Březen 2014

Konec

31. března 2014 v 17:04 | Mišule
Můžu říci, že je to konečně za námi.

Poslední dny byly doslova peklo na zemi. Opravdu nemám slov na to, abych popsala, čím jsme si všichni procházeli. Od pátka jsem byla zavřená doma, 24/7 na telefonu. Ani na záchod jsem si nemohla dojít bez toho, aniž bych si vzala telefon. Opravdu psycho a nemůžu se dočkat, až ten telefon budu moct vzít a zahodit ho na pár hodin. Nakoupila jsem si tři flašky vína, abych přečkala to neuvěřitelně zdlouhavé čekání. Jedna padla v pátek, druhá v sobotu, třetí stále nedotknutá. Celý dny jsem strávila na FB - RS skupinách, kde jsme všichni netrpělivě čekali na nějaké zprávy. Věděli jsme, že GO codes a hovory budou v neděli večer, ale stejně to prostě nešlo. Člověk seděl a aktualizoval stránku každou minutu, aby mu náhodou nic neuniklo. S holkama jsme si volaly celej víkend, 90% času jsme strávily na telefonu 4 ženský na telefonu - dokážete si to asi představit. Naprosto scéna vystřižená jak z amerického filmu. A nebo jsme skypovaly a popíjely víno.

Každá minuta nám připadala jako HODINA. Táhlo se to neuvěřitelně. Opravdu jsem ztrácela nervy.

V neděli jsem vstávala dlouho protože jsme šly s holkama spát někdy kolem 5 ráno. Já byla ráda, že jsem šla spát tak pozdě, protože to znamenalo, že budu vstávat odpoledne a tím pádem pro mě ten den bude kratší a uteče to rychleji - no to jsem byla těžce na omylu.
Celej den jsem si přišla jako troska. Měla jsem návaly, kdy jsem byla naprosto šťastná, že je konec a že prostě v pátek bude graduation a pak jsem řvala jak trotl, protože jsem měla hrůzu, že recycled. (To by znamenalo posun grad o tři týdny) Celý den jsem byla opět s holkama na telefonu, ani jedna jsme se neodtrhla od telefonu. Já měla takový nervy, že jsem celej den nemohla nic jíst. A když nad tím tak přemýšlím, tak jsem pravděpodobně vypila víc vína v posledních 48 hodinách, než jsem vypila vody. Nedokážu spočítat, kolikrát já brečela. Hovory měly začít v 8 večer central time, takže 9pm pro mě. Normálně jsem asi celej den prosila telefon, aby konečně zazvonil a kdykoliv mi zavovaly holky, tak jsem měla skoro zástavu. Někdy krátce po deváté začali volat. V tu chvíli se ve mě střídaly emoce každou mikrosekundu. Až já jednou budu prego, tak Bůh ochraňuj toho chlapa, protože ten si projde peklem - ach ty hormony. My ženský to nemáme lehký...
Každopádně začali volat a můžu říct, že to byl asi nejhorší zážitek z celé ranger school. Bylo tam spousta chlapů a jenom 3 telefony fungovaly. Takže si možná dokážete představit ty fronty - nekonečný. Všichni netrpělivě čekali na nějaké zprávy. A už to začalo ... GO, NO GO, GO, GO, GO, NO go ... Moje kamarádky čekaly se mnou. Najednou T. dostala phone call a věděla, že její manžel byl GO, pak D. začala brečet, protože dostala zprávu, že její přítel dostal GO taky.. No a já s B. jsme pořád čekaly. Pak vtipně T. manžel zavolal znova a ona ho omylem připojila do našeho hovoru, takže si pokecal s ní a ještě s dalšíma třema holkama navíc. Věděl, že B. přítel dostal taky GO, jelikož byli ve stejné ... řekněme skupině. :) Takže jsem byla jediná já, kdo nevěděl, co a jak. Asi hodinu na to mi volala Teila, jiná kamarádka. A já se skoro rozbrečela, když jsem viděla, že mi volá. První bylo .. Mikejla, už ti volal Caleb? Tak říkám, že ne. A ona, že mluvila se svým manželem a že Caleb prošel taky. Tak jsem se rozeřvala jak debil. Hned jsem psala jeho mamině. Takže jsme byly nadšený. To bylo něco kolem 11 večer. Ale pořád jsem chtěla počkat, než zavolá, protože jeho mami mi měla hned dát vědět. Nakonec zavolal domů tatímu až v 1:40am ... Já už tou dobou byla připravená jít spát. Nakonec to dopadlo tak, že mi psala, že Caleb mi bude volat, že se bude snažit dostat zpátky k telefonu, aby mohl se mnou mluvit. Takže jsem řekla goodbye spánku, já jen tak spát nepůjdu. No a poštěstilo se.. A asi jsem byla jedna z těch štastnějších (z nějakýho důvodu se mi vypíná háček nad t a kdykoliv ho přidám, tak se smaže - takže se omlouvám) protože můj hovor trval 20 minut. 20!!!! Většina lidí měla minutu max. 3 ... A já rovnou dvacet. To byl asi jeden z nejlepších hovorů vůbec.. Jenom ho slyšet a vědět, jak je šťatnej (najednou to funguje, huh?) .. to prostě bylo milionový. Říkala jsem mu, že jsem vypila z nervů asi víc vína než vody, tak se vyloženě bavil. Člověk by nevěřil, co všechno se dá probrat za 20 minut. Nejlepší prostě. Navíc mi řekl, že jestli chci, tak že mu můžu připnout jeho TAB.. HOLY MOLY ... Yeeeeeeeesssssss !!!!! :)))
Každopádně, ve středu a čtvrtek budou mít pass, takže budu s nim moct mluvit - naprostá bomba. A v pátek graduation a už ho budu mít zpátky. To je asi nejlepší pocit. Jeden z nejlepších dnů ... Nemůžu uvěřit, že je KONEC. Oficiálně až v pátek, ale stejně. JE KONEC ... Tři měsíce ... Tři měsíce, kdy byl pryč, prošel si vyloženě peklem, ale dokázal to! Tři měsíce komunikace naprosto minimální - x nádherných dopisů, dva hovory a 3 passes ...
RS byla neuvěřitelně úžasná zkušenost. Náš vztah je sílnější než kdy před tím. Já jsem poznala jinou stránku sebe, netušila jsem, že se hodně přiučím a že to bude zkušenost k nezaplacení i pro mě. Poznala jsem spoustu lidí, kteří se stali mými přáteli. A to mi nikdo nevezme. Takže ve finále můžu Calebovi poděkovat za tuhle zkušenost. Nejen, že to posílilo náš vztah a posunulo nás to neuvěřitelně dopředu, ale získala jsem spoustu nových přátel na celý život. Lidé, na které jsem se v posledních dnech mohla obrátit 24/7. Vždycky tu byl někdo, komu jsem se mohla svěřit a s kým jsem mohla sdílet všechny pocity. Nemám slov...

Další, z čeho mám neuvěřitelnou radost je, že moji rodiče zažijí další neuvěřitelný zážitek, který jen tak někdo nezažije. Ne každej si chodí na vojenské události. Bude to další zkušenost a zážitek na celý život pro všechny z nás. Navíc jsem štastná (zase to nefunguje?), že budou moct poznat mého milovaného. On se neuvěřitelně těší a pro něj to byla motivace a pohon vpřed. Strašně moc chtěl moje rodiče poznat a teď bude mít konečně příležitost ... Opravdu se nemůžu dočkat až ve čtvrtek pojedeme dolů.
Mám z pekla štěstí, že jsem narazila na tak úžasného chlapa. Nikdy jsem nečekala, že se tady zamiluji a to tak, jak jsem se ještě nikdy předtím nezamilovala. Taková fairy tale. :) Amerika mi prostě dala víc, než jsem si kdy myslela, že mi dá. A on je asi to nejlepší, co mi dala. Malej Robert je samozřejmě jinej level, úplně něco jinýho. Caleb, celá moje host rodina a přátelé na celý život z celého světa.
Co je také k nezaplacení je vědět to, že jsem byla celou dobu jeho "happy thought", že jsem ho hnala dopředu, že vidina toho, že budeme zase spolu ho motivovala, když už ztrácel síly. A slyšet ho, že mě potřebuje zpátky ve svým životě a že se nemůže dočkat, až bude zpátky se mnou, je prostě neuvěřitelný. A hele, 4 dny a budeme spolu ... :)))) Dokázal to a já jsem na něj nesmírně pyšná. Na všechny ty chlapy, co si tímhle prošli. Je to vyloženě peklo na zemi, prakticky žádný spánek nebo naprosté minumum, fyzická a psychická nálož, minimum jídla ... ALe zvládl to. Jsem opravdu šťastná a tenhle moment je k nezaplacení. :)

Takže asi tak ... Už se těším, až sem budu moct naházet nějaké fotky. :)

Mimo jiné vyšel na netu další rozhovor - což mi udělalo obrovskou radost. Příští týden to vychází v novinách.

Navíc bych chtěla poděkovat vám všem, co jste se mnou prožívali celou RS. Přišlo mi x vzkazů a komentářů a můžu říct, že jsem nesmírně vděčná za veškerou podporu od vás - čtenářů.
Když jsem zakládala blog, tak jsem si myslela, že to bude takový můj deníček, který si bude číst rodina, přátelé a JÁ. Když jsem založila tu FB stránku, tak jsem nečekala, že překročím stovku, natož že budu pár "LIKES" od DVOU TISÍC. Skoro 2000 lidí ... neuvěřitelný! Jsem ráda, že jsem alespoň někomu trošku "užitečná", že můžu předat a sdílet svojí zkušenost, poradit či pomoci. Samozřejmě jsem se setkala i s opačnými reakcemi, ale v porovnání se všemi vzkazy, komentáři, emaily jejich počet byl naprosto minimální, ne-li mizivý. Takže děkuji ... Opravdu to pro mě hodně znamená. Už více jak dva roky je tento blog pravidelně navštěvován a statistiky jsou ... wow! :) Díky, že se mnou sdílíte toto "malé dobrodružství" ... :)

Jinak teda musím zase končit, práce volá. A večer vyzvedávám kamarádku na letišti, takže se nemůžu dočkat. A v pátek se s ní uvidím zase na grad. :) Pokusím se napsat na blog až naši odjedou, ale neslibuji, že to bude hned. Ve čtvrtek odjíždíme, já mam hodně vyřizování. Mrzí mě, že brácha nepřijede, ale dřív či později ho uvidím. Takže tak ... Takže se mějte krásně a přeji krásný týden!!! :)))

Nestíhám, nic nestačim

19. března 2014 v 22:04 | Mišule
Ano, zanedbávám to trošku. Omlouvám se všem čtenářům i všem, co chodí na mojí stránku na Facebooku. Psala jsem to na FB, napíšu to i tady. Následující dny budu odpovídat na dotazy s menším zpožděním.

Kdo čte blog či sleduje FB tak ví, že mi za pár dní dorazí rodiče, tudíž poslední dny trávím plánováním a vyřizováním všeho možného i nemožného. A samozřejmě se nic nezměnilo, 24/7 řeším Ranger School a to zabíjí veškerý zbytek volného času, který mám.

Pracuji pondělí až pátek, většinou od osmi ráno do sedmi až osmi večer. Záleží, jestli jsou rodiče out of town a nebo jestli jsou doma. Poslední dvě soboty jsem hlídala extra - dobrovolně. Sama jsem se nabídla. Ven se mi nikam nechce, nejsou peníze ani nálada na nějaký blbečky v baru. Prostě jsem poslední dny radši doma. Mam teď spoustu nových kamarádek, se kterými jsem v kontaktu denně. Dokonce s třema holčinama máme skupinový chat na fb a skupinové zprávy na telefonu, takže jsme v kontaktu celý den od rána do rána. Není den, kdybychom nekomunikovaly. K tomu mam další asi 4 až 6 holčin, se kterými jsem denně v kontaktu. Vážně jsem nesmírně vděčná za všechny, protože jsem si v životě nemyslela, že díky Ranger School můžu získat další přátelství. U armády to je prostě jiný a celkově ten život i přátelství jsou jiná. Ty holky ví, čím si procházím, stejně tak vím já, čím si prochází ony. Je to něco, co "normální" lidi nepochopí. Spousta lidí se bude ptát, jak můžeš mít vztah s někým, kdo je pořád pryč? Jak můžeš bejt s někým, kdo jde do války? Co když ho zabijou? Co když se stane tohle. To je jenom výčet pár věcí, na co se mě lidé v poslední době zeptali. Nečekala bych, že budu tak rychle otrávená z těchto dotazů. A jsme tam, kde jsou tyhle holčiny už pár let. Samozřejmě se setkávám s opačnými reakcemi, jak je to úžasný a cool a jak jsou vděčný za tyhle kluky, jak si váží toho, že bojují za jejich svobodu etc. Má to vždycky dvě strany.
První měsíc Ranger School jsem neměla s kým mluvit. Moje kamarádky nerozumí tomu, co se děje, nepodporují to - vztahy na dálku apod. Jsem fakt ráda, že mám teď kolem sebe x lidí, se kterými mluvit můžu o tomhle všem, kteří ví, jaký to je a kteří si tim prošli či procházejí. A navíc člověk nemusí vysvětlovat, co je to RS, co je to FTX, co je to FBB a podobně. :D

Tenhle týden budu opět pracovat více. Malého budu mít v pátek večer, protože moji rodiče jdou na svatbu, takže já jsem se nabídla, že budu mít malého a v sobotu beru malého na Juliany rozlučku - tu část, která se koná u ní doma.
Každý den práce, stejná rutina. Teď teda jsem byla požádána o další rozhovor, takže musím zapracovat na mých odpovědích. Každý den píšu dopisy a plánuji, plánuji a plánuji.
Za dva týdny tu budou naši a když vše půjde tak, jak má, tak budu mít zpátky i Caleba. Po dlouhých třech měsících bude zpátky. Už jenom pár dní.. to je nepopsatelný.

Byla jsem asi 4x u zubaře za poslední 3 týdny - díky bohu dnešním dnem mám vše za sebou. Díky bohu. (klepu si)

Ve čtvrtek a v pátek jsem seděla celý dny na telefonu. Asi nejhorší čekání ze všech. Jestli jsem řekla, že matching je nejhorší čekání, tak to beru zpátky. Nejhorší je čekání na to, až vám zazvoní telefon. Caleb a já spolu komunikujeme dopisama. Už se mi ani nevejdou do diáře kolik jsem jich od něj už dostala. A to mám x dalších stále na cestě. Ve čtvrtek čí v pátek jsme měli očekávat hovor, protože všichni chlapi, co dostali zelenou na Floridu (poslední fáze RS), tak mohli zavolat. Všichni jsme seděli několik hodin na to, až zazvoní telefon. Ve čtvrtek byla malá pravděpodobnost, že zavolají. Ale i tak jsem čekala, stejně jako desítky dalších. Svůj iPhone jsem musela nabít celkem asi 4 krát. Furt jsem lezla a kontrolovala jestli nááááhodou. V pátek, stejný proces. Ráno jsem měla zubaře, tak mě skoro hráblo, že jsem musela mít telefon potichu. Měla jsem ho v rukách, abych cítila vibrace kdyby náhodou. Naštěstí nevolal ... A tak uplynul celý den a bylo sedm večer, kdy hovory měly začít. NIC ... v osm ... NIC ... v 9 nic ... Někdy kolem půl desáté to vypuklo! Nejdříve volala Bravo company (jsou rozdělení na Alpha, Bravo, Charlie) .. někdy kolem desáté někdo psal, že začala volat i Charlie. V 10:19 zazvonil telefon i mě. Samozřejmě jsem věděla, jaký area code, takže jsem okamžitě věděla, že to je on. Můžu vám říct, že moje srdce skipped the beat. Slyšet ho po takové době a prostě vědět, že jsme tak blízko ke konci, slyšet ho, jak mi říká, jak moc mu chybim, to nemohlo dopadnout jinak, než že budu řvát. :D Klasika že.. Asi nejlepší hovor v mém životě. To se snad ani nedá popsat, co to pro mě znamenalo. Navíc ten den mi přišel balíček z Havaje od jeho rodičů. Takže jsem prostě měla řvací den - jsem citlivka a nestydim se za to. :D

Sbalila jsem konečně kufr - respektive naházela tam věci, co budu chtít, aby mi rodiče odvezli. Mám tu další tři pytle věcí, co buď nenosím a odnesu je na charitu nebo to vyhodim.

Takže teď odpočítávám dva týdny. Příští neděli mě čeká další čekání na hovor, modlím se za dobré zprávy. Koupila jsem si strašně hezké šaty na graduation, tak budu dělat parádu u rybníka. :D :D Zatím se vše plánuje, co se bude dělat a nebude, každopádně to vypadá, že víkend strávíme na Floridě či v Atlantě, naplánovala jsem překvapení pro Caleba - narozeninovou oslavu, večeře s rodinou a kamarády. A já s rodiči pak jedu do Hilton Head válet si šunky k oceánu. :) Je spring break, takže celá rodina jedeme tam.

Robert je zlatíčko, má sice svý dny, ale věsměs je zlatej. Pořád mi říká, že jsem jeho holka a že jsme nejlepší kamarádi. Bych měla říct Calebovi, at si dává bacha. :}

Je dost pravděpodobné, že teď nebudu mít čas psát ani na blog. Pochybuji, že bude teď v následujících dvou týdnech co psát. Co se týče Au Pair - není tu nic nového, dny jsou stejné, náš schedule víceméně taky. A já poslední dobou nic tak vzrušujícího nepodnikam. Můj kamarád Masum si dělá srandu, že Juliana a já jsme odešly do důchodu. Bývaly jsme to my, kdo jsme věčně chodily kalit. Teď se řeší, kdo se z tý naší patry vdá jako první - lol :D To by mě taky zajímalo.

Pak už tu budou rodiče, doufejme i Caleb bude mít hotovou ranger school, tak pak asi napíšu po návštěvě našich. To asi bude hodně o čem psát. :)

Upřímně bych byla ráda, kdybych měla víc času psát. K tomuhle článku se vracím dneska už po čtvrté a stále ho nemám dopsaný.

Je to náročný, je to stresující, je to pain in the ass.. Ale tak, co nadělám. Ten chlap za to stojí. A můžu s čistým svědomím říci, že jsem v životě necítila to, co cítím k němu. Uvidíme, co bude dál.. :) Jak on sám řekl, máme spoustu času na to make memories a mít spoustu úžasných dates.

Doufám, že se máte všichni super. :))))))

Vytopená koupelna.

6. března 2014 v 19:26 | Mišule
Ano, čtete správně, vytopili jsme koupelnu. Já v tom ani tak prsty nemám, jako je v tom má Robert.

Co se stalo?

Kdo je citlivý, tak tento odstavec přeskočí.

Malej je "Velkej kluk", takže na záchod chodí úplně sám a samozřejmě si nepřeje nikoho v koupelně/na záchodě, dokud není milostpán hotov. Za poslední rok se stalo JEDNOU, že by malej dělal něco, co neměl a to například to, že si vyzkouší kolik toaleťáku do toho hajzlu narve. Kdo byl či je v USA, tak ví, že tady se záchody ucpávají naprosto samy. Stačí trošku více toaleťáku a nebo mít prostě smůlu. Každá = nebo valná většina Au Pairs, má zkušenost s ucpáním záchodu či vytopení koupelny způsobené ucpáním záchodu. Já jsem taky ucpala záchod, ale v životě jsem NEVYTOPILA koupelnu. No vše je je jednou POPRVÉ, že? :)
Robert tedy byl na # 2 - Kdo neví, tak tady se mimo jiné "potřeby" nazývají Number ONE, number TWO. Každý si domyslí, že to těžký je automaticky to větší číslo. :-D
Zrovna byl U MĚ na záchodě, nemám sebemenší problém ho mít u sebe v pokoji či ho nechat jít na záchodě tady - někomu to vadí a chce si uchovat "soukromí", to je na každé au pair. Každopádně byl u mě, zavřenej na záchodě, tak já čekala až bude hotov a mezitím mi volal jeho táta. Robert měl špatný den ve škole a jelikož je HD na pracovní cestě, tak s ním chtěl mluvit po telefonu. Špatný den ve škole znamená, že ZLOBIL, byl na time-out a prostě bylo zle. Já mu řekla, že malej trůní, tak že zavoláme později.
Najednou slyším malého kričet, že záchod je STINKY (no, smradlavý asi bejt moh, to se dalo předpokládat). Slyšela jsem prásknout dveře a jak malej utíká pryč. Vzal nohy na ramena. Já okamžitě na něj kričela, ať se vrátí, že ho musím "clean". Malej doběhl, celej nahej = naše dítě má občas potřebu se celej svléknout. Já otevřela dveře a zůstala asi 10 vteřin stát a koukat na mou koupelnu, jestli náhodou nespim. Záchod PO OKRAJ plný vody a jelikož voda stále tekla, tak záchod přetekl a byla otázka vteřin, kdy bude koupelna pod vodou. No během asi 4 minut byla koupelna jak titanic.
No, popadla jsem zvon a snažila jsem se to spravit sama. Vypla jsem vodu, což taky byla sranda, jelikož to bylo "utažený" a já tam stála v pár cm vody. No samozřejmě to nefungovalo. Volala jsem babi, jelikož mi to HM ani HD nevzali (nesnáším, když se něco stane a oni mi neberou telefon). Babi dojela, zkusila to, co jsem já zkoušela celou dobu, nefungovalo to, řekla ať zavoláme plumbera a odjela. HM došla domů asi hodinu na to. Voda se dostala až do mého obýváku, koberec totálně promočenej. No, HM přišla dolů, skoro na prášky a snažila se to sama opravit. V tom záchodě se hrabala asi HODINU. (BYLA to čistá voda, malej spláchnul a pak zřejmě dělal něco, co neměl. K tomu se dostaneme) Máme tady takovej "kabel" a tím jsme se snažily uvolnit tu rouru. No něco tam bylo stuck a my nevěděly co. Malej nám řekl, že je tam spiderman, pak to bylo autíčko a pak tvrdil, že je to kupa těch "towel papers" .. takový ty, co většina má v kuchyni. Tu velkou roli.
Takže nezbylo nic jinýho, než zavolat plumbera. HM, že dorazí ve středu, že ho na večer volat nebudeme.
Včera PLUMBER dorazil - neuvěřitelně zdvořilej chlap. To bylo samé "ma'am?!" "yes, ma'am" "no ma'am" .. záchod je opraven a my už se nikdy nedozvíme, co tam bylo v tom záchodě.

Takže jsem včera strávila déle jak hodinu drhnutím záchoda a celé koupelny. Malej se tím vyloženě bavil. A já přísahám bohu, že nechci bílou koupelnu.. NE NE NE!


Jinak se nic extra neděje. :) Juliana a já máme jít na nátáčení The Vampire Diaries - takže se těším jako malá holka. A domluvilo se, že si půjdeme parta kamarádů sednou v pátek večer na chvíli po práci, pokecat a prostě strávit nějaký čas dohromady.
Já mam za sebou konečně zákrok u zubaře. Díky bohu mě zplynovali, takže jsem byla oblbená a vyloženě jsem si užívala zákrok - root canal, kterej trval skoro dvě hodiny. Dala jsem si chvílema šlofíka. No sranda - ale drahá. Příští týden mě čeká další návštěva u zubaře - takže už mam osypky předem. :)

Každý večer trávím tak, že jsem v posteli - čtu "Dear John", píšu dopisy a připravuji vše na návštěvu našich a propuštění přítele z pekla.

Konečně jsem zabookovala hotel na Calebovo graduation, kam jedeme ve čtvrtek s našima. (Za necelý měsíc) a plánujeme co budeme dělat ten víkend. Vypadá to na Floridu, ale uvidíme, jestli Caleba propustí, aby mohl jet. Další jsem naplánovala překvapení na jeho narozeniny. Bude mít narozeninovou oslavu s mými rodiči a našimi kamarády.
Nejhorší je, že člověk neví, co bude. S armádou se nedá spoléhat na to, co se člověku řekne, nebo co se má dít a nemá, protože se vše mění last minute. Alespoň to je moje zkušenost. Takže plánuji 5 různých možností, co se stane když ... Asi mě hrábne z těch všech plánů a nemít jistotu v ničem, ale nu což.
Jelikož Caleb má narozeniny, tak jsem se rozhodla, že mu dám k narozeninám Sky DIVING experience. Haha .. Psal mi o tom v dopise a chtěl, abychom šli spolu. Tak ho překvapím, dám mu to k narozeninám a já s ním půjdu někdy jindy. Na tohle se musím psychicky připravit, pro něj je to hračka, protože skáče z letadla normálně. :-D

Vypadá to, že pojedeme na výlet do Nashville, takže se těším. Caleb nám naplánoval asi miliardu věcí, co chce se mnou podnikat a dělat až se dostane z pekla. :-) A mimo jiné mě chce vzít na Hawaii (je to jedna ze 3 možností) ... Takže uvidíme, jak to dopadne, protože má dostat dovolenou, ale jak známe armádu, tak se to nemusí konat, ne v době, kdy se tak má stát apod. Komplikované. A další věc je, že záleží na termínu, abych já mohla jet.

A to je asi tak vše, co se děje neděje. :)

Tak odpočítáváme dny do rodičů návštěvy a do graduation. Pár dníííí .. .Jupííí ...

The Longer The Waiting ....

1. března 2014 v 0:39 | Mišule
Těžko uvěřit, kolik se toho stalo za poslední dny..

Co se týče mého AuPair života - mojí "práce" ... Nic se nezměnilo a vše je při starém. Poslední dny jsem byla zalezlá doma. Bez nálady jít mezi lidi, prostě líná. Takový to období, kdy člověk chce být sám. Já miluju být mezi lidma, ale někdy mám dny, kdy prostě chci mít svůj klid - chvilku pro sebe. Třeba takovej Caleb, ten jde klidně sám do kina, vyhovuje mu to. Já bych do kina sama asi nešla. :-D Ale tak, každej máme takový chvilky si myslím. Mimo jiné, poslední dny se toho odehrálo tolik, že jsem potřebovala "vstřebat" veškeré události posledních dnů. Přece jenom jsem stále nová v tomhle "military" životě a pořád se učím, pořád vstřebávám nové informace a události. Není den, kdy bych se nedozvěděla něco nového. Navíc během posledního víkendu se toho odehrálo tolik, že jsem se v neděli odpoledne pozastavila nad tím, co vše se stalo v posledních 72 hodinách. :-D Člověk si prostě jede nějaké tempo, je zaměřený na danou věc, situaci a nevnímá nic kolem. Nevím, jak to vysvětlit. Osm hodin s mým drahým bylo šíleně málo času, člověk prostě se veze a až když je "konec" a má chvíli se zastavit, tak začne přemýšlet o tom, co se dělo a nedělo, co bude a nebude a najednou si uvědomuje, co se vlastně událo. Můžu být ale ráda, že jsem měla možnost ho na těch osm hodin vidět. Znám x lidí ze skupiny, co bohužel neměli takové štěstí a dřív jak do graduation se se svými "loved ones" neuvidí.
Tenhle týden jsem měla takový lehce pro sebe. Večery jsem si lehla do postele, koukala na Netflix, hrála Bubbles (něco jako Candy Crush) a psala dopisy. V úterý jsem měla naprosto kouzelné překvapení v podobě "pohledu" ve schránce. Caleb ztratil obálky, takže vytvořil pohlednici a poslal mi jí. Jak já miluji chodit do schránky a mít tam dopisy od něj. Nemůžu uvěřit, že je to už týden, co jsem ho naposledy viděla. Momentálně je 6:06 pm a touto dobou jsem ho doprovázela k bráně - zpátky do "vězení". O to horší je, že jsou momentálně přesunutí v "horách" - což je asi hodinu ode mě. Ne-li méně. Je naprosto šílený, že je člověk tak blízko a nemůže ho ani vidět. Chybí mi, ale jak sám říká ... "The Longer the Waiting, The sweeter the kiss" ... Je to vlastně písnička. :-) Naprosto dokonale vystihující naši "situaci" haha ... :-) Ale brzo se dočkám. Nemůžu se dočkat, až vyzvednu rodiče na letišti a pojedeme dolů do Ft. Benning. Už jenom měsíc a pár dní!!!

V neděli jsem mluvila s HM. Zashlechla jsem jí skypovat s pár holkama. Dokonce mi dvě "hot kandidátky" psaly e-mail. Obě z Brazílie. S HM jsem mluvila o Au Pair asi hodinu. Říkala mi, na co hodně koukají, co je zajímá atd. Pro ty, co se chystáte na Au Pair a jste třeba ve fázi Matching, tak vám sem napíšu, co mi HM řekla. Třeba vám to pomůže - samozřejmě to ale je rodina od rodiny.

1) Angličtina - moje rodina požaduje výbornou angličtinu. Každá rodina má tohle jinak. Někdo má vysoké požadavky, někdo to moc neřeší.
2)Vztah - má Au Pair přítele či nemá? Shodly jsme se s HM, že jim do toho na druhou stranu nic není, ale HM řekla, že měli vždy Au Pair single. Některé holky jsou HOMESICK, některé méně, některé více a některé vůbec (jako já haha :D) .. HM má obavu, že má-li Au Pair přítele, tak bude více homesick, než by normálně mohla bejt. Mimo jiné jsou i případy, kdy Au Pairky prostě pláchly domů zpátky za přítelem. Moje rodina chce někoho, kdo zůstane optimálně dva roky. Věřte nebo ne, ten proces matching je na ně taky dost náročný a taky to pro ně není procházka růžovou zahradou. Mě se všichni ptali na to, zda-li mám přítele - všechny tři rodiny, se kterými jsem mluvila. Dokonce HM mluvila s holčinou, která se jí líbila, ale mínus bylo, že má přítele. A guess what - nevybrali si jí. Měli prostě z toho strach.
3)Nadšení - některé au pairky odepisovaly během chviličky, některým to trvalo celou věčnost. Jedna z kandidátek, ta Polka, tak ta dostala na mě e-mail a NIKDY mi nenapsala. Chtěla se mnou mluvit, uháněla mě, ale prostě nebyla schopná mi napsat. To řeklo mojí HM hodně. A navíc ta holka jim zmizelo z roomu. Obě holčiny, které byly ve finále, tak odepisovaly hned, byly aktivní, dokonce obě okamžitě psaly mě.

Byly holky, co mojí rodinu odmítly - lokalita byl jeden důvod. Holka řekla, chci bejt blíž k NY. Já prostě pořád si stojím za tím, že lokalita je to poslední. Nebo minimálně ne něco, na co by se člověk měl zaměřit. Ano, samozřejmě nikdo nechce bejt na samotě u lesa, kde je jedna benzínka, ale ATLANTA?! Osobně si nemyslím, že je to špatná lokalita. Je tady naprosto všechno, co člověk potřebuje. ZA 3 hodiny jste na horách a lyžujete v NC, za 4 hodiny jste na pláži v Savannah, za necelé 4 hodiny jste v Nashville, za 5-6 hodin jste na Floridě, 3 hodiny do Alabamy, 5 hodin do Hilton Head SC. Nevím, asi jsem vadná, že mi to tady nepřijde tak strašný a že mi nepřijde lokalita jako dostatečnej důvod k odmítnutí rodiny. Já bych radši měla milionovou rodinu (jako že tu já mám) a holt nebyla v NYC nebo v Cali - ale tak, každej jsme holt jinej.
Byly holky, co chtěly rodinu, která bude mluvit polsky etc. No, tohle je něco, co taky já osobně nepochopim, protože jsem si myslela, že x lidí se sem jede naučit anglicky. A jako s užíváním rodného jazyka si člověk prostě pomáhá a nedonutí se zkusit to v angličtině. Ale takhle to vidím já. Já prostě jsem chtěla Američany, chtěla jsem oba rodilé mluvčí (nebo alespoň někoho, kdo nemluví česky) ... Samozřejmě - opět - každej jsme jinej.

Mluvila jsem dokonce s HM o mě. Říkala, že jsem byla PRVNÍ s kým mluvila. První se kterou si volala. Řekla mi, že hned měla pocit, že já jsem ta pravá. Řekla, že okamžitě po našem rozhovoru věděla, že jsem keeper a že musí se mnou matchnout ASAP, protože kdyby nezareagovala, někdo jinej by určitě zareagoval. Říkala i, jak se jí líbilo, že jsem okamžitě reagovala - ano, já magor byla vzhůru 10x za noc, kontrolovala email - kdo si prošel matching, ví o čem mluvím. :) Líbilo se jí, že bylo vidět nadšení pro program a to byla jedna z věcí, kterou chtěli.

Ve finále máme match. Máme holčinu, dvacet let a je z Brazílie. Já s ní jsem v kontaktu. Píšeme si emaily, našla si mě na fb, přidala si mě a píšeme si. Plánujeme i Skype. Chci jí seznámit s Robertem. Zabookovala jsem si letenku - respektive poslala žádost o ní. Nebudu nikde ventilovat kdy co a jak.. Ví to moji rodiče, ví to Caleb a ví to asi 4 lidi. 3 v USA a 1 v ČR. PRO ZBYTEK to bude překvapení.

Holčina mi řekla, že mě nejede nahradit, protože to je nemožný, že mám u Roberta svoje místo a tak to bude napořád. Napsala mi hrozně hezký věci a já tu holčinu fakt mám ráda - resp. zalíbila se mi. A myslím si, že je dobrý MATCH. I jsem říkala host mum, co si o ní myslím, než se jí zeptali na match. HM mi řekla, že když se rozhodovala, že dala na to, co jsem řekla a HERE WE GO! :) Vypadá to, že tu svůj travel month strávím s ní. Rodina se mě zeptala, zda-li bych jí pomohla. Takže to vypadá, že dost dlouhou dobu budeme tady dvě. Já jako řidič, ona jako Au Pair. :-) Good for me. Alespoň budu mít stále auto, příjem a budu moct vidět Caleba.
Dokonce mi nabídla, že můžeme skypovat i po mém odjezdu. Ví, co pro mě malej znamená a ví, že to pro mě není a nebude jednoduché.

Nevím co se stalo, ale beru to naprosto v klidu. Dva týdny zpátky jsem měla naprostý meltdown, řvala kdykoliv se řeklo něco o nové au pair. Teď? Naprosto v klidu, v klidu spím a celkově je mi fajn. Samozřejmě za pár měsíců budu řvát jak trotl jakmile budu vycházet ze dveří. Na druhou stranu cítím nové dobrodružství a nové zážitky. Těším se na to, co pro mě rok 2014 přichystá. A jak říkal Caleb, rok 2014 by mohl být "the greatest ever" ... :)

Jinak mám za sebou další zákrok u zubaře. ROOT CANAL - au! Ale můžu říct, miluju zubaře v USA. O zákroku jsem skoro nevěděla. Trvalo to 2 hodiny, ale dostala jsem plynovou masku a byla jsem oblbená tak, že jsem si to vyloženě užívala. :-D Chvílema jsem si i zdřímla. Doktor se mi hrabal v hubě a já si byla ve svým LALA LAND. :-D Kdyby ta lékařská péče (obzvlášť zubaři) nebyla tak drahá, tak si tady necham opravit všechny zuby snad. Mam už ten osypky z toho, co mě čeká až dojedu ke své zubařce. Já zubaře nesnáším a fakt se jich bojím jak čert kříže. ANO, bude mi 23 let a jsem velká holka, ale jakmile jde o zuby a zubaře, tak jsem posera. :-) No a co!

No, to je asi tak vše. Juliana se pomalu, ale jistě balí. HF jí připravuje rozlučkovou párty, ona se pomalu balí a já se připravuji na další "see you later" ... Vůbec se mi tohle nelíbí, to loučení.

Jinak, vypadá to, že asi vytáhnu paty z Čech krátce po příjezdu. Pokud neseženu nějakou dobrou práci, tak určitě opouštím hranice. Vydělat peníze a vrátit se do USA. Uvidíme.

Každopádně přeji všem krásný víkend. :-)