasárnách, nebo někde v polích, lesích a kdo ví, kde ještě. Bez telefonu, bez internetu a všech vymožeností 21. století. Člověk si hrozně snadno zvykne na kontakt. X týdnů se člověk probouzí k sms na dobré ráno, komunikuje celý den od rána do večera, usíná se zprávou na dobrou noc a co je nejdůležitější, trávíme spolu čas, chodíme na rande apod. Cokoliv chceme. A TÍMTO se vracíme zpátky do minulosti a k psaní dopisů. Můžu říct, že jsem už zapomněla, jaký kouzlo mají dopisy. Je to možná divný, ale mě dopisy přijdou tisíckrát víc osobnější než smska či zpráva na FB/TWITTERU - či kdekoliv jinde. Poslední měsíc jsem trávila každý den či každý druhý den psaním dopisů. Jedna věc je dopis napsat někomu a druhá věc je dostat dopis od někoho. Kdo mě zná, kdo čte blog - ví, že ráda posílam pohledy (A stále jich mam asi 40 na poslání z minulého roku = shame on me) a taky pohledy ráda dostávám. Mam celou nástěnku a půlku stolu plnou pohledů. V životě jsem jediný nevyhodila. A tak dostat po několika letech dopis? To pro mě je něco naprosto nepopsatelného. První tři týdny, kdy byl Caleb pryč, mi nic nepřišlo - později jsem se dozvěděla, že mi nějaké poslal, ale stále nedorazily. V tomhle je celá RS na hovno s prominutím. Někdo dostal dopis, někdo ne, někomu se vrátily jejich dopisy, někdo dostal dopisy s dvouměsíčním zpoždění atd. Takže stále čekám, jestli dorazí. Byli jsme varováni - všichni - že se dost často stává, že se pošta ztratí. Ale jinak jsem dostala už 4 další dopisy. Můžu říct, že když přišel první, tak jsem skákala vedle mailboxu jak pitomá. To samý, když pak přišli 3 další. Myslím, že sousedi si myslí, že jsem blázen. Za prvé do mailboxu chodím i tisíckrát denně - co kdyby náhodou přišel další, s armádou člověk nikdy neví, a za další moje reakce jsou zřejmě k nezaplacení. Pokud mě někdo viděl, tak se musel hodně bavit. Samozřejmě jsem si pořvala. U všech 4 dopisů. A není den, kdy bych si je nepřečetla alespoň jednou. Jedna věc je, že jsou psaný s láskou, další věc je, že je to jediný kontakt do doby, než ho budu moct vidět a za třetí ... je to prostě úžasný. Mám dojem, že jsem v životě nedostala tak nádhernej dopis psanej od chlapa!
A když jsme tak u tý komunikace. Vážně jsme vděčná, že v dnešní době funguje něco, jako je Facebook, Skype, Viber, Whatsapp a mnoho jiných. Jsem ráda, že mám možnost zůstat v kontaktu s lidmi "před oceánem" a jsem nesmírně šťastná, že můžu s rodiči a rodinou celkově mluvit kdykoliv si vzpomenu. (Pokud teda zrovna nespí, protože jsou o 6 hodin napřed. :-D)
Vážně si nedokážu představit, jaký by to bylo, kdyby tyhle všechny vymoženosti neexistovaly..
Zpátky k předešlému. Díky tomu, že Caleb nastoupil do RS (na konci článku přidám odkaz na youtube, pro ty, co zajímá, o co jde) mě to zabavilo na 24/7 .. Většinu času trávím zahrabaná v knížkách o RS, čtu vše možné blogy a diskuze, hledám vše možné stránky, abych věděla, co a jak. Samozřejmě na FB jsem ve skupinách pro danou class a pro support group. Mimo jiné jsem v kontaktu s dalšími holčinami. A vtipně jsem se seznámila teď s manželkou Joela (Ten kluk, co jsme se o něj postarali posledně).. Poslední dva dny sedím nad seznamem - rs packing list. Řeším, co mu nakoupit, co je povolené, co mu chybí a co by mohl čistě teoreticky potřebovat, jaký jídlo, co mu uvařit ... Prostě se plánuje každý detail 8 hodin, které bude moct strávit na svobodě, než ho přesunou s dalšíma klukama do hor. Příští týden vyleze z "pekla" (Caleb tomu říká peklo :-D) asi 350 ranger studentů během dvou dnů + další class začíná hned v neděli, takže na shopy s armádníma věcma bude těžkej nálet. Tudíž já se snažím připravit a nakoupit věci, abych mu ušetřila stress a starosti. Přece jenom je to dost hektických 8 hodin. Člověk potřebuje nakoupit vše, co potřebuje, prospat se trošku (cca hodina spánku denně), najíst se jak nejvíc můžou (tento týden nemají jídlo, mají jenom armádní sáčky s jídlem, což dostanou jedno 5am a další někdy v noci, až mají hotovo s daným dnem, cvičením - podle toho co dělají) atd.
Hrozně se těším, až bude čtvrtek příští týden. Jedu večer po práci do Ft. Benning, budu spát u holčiny, co letí z NY, takže připravíme nějaký věci spolu. A v pátek ráno vstávačka nad ránem, zařídit věci na snídani apod., sejít se s další holčinou, kterou povezu se mnou do campu (je docela složitý se tam dostat, je to uprostřed armádních polí a lesů a navigace tam moc nejede) a pak kdo ví. Každopádně jsem díky tomuhle poznala strašně super lidi. Opravdu, lidi se zlatým srdcem. Neuvěřitelný. Hlavně ta ochota si pomáhat, podporovat se a hlavně podporovat a pomáhat klukům.
Takže díky tomu jsem zabavená na nějakou chvíli.
Mam dojem, že jakmile budu ale bookovat letenku (pořád to odkládám), tak asi zase začnu na novo. :-D Obzvlášť teď, kdy prostě malej cítí něco ve vzduchu a několikrát za den se stane, že mi řekne, že mu budu chybět, nebo že nechce, abych ho opouštěla apod. Asi nejhorší je, když ke mě přijde, obejme mě a leží na mě a říká I LOVE YOU MIKI. To prostě pak člověk nemá daleko k slzám. A já jsem hrozná citlivka, já řvu i u reklam. :-D

Jinak momentálně máme od pondělka emergency - opět. Má se na nás přiřítit sněhová bouře. Okamžitě zavřely školy a všechno možný. Já v pondělí jela nakupovat do Kroger - obchod s potravinama etc. Takovej supermarket. A jako nestačila jsem se divit. Zaparkovat byl nadlidskej úkon, trvalo to věčnost, naprosto přeplněný parkoviště. Uvnitř? No to člověk nezažil. Tolik lidí jsem v Krogeru neviděla. Nakupovali všechno, od chleba, po toaleťák. Regály? Přebraný, vybraný. Oni to normálně mají hrozně hezky upravený. Doplněný zboží, žádný mezery, chybějící krabice etc. Teď jsem procházela cereáliema a guess what? Spousta vyprodaných, poloprázdný regály. No připomínalo to konec světa.
Co se týče toho počasí. Není zima. Dneska bylo celý den 40F. Před dvěma týdny byla 0F! Víceméně celý den pršelo, chvílema to byl sníh s deštěm, ale bylo "teplo" a nenamrzalo to. Vozovky zůstaly mokrý - což pro američany je sám o sobě taky oříšek někdy. :-D Alespoň, co já jsem zažila. Takže pokud bude přes noc jooo zima, tak ráno bude klouzačka. Ale během dne má bejt 30 a ve čtvrtek už zase skoro 50 a slunečno. Rozhodně si nemyslím, že by to mělo bejt tak špatný, jako posledně. Ale tak, uvidíme.
Někdy se stane, že udělají velký halooo - šílená bouře, tornádo watch/warning a pak to ve finále nic není. Ale někdy je to pořádnej záhul - např. loni v červnu, kdy bylo kousek od nás tornádo a to popadaly stromy, vedení a všechno a asi 3 dny jsme byly bez power a nemožnost se vyhrabat ze sousedství, jelikož vedení popadala na silnici, to samé stromy a nedalo se nikudy projet.
Uvidíme..

Jinak se těším na návštěvu rodičů. Vtipně moje HM mi neřekla, že je tou dobou spring break a že mě chtěla poslat do Hilton Head (do toho našeho plážového domu). No, tak jsem jí řekla, že to je ten víkend, kdy já dost možná pojedu s rodičema a Calebem (záleží, jestli teda bude mít graduation v datumu, jaký je pro teď aktivní) na Floridu. Takže místo v neděli večer do Atlanty pojedu do Hilton Head v South Carolina. A pak jenom v týdnu odvezu rodiče do Atlanty, přespíme, odvezu je na letiště a já sama poletím pak zpátky na pláž a vrátím se pak o víkendu se všema. No samozřejmě se to může změnit. Ale to je tak, když máte všechny víkendy volný - jediný soboty jsem pracovala, když jsem byla na pláži v létě se všema - babči camp. Takže si člověk udělá plány a pak najednou to dopadne takhle. Takže to se ještě musí pořešit no.
Jsem ráda, že naši doletí, alespoň jim napakuju kufry s mýma hadrama. :-D

Video http://m.youtube.com/watch?v=qHIOZEp5NDs (Pro holky to asi moc není :-D, ale tak pro představu)

to je asi všechno ...

Doufám, že se všichni máte skvěle.

Události posledních dnů.

3. února 2014 v 16:48 | Mišule
Tak se opět hlásím zpátky na blogu - ne že by to bylo dlouho, co jsem nepsala.

Atlanta se konečně vrátila k normálu. Včera v neděli bylo 70F, což mi přišlo naprosto ridiculous po tom, co bylo 0-20F během týdne. Šílený skoky teplot. Dokonce jsem musela jezdit s AC zapnutou, jinak bych se v autě upekla. A dva dny před tím jsem musela mít topení na plný koule.

K tomu, co se tady dělo, není už třeba nic dodávat. Díky bohu to byla otázka 48 hodin, kdy se začaly pomalu otevírat silnice a dálnice. A život se vrátil k normálu. Ale pro mě to bylo asi nejhorších 48 hodin tady vůbec. Naprosto stuck doma, bez možnosti si sjet někam - a zrovna jako na potvoru byla potřeba zařídit x věcí. Člověk je zvyklej, že nemusí nic řešit, sedne do auta a sjede si kam potřebuje. Navíc malej měl docela narvanej schedule a ve finále nic se nekonalo, takže jsme byli doma, na patnáct minut šli ven, protože nemá oblečení na zimu, a pak koukali v teple na pohádky. Měli jsme štěstí, že jsme měli power. Jinak nevím, co bychom dělali. Malýho nebaví dělat art projects, nevydrží u toho dlouho. A hlavně chtěl do PETLAND (tam jak chodíme si hrát se zvířátky) a on nemohl pochopit, proč ho tam nemůžu vzít.

Jinak já jsem se modlila, aby to počasí se umoudřilo co nejdřívě. V sobotu jsem měla naplánováno jet do Ft. Benning, jelikož Caleb dostal pass. Samozřejmě oni v RS nic neví, nevěděl asi do pátka večera, jestli dostane pass (8 hodin volno, kdy může opustit camp). NA FB je spousta skupin, něco jako support group a pak každá class má vlastní skupinu, kde si píšou maminky, tatínkové, přítelkyně, manželky, snoubenky etc. Řeší se všechno možné. Díky tomu jsem potkala stejně starou holčinu, která má přítele taky v class jako Caleb a znají se i ze školy. Takže jsem věděla od ní, co a jak se děje a od středy věděla, že je dost velká pravděpodobnost, že dostanou volno. Takže já jsem s Calebovo spolubydlícím naplánovala překvapení. Caleb totiž zavolal Mattovi, jestli by pro něj nedojel v sobotu, že dostanou v 9am pass. No, okamžitě mi psal, co a jak. Takže já měla naplánovano, že brzo ráno vyjedu dolů a překvapím ho. Ani jeden z jeho spolubydlících mu neřekli, co se na něj chystá a o to víc kouzelnější to bylo.
V pátek jsem od něj dostala dopis. Stále mi nepřišly 3, které mi napsal během Darby (jedna část ranger school). Ale přišel ten jeden, co mi napsal během toho týdne, kdy je drželi v campu, než začne další class. Můžu říct, že jsem skákala vedle mailboxu nadšením. Pokud mě viděli sousedi, tak si museli myslet, že jsem na drogách nebo blázen. Ale kdo tohle nezažil, tak neví, jaký to je. Já tomu říkám taková před-zkouška před misí (mají je odvelet do Afghánistánu). Když jsem si ten dopis přečetla, tak jsem se normálně rozbrečela jak želva. Tak nádhernej dopis jsem snad v životě nedostala. Trošku to připomíná old times, kdy prostě si lidi psali dopisy. :) A mimo jiné jsem si vzpomněla na základku, kdy jsme si psávali dopisy "Budeš se mnou chodit? Zaškrtni Ano - NE!" :-D Každopádně jsem dopis přečetla asi tak 150x. A i po 151 mě to dojímalo stejně, jako když jsem to četla prvně.
V pátek večer jsem v 8pm byla jak zombie. Usínala jsem u večeře. Přece jenom tenhle týden jsem dělala i 12-14 hodin. Prostě byla pohotovost, HM zasekaná 8 a půl hodiny v zácpě, HD byl v Baltimoru. ŠÍLENÝ. Takže jsem měla večeři s nima a odvalila jsem se do pokoje - hygiena a spát. Samozřejmě bych to nebyla já, kdybych nezůstala v noci vzhůru do 12ti. A přitom jsem byla v posteli už od devíti. Ráno vstávačka v 5am. Myslela jsem, že mě trefí šlak. Nevyspalá, unavená a navíc já nejsem morning person. Takže jsem pobrala jídlo pro Caleba, v 5:30am vyrazila pro donuts a vydala se na cestu. FT. Benning je dvě a půl hodiny cesty na jih. Kousek od hranic s alabamou.
Každopádně jsem si cestu užívala. Hrozně ráda řídím, byť cestování po Americe je pruda. Alespoň tady. Odjela jsem z Atlanty a dvě a půl hodiny nic, dokud jsem nedojela do místa. Kdybych například jela na Floridu, tak jedu x hodin, než projedu jedním městem v Alabamě, jinak rovná dálnice, kde nic tu nic, jenom stromy a sem tam nějaký policajti číhající na lidi, jako jsem já :-D ... (Speeding) A zrovna Alabama je dle mého názoru šílený místo na projíždění. Je to jak uprostřed ničeho. Vždycky říkáme, jedeme na Floridu a v Alabamě se checknem na FB a napíšeme IN THE MIDDLE OF NOWHERE. Navíc jediný co, tak my jeli a tam takový ty creepy benzínky jak z hororů. Prostě, pokud bych nemusela, nezastavuju.
V 8:45 jsem dojela na camp, kde teda jsme čekali, až nám pustí ty naše chlapy. Připadalo mi to jak scéna z filmu nebo těch různých homecoming videí. Na parkovišti nás bylo spousta aut. Manželky, přítelkyně, rodiče, kamarádi, kolegové ... Všichni jsme seděli v autech, protože byla zima jak praští. A kolem deváté chodili lidi čeknout, jestli je už pustili nebo ne. Pak když je viděli běžet, tak jsme všichni vylezli ven. Samozřejmě jsme čekali dalších asi 15 minut, než postupně běželi k nám. Takže my jsme tam stáli, všichni si tam vykládali, nadšení, že mají kluci pass. Postupně jste viděli, jak malinký dětičky běžely ke svým tátům, všichni po sobě skákali, objímali se, líbali se - no scény z filmu. No by někdy až člověk dojetím brečel. Celá ta parta lidí, co nás tam byla, tak to vám připadalo, jak jedna velká rodina. To se snad ani nedá popsat, co se tam odehrávalo, to se musí zažít. Já jsem vtipně stála a najednou přede mnou můj kamarád. Já šok. Netušila jsem, že tam bude. Nebo takhle, že prostě na něj narazím mezi prvníma. Skoro jsem ho nepoznala, šíleně zhubl. Všichni zhubli. Na některých ty uniformy už teď visely. Tak jsme pokecali a já čekala dál na Caleba. A to byla sranda, protože on netušil, že tam budu. Takže jsem stála a najednou běžel s nějakým klučinou. Běží, běží, zpomaluje, kouká na mě, koukne s výrazem naprostého překvapení na toho klučinu (nepamatuju si jak se speluje jeho jméno), zpátky na mě, zírá na mě asi minutu a pak ke mě přilítne a popadne mě. Doslova scéna z filmu. :-D Jako přála bych, aby to někdo bejval natočil.
Takže jsme strávili spolu celý den. Proběhlo představování jeho rodičům. Takže já jsem rudá jako lobster ještě teď. Nejsem ani trošku stydlivej člověk, dokud nedojde na tohle. Takže já byla rudá až na zadku. Ale má naprosto úžasné rodiče. Hrozně sweet. Odpoledne hlásil, jak budeme skypovat s našima, že hned jak dojde z RS, že dáme skype. Furt mluví o tom, jak je chce poznat. A ještě vtipně povídá, jestli rodiče přiletí, tak že jim to ukáže dole v Ft. Benning - můj táta by to miloval a on to ví. Takže jsem si klepala na čelo a říkám, no ti tady byli pár měsíců zpátky (což on ví) a říkám, že sem naši nepoletí Anytime soon.. No, chyba lávky. Přiletí, ale k tomu až za chvíli.
V 5pm museli bejt opět v campu, takže jsme vyzvedli jeho kamaráda a jeli do campu. V krámu se nás nějakej pokladní ptal, jestli jsme married (svoji) a my, že ne. A on se ptal Caleba, jak dlouho spolu jsme. Tak Caleb se tak na mě podívá, řekl že dva měsíce, já to odkejvala a šlo se. Dobře on, má to hezky spočítaný.
Každopádně jsem je odvezla zase zpátky. Nějakej kluk nás vyfotil a já zase jela domů. To už jsem měla fakt krize. Byla jsem vzhůru od 5ti, prakticky celé odpoledne nehorázně busy, furt se něco dělo. V 5 jsem vyjela. Do Atlanty dojela kolem sedmé, v osm šla na večeři s Brunou a přáteli. Měla narozeniny. Oni pak jeli do klubu a já jela domů. Byla jsem vzhůru více jak 20 hodin a fakt jsem měla plný kecky všeho. V autě 5 hodin, nevyspalá, záda mě bolely. Za dva týdny jsem najela více jak 600 mil! To je normálně síla.
Ráno jsem byla vzbuzena rodiči. :-D Zpráva dne - přiletíme do Ameriky. Tentokrát letí jen mami a táta, brácha nechtěl - BLÁZNE!!!! NO a vtipně ten týden má Caleb tu graduation (pokud vše půjde podle plánu) a narozeniny. Bohužel jeho rodina nemůže přiletět na tu slavnou událost, takže jsem slíbila, že dojedu já. A moje HM mi dala volno, abych ho mohla vidět a bejt tam s ním. Což je HROZNĚ NICE! A teď tam budou i naši. Chtěl je poznat, furt o tom mluvil, má to mít. Teď jsem ráda, že to mám za sebou.

V nědeli byl superbowl, takže velká událost. Jela jsem k Lori koukat na zápas a strávit ten večer s její rodinou. Můžu říct, že to byl naprosto úžasný večer. Měli jsme večeři, před ní mě vzali na prohlídku okolí, bydlí na jezeře, takže mají takovou tu boudu tam s lodí. Přesně to samý jako v hororu ve 3:15 zemřeš nebo jak to bylo. Takže bejt tam v noci, tak se asi zbláznim. Naštěstí jsem tam byla za světla. Pak byla večeře a koukalo se na game. Její manžel je v armádním důchodu, tuším 25 let aktivní duty a pak teda důchod. (Tady když se odlouží dvacet let, tak mají nárok důchod a jelikož jim je kolem 40ti, když tohle se stane, tak mají pak další práci a berou normálně důchod, další plat, zůstávají jim výhody, které mají jakožto military a pak až dojdou do důchodu v další práci, tak pobírají dva velice slušné důchody.), jejího manžela brácha je to samý, byl v armádě 27 let, jejich syn Nick je v neaktivní duty. ÚŽASNÁ rodina. Vykládali jsme si asi 6 hodin o všem možném, hodně se ptali na Caleba, jak se mu daří v ranger school a podobně. Doufám, že ho tam budu moct vzít, aby je poznal. Proč to píšu.. Samozřejmě, když se zpívala hymna, tak to bylo BIG Deal - což je normální tady, během toho večera uznávali vojáky po různu - reklama na pivo, kdy mu udělali homecoming přivítání, pak když zpíval Bruno Mars, tak měli možnost někomu věnovat tu písničku, dokonce i ten LT Nadd (nebo jak se jmenoval - byl v té reklamě na homecoming) byl na tom zápasu a prostě uznávali hodně vojáky. Takže bejt s někým takovým během toho zápasu a vidět, co to pro ně znamená a jak se cítí, to bylo k nezaplacení.
Lori mi dokonce dala i kšiltovk s Falcons (tým Atlanty v NFL), což bylo hrozně hezké. A je suprová! Cítila jsem se jak člen rodiny, naprosto úžasně se o mě starali. Její manžel mě obskakoval, to samý jejich syn. Kdykoliv kolem procházeli "excuse me" ... kdykoliv jsem něco se zeptala, "yes ma'am" Prostě neuvěřitelně zdvořilí. Fakt večer k nezaplacení.

Jinak se nic neděje. Za hodinu jdeme s malým k zubaři - proč jááááá... Modlím se, aby byl statečnej a zvládnul to v pohodě. Když jsme byli u kade, tak malej řval jak blázen a to mu stříhali jenom vlasy. takže mam hrůzu, co bude teď. :)

Následující dva týdny budou plný zařizování všeho možného. Samozřejmě práce, práce, práce. Všichni teď mají narozeniny - Bruna, Masum, Juliana. Já musím dodělat Calebovi care package, samozřejmě se zabavit psaním dopisů. A za dva týdny jedeme s Jamie do Ft. Benning na další 8h pass. To je poslední a pak už je neuvidíme až do graduation. Takže už se těším a odpočítáváme dny. Jedeme už ve čtvrtek po práci. Ona přiletí sem z NY. Ve čtvrtek půjdeme ven "manželky, maminy a přítelkyně" vojáků. Je v plánu večeře a tak, takže se těším na další zážitek.

Pokud vše půjde tak, jak má, tak asi pojedeme na víkend na Floridu - takovej rodinnej výlet. :-D Takže jsem taky na to zvědavá.

To je asi tak vše. :-)

Doufám, že i vy jste si užili víkend. :-) Pokud jste koukali na Superbowl, napište mi do komentářů, jak se vám to líbilo. 99% američanů, co já znám, řekli, že to byl nejhorší a nejnudnější superbowl kvůli hře. Tak co na to říkáte vy?