Duben 2014

Zpáteční letenka.

23. dubna 2014 v 23:56 | Mišule
No, tak i já jsem se "dočkala". Nebo lépe řečeno, už došlo i na mě.

Došla mi letenka. Samozřejmě to skoro nikdo neví kdy odlétám či přiletám. A tak to i zůstane. Asi se nedopočítám, kolik už mi přišlo zpráv, kdy dorazím domů. Samozřejmě to ví rodiče, ví to Terezka a můj kamarád Ondra - co se týče lidí žíjících v ČR. Jinak nikdo netuší.
Někdo se možná bude ptát, proč to nikomu nechceš říct? Možná tohle bude dobrá odpověď. Představte si, že odletíte někam pryč, kde nikoho neznáte. A začnete žít naprosto novou kapitolu vašeho života v neznámém prostředí s neznámými lidmi. Časem naleznete kamarády, kteří se stanou velice blízkými přáteli a dojdete do fáze, kdy si bez nich nedokážete představit život. Pokud budete jako Au Pair jako já, odjetede do rodiny a budete mít štěstí, tak časem získáte druhou rodinu a druhý domov. Co se týče mě - Robert je jako můj vlastní, miluji ho z celého srdce a nedokáži si představit jediný den bez jeho "I love you Miki", bez jeho kouzelného úsměvu a jeho kukadel alá velký uličník. Moje Host Family se stala mou druhou rodinou a jejich domov se brzy stal mým domovem. Nebylo dne, kdy bych se tu cítila jako cizí, nebylo dne kdybych si připadala jak služka či levná pracovní síla. Když jsem měla problémy - jedno jaké, tak tu vždy byli a pomohli mi. Když jsem byla na operaci, starali se o mě jak o vlastní, když jsem byla nemocná, chodili za mnou do pokoje ujistit se, že jsem v pořádku a jestli něco nepotřebuji. Když jsem čelila nové challenge, byli tu pro mě a podporovali mě. Dostalo se mi od nich lásky, podpory i pochopení. A dál ... Zamilujete se... Stát se to může a nemusí. Já jsem měla štěstí a našla tu báječného, milujícího, starostlivého chlapa, co nedělá nic jiného, než mě šťastnou a to každý den. A teď nastane den, kdy tohle vše musím opustit.. A spousta lidí je zvědavá a bude se ptát, jaký to je, jaký pocit to je, jak se cítím, jak těžký to je, jak můžu odjet od přítele, jak tohle a jak tamto. --- ANO, takových otázek mi přišlo už hodně. A nebo mi řekne, jo to bude těžký odjet od malýho a RObert tohle a tamto, jo to bude těžký odjet od přítele ... apod. Nemyslím to špatně. Ale nejsem na tohle připravená. Nejsem připravená se o tom s někým bavit, nejsem momentálně silná dost na to, abych odpovídala na to, jak se cítím a jaký si myslím, že to bude, až to bude.
Jsem jenom člověk a mám city. A tohle prostě bude jedna z nejtěžších chvil v mém dosavadním životě.
Pamatujete si, když jsem tu psala o tom, jaké bylo odjíždět od rodičů? Jaké bylo loučení a jak těžké to bylo? Tohle bude možná o to těžší.. Já věřím tomu, že to bude těžší..
ANO, rodina je rodina, rodiče jsou rodiče. Ale je to jiný, než to, co přijde za x dnů.

Než jsme s Calebem začali randit, tak jsem nemohla myslet na nic jiného, než na blížící se konec programu a tím pádem opouštění rodiny a především malého. Měla jsem sny jak odcházím pryč, měla jsem sny jak jsem vysvětlovala malému, že odcházím a probrečela jsem noci. Tyhle návaly jsem měla ještě když s Calebem začínali. Snažil se mi pomoct jak jenom mohl, ale tady nic nepomůže. Tím si člověk musí projít a get over it. Ale nebudu lhát, brečet mu na rameni nebylo od věci - dobrej způsob jak to ventilovat ven. Když byl Caleb pryč v RS, tak přišla žádost na vyplnění - žádost o return flight. Tak začala nová éra slz. Zaslala jsem si žádost a hodila se do klidu. A v klidu jsem byla až ... no do včerejška.
Tak nějak jsem měla pocit, že letenka dorazí tenhle týden. Zrovna jsem se chystala napsat Péťě, že si myslím, že dorazí tenhle týden když mi napsala, že jí přišla letenka. Samozřejmě mě nic nepřišlo. Ale i tak jsem zůstala sedět v šoku. Chvíli jsem zírala na tu její zprávu, chvíli jsem čuměla jak puk na eTicket, který mi poslala. První osoba, komu jsem psala, byl okamžitě přítel. V jednu chvíli jsem prostě seděla a nechala téct slzy volným proudem. A co se mi honilo hlavou? Caleb, Caleb, Caleb a Caleb.
Ano, bude těžké odjet od hostitelské rodiny a bude o to těžší opustit malého. Věřím tomu, že bude těžký sledovat jinou holku starat se o něj a přihlížet tomu, jak mění rutiny. Ruku na srdce, každá si to většinou změníme k obrazu svému a navíc obě jsme jiné kultury. Bude těžký odjet od mého prďoly, ale alespoň odjedu se svědomím, že jsem tý holce pomohla s začátky a pomohla jí zaběhnout se a pomohla tu "změnu" udělat méně drastičtější pro malého. Podle mě by bylo pro něj těžší, kdybych se prostě sbalila a odjela a najednou přijela nová holka. Takhle nás tu bude mít dost dlouho obě, snad si na ní zvykne rychlejš a tím pádem bude pro něj snazší mě nechat jít.
Co se týče Caleba ... Láme mi to srdce a řvala jsem včera celou noc. Teď jsem pro změnu naprosto v klidu. Jako ať si myslí kdo chce, co chce o vztazích na dálku, já prostě věřím tomu, že my to zvládneme s naprostým přehledem. V našem případě je dálka nevyhnutelná ať tak či onak. I kdybych byla ve Státech, tak on by byl pryč. Vzhledem k tomu, že je v armádě, tak bude muset na různá cvičení, školení, tréninky apod. Takže může být pryč v řádů dnů až týdnů a vzhledem k tomu, že bude deploy, tak se nám to protahuje na řády měsíců. A vzhledem k tomu, že jsme přežili 3 měsíce prakticky bez komunikace a vidění se, tak mě dálka s možností mluvit s ním denně - skype, viber, whatsapp, facebook, facetime aj. asi jen tak nerozhodí.
Upřímně jsem si myslela, že vztah na dálku nefunguje - kdysi dávno. Nedokázala jsem si představit, že bych musela procházet něčím takovým. Ale myslím si, že jsem se pletla. Za poslední léta jsem poznala několik párů, kteří čelili vzdálenosti a vztah jim fungoval a vydržel. Ano, jsou i tací, kterým to nevydrželo. Ale já se řídím pravidlem - What is meant to be, will be. Ať to dopadne jakkoliv, tak to tak má prostě být. Ale věřím tomu, že to dopadne dobře. Pokud dva lidé chtějí spolu být a mají spolu být, tak si najdou cestu, ať je to těžké nebo ne. :)

Navíc jsem teď obdržela pár nabídek na práci v Anglii, Austrálii, Irsku a Novém Zélandu. A mimo jiné mě čekají i pohovory s leteckými společnostmi. Ale ještě uvidíme, co bude.
V létě, pokud vše dobře dopadne, tak Caleb doletí do Čech, už hledáme letenky a řešíme co a jak. Samozřejmě poslední slovo má armáda.

Jinak teda zpátky k letence. Dneska došla letenka i mě. Mám fakt pěkný let a díky bohu nebudu sama,budeme s Pétou spolu, máme dokonce místa vedle sebe, takže jsme se nasmály, že budeme řvát a pít spolu. :-D To bude zajímavý let.

Okamžitě jsem psala detaily svého letu příteli, ten že nechce abych jela domů a že mě domů jet nenechá. :-D Tak už plánuje unikové způsoby, jakým předejít mému odletu domů - Good luck babe.

Netěším se na to. Jsem tak z toho všeho zmatená a pod návalem emocí, že to není hezký. Jediný moment, kdy zapomínám na to, co se bude dít za pár dní, jsou momenty s Calebem. To člověk zapomíná na veškerou realitu byť třeba o tom mluvíme nebo plánujeme, co dál. Honí se mi hlavou spousta věcí. Jsem znechucená představou, že letím do Čech. Jediný na co se těším, že uvidím rodiče, dědu a nejbližší rodinu. A samozřejmě nějaký ty kamarádky a kamarády. Snažím se představit, jaký to bude, jak se budu cítit, ale nejde to. Snažím se představit, jak budu reagovat při loučení, při nástupu do letadla ...
Na druhou stranu tohle není na dlouho. Dřív či později se budu vracet zpátky tak či onak. Will see what future holds.

Teď mám ještě nějakou chvíli na to strávit co nejvíce času s Calebem, o víkendu si budeme dělat náš list, kam spolu chceme jet. Ptal se, jestli bych s ním jela do Japonska po tom až projedeme Evropu, tak jsem zvědavá, jaký všechny místa tam prdneme na ten list. Jinak mu musím domluvit, protože chce, abychom si pořídili psa (Cogri) a pojmenovali ho Godzilla. :D A ano, myslí to smrtelně vážně. Tak pokud bude corgi godzilla, tak časem bude druhej a to zlatej retrívr s normálním jménem. No my se jen tak nudit nebudeme.

Jinak stále pracuji, nová holčina tu bude až za pár dní, takže si užíváme s Robertem posledních dnů. O víkendu jsem byla u přítele, mam nejlepšího chlapa pod sluncem, už se mi hoooooodně dlouho nestalo, že by mi chlap uvařil večeři, já dostala lahev vína a ráno na mě čekaly výborné palačinky. Někdo si mě opravdu rozmazluje. Do kuchyně jsem nesměla ani vkročit, jakmile jsem tam vlezla, tak mě vynášel zpátky. :-D A JÁ NEVIM jak vy, ale já mám ráda věci pod kontrolou a ráda se podílím na vaření, pokud teda nevařim já. Chlapi ...

No, to je asi tak vše. Doufám, že se máte krásně. Krásný zbytek týdne přeji.

Není to o nic lehčí ...

18. dubna 2014 v 22:38 | Mišule
Člověk by řekl, že po tolika loučeních by to mohlo bejt snazší s každým dalším přicházejícím. Opak je bohužel pravdou. Člověk si myslí, že si po nějaké době zvykne. Přece jenom lidé odcházejí a přicházejí každý den. Každý den potkáte někoho nového a většinou toho člověka už nikdy více nepotkáte a když už se zadaří a potkáte toho někoho znova, tak je to zázrak při počtu lidí na tomto světě.
Když jsem odjížděla do Ameriky, tak jsem tu nikoho neznala. Dobrá, znala jsem svojí rodinu, znala jsem svojí koo - ale ani to se nedá počítat. X holek se setká s tím, že se rodina ukáže v naprosto jíném světle než se zdála na Skype. Někdy je to horší, někdy je to lepší. Stane se, že vám naslibují hory doly a pak skutek utek. Ne vždy je to pohádka a procházka růžovým sadem jako v mém případě nebo v případě jiných holek, které měly to štěstí. Ne vždy vás rodina bere jako člena rodiny, ne vždy děláte jen to, co máte - jsou rodiny, které se z vás snaží vytřískat co nejvíc a tak po vás chtějí prát celý rodině, vařit a nebo uklízet celý barák. Ať je to jak je to, ať už máte štěstí či smůlu, tak jestli je tu něco, co vás dokáže držet nad vodou, tak jsou to přátelé. Ne ti rádoby kamarádi, kteří vám při první příležitosti vrazí kudlu do zad.
Troufám si říci - a osobně si za tím stojím - že přátelství, která jsem získala tímto pobytem v USA jsou o něčem naprosto jiném než ta, která mám z domova. Upřímně v tomto případě si nikdy nejsem jistá jak to popsat a vysvětlit, aniž bych někoho urazila nebo jednoduše aby mě všichni pochopili. Vemte si, že přijedete do cizí země a prakticky tu nikoho neznáte. Amerika není jako jiný stát v Evropě, kdy je tak easy sednout na letadlo a odjet domů. Přece jenom holky z Anglie (příklad) se domů dostanou snáž a rychlejš, než my z USA. Letenky - pokud člověk nemá štěstí na nějaký výhodný deal, tak stojí docela pecku. A Au pair plat není zas taková pecka, jak si kdo myslí. Ale to už jsem tu řešila tisíckrát a nemá smysl se opakovat.
Kdo čte blog od začátku, tak ví, že jsem na školení byla s Péťou a Danielle. Takže s těma jsem přilétala do Atlanty, protože jsme shodou okolností bydlely kousek od sebe. A první rok jsme prakticky strávily celý spolu. Mezi dalšími, které jsem tu potkala byla Jennifer. A další byla Juliana. A tento článek se víceméně týká Juliany.
Juliana je holčina z Brazílie, je o dost starší jak já - 6 let starší. Můžu s klidem na srdci říci, že je to typická brazilka - v dobrém. Ona byla člověk, se kterým jsem se velice rychle a snadno zblížila. Její angličtina byla na začátku, když jsme se potkaly někdy v květnu, docela na prd. Prakticky se s ní moc konverzovat nedalo. Její rodina jsou brazilci, takže ona s dětma musela mluvit dvojjazyčně a samozřejmě si člověk dost ulevuje a když neví, jak na to anglicky, tak si to řekne po svým - výhoda i n evýhoda. Já osobně jsem nechápala, proč šla do rodiny, která mluví jejím jazykem - navíc oba rodiče jsou brazilci. Já jsem vždycky chtěla aby moje HF česky neuměla. Někdo to vyžaduje nebo by radši to, já osobně jsem sem nepřijela pro to, abych používala češtinu. :-) Ale na to máme každej svůj pohled. A o tomhle ten článek taky není.
Další věc je, že stejně jako Němky, tak Brazilky taky pečou spolu. Alespoň to je moje zkušenost. Jennifer třeba byla Němka a byla naprostý opak. Nechtěla chodit ven s au pairkama a nechtěla se sdružovat jenom s Němkama.
Do dnešního dne si pamatuji Juliany lámavou angličtinu. Během těch dvou let jsme zažily neuvěřitelný věci. Máme neuvěřitelné zážitky a vzpomínky na celý život. Od šílených nocích plných alkoholu a řádení, nezapomenutelných výletů, hloupých přešlapů, ranní dlabání ve Waffle House, silly hádek a výměny názorů, seznámení s pánským strip clubem, moje panická hrůza kdykoliv Juliana sedla za volant, její vyzrazování, co se všechno stane v One Tree Hill po chvíle, kdy jsme jedna druhou podržela, kdy jsme tu jedna pro druhou byla v době, kdy nikdo další tu nebyl ...
Člověku to přijde jako včera, kdy jsme se seznámily a hele, jsou to dva roky. Dva roky.. Kdo by to byl řekl, že ten čas takhle rychle uteče.
Do dnešního dne se směju tomu, že ani jedna jsme nechtěly vztah. Juliana nikdy nebyla ten typ, co by chtěl vztah. Já třeba taková byla vždycky, ale pak jsem prostě neměla zájem. Nechtěla jsem se zamilovat a udělat si odjezd o to těžší ... No a jak to dopadlo? Juliana se zamilovala a dostala prstýnek - ne zásnubní, ale "promise ring", s Brandonem jsou spolu už hezkých 9 měsíců a celý její život se změnil dnem, kdy ho poznala. A stejně tak se změnil život mě. Zamilovala jsem se a teď mám toho nejúžasnějšího chlapa pod sluncem. A byť mi to připadá jako včera, tak jsme spolu už skoro půl roku. :-D A byly jsme to my dvě, co jsme držkovaly, že vztah ani náhodou.
Juliana je jeden z lidí, kteří tu pro mě vždy byli, ať se dělo cokoliv. Byly dny, kdy jsem potřebovala brečet někomu na rameni a byly dny, kdy jsem dělala rameno já. Ne jednou se stalo, že jsem sedla v noci do auta a jela jsem k ní se vybrečet a vykecat a nebo dojet a poslouchat. :-) Nikdy se mi neotočila zády a stejně tak jsem se nikdy neotočila já jí zády.
Pamatuji si den, kdy jsem jí řekla o Calebovi .. A stejně tak jako x dalších lidí si klepala na čelo. Jak můžeš bejt s někým, kdo může jít zítra do války, jak můžeš bejt s někým, kdo je neustále pryč, jak můžeš takhle fungovat. Ona je prostě v tomhle pravý opak mě. Ale jako kamarádka mě podpořila. A samozřejmě chození s vojákem není žádná sranda. Užila jsem si 3 měsíce slz, stresu a stesku. Byly dny, kdy jsem ho potřeboval a on tu nebyl, nemohla jsem ani zvednout telefon a zavolat mu. Byly dny, kdy mi chyběl víc, než kdykoliv předtím a ona tu pro mě každý ten den byla, stejně jako x dalších holčin, který naprosto miluji a můžu říct, že jsou moje opravdové kamarádky.
Jednoduše rečeno ... Byla a je moje pravá kamarádka. Naše přátelství je velice vzácné a stejně tak je ona velice důležitou osobou v mém životě.
Nebudu lhát, že mi naprosto zlomilo srdce se loučit. Ano, je to prakticky "uvidíme se později", ale stejně ... Bolí to. A vy máte pořád tendence zvednout telefon a plánovat, co budete dělat v pátek večer, kam půjdeme v sobotu odpoledne a podobně. A kdykoliv zvednu telefon, tak si vzpomenu, že vlastně tu není. Je x stovek mil daleko. Je v jiném časovém pásmu..
Kolikrát já jsem za poslední dva roky se loučila. Kolikrát jsem se s někým vítala ... Od loučení se s rodinou a přáteli doma, po loučení s kamarádkami a kamarády tady v USA. Po bolestivém loučení s Jennifer, která patří mezi moje nejlepší kamarádky po loučení s Juju.
Nesnáším loučení, stejně jako nesnáším balení. A to loučení je prostě bolestivý. Člověk si nezvykne, alespoň já ne. Já taková nejsem. Já jsem citlivka a jsem hérečka. Kolik já už toho probrečela za ty dva roky, jenom proto, že jsem někomu musela říct "see you later" ...
Nemám tohle ráda. Ale je to součást programu a obávám se, že je to i součást života. Lidé odcházejí, lidé přicházejí.

Věřím tomu, že ta dálka mezi náma je dočasná. A věřím i tomu, že naše přátelství je natolik silné, že bude fungovat i na dálku. :-) Někdo si myslí, že ne, ale já tomu věřím. Stejně tak věřím tomu, že i některé vztahy dokážou fungovat na dálku. Pokud se oba lidé milují, pokud oba chtějí, aby to fungovalo, tak bude. A jak já říkám .. .What is meant to be, will be. A jsem velice optimistická a věřím tomu, že všechno dobře dopadne. A když ne, tak to tak nemělo být.

Amerika mi jenom dala. ANO, ztratila jsem pár "kamarádů", ale získala jsem přátelé na celý život, získala jsem další rodinu a momentálně můžu říci, že i lásky se mi tu dostalo. A ano, je to pro mě American dream a žiji American dream. Sice už to mám za pár, ale jsem si docela jistá, že se dřív či později vrátím, je to jen a jen otázka času. :-)
Mám báječnýho chlapa, který mě dělá neuvěřitelně šťastnou a o to je ten můj American dream a celá takhle zkušenost krásnější a vzácnější.

No nic, to je asi pro dnešní den vše ...

Mějte se krásně

Nejlepší víkend! :)

15. dubna 2014 v 23:49 | Mišule
Na tenhle víkend jsem se vyloženě těšila. Odpočítávala jsem hodiny a minuty do sobotního dopoledne. :)

Po několika letech jsem se konečně dočkala kempování. Já hrozně ráda něco podnikám a od doby, co jsem přijela do USA, jsem hrozně chtěla jet campovat. No a konečně se zadařilo.
Caleb a já jsme plánovali tenhle víkend docela dlouho, po dlouhých třech měsících, kdy jsme měli minimální kontakt - jen dopisy, jsme chtěli strávit víkend sami a podniknout něco dobrodružnýho. Navíc poslední dny byly chaotický - obzvlášť poté, co vylezl z RS, takže tenhle víkend byl pro nás jako dělaný.
Rozhodli jsme se, že půjdeme na výšlap a campovat ve Stone Mountain kousek tady od Atlanty. Já to tam mám strašně moc ráda. Takže jsme jeli nakoupit věci na kempování a vyrazili jsme. Jeli jsme do Stone Mountain, kde jsme si nejdřív šli na výšlap. Ono to cca zabere půl hodiny vylézt na úplný top. Bylo horko, neuvěřitelný ale. A vzhledem k tomu, že je proškolenej z RS ohledně hor a měl prostě výcvik v horách, tak to by nebylo, abychom nesešli z trasy a neprolejzali všechno možný okolo. Díky bohu ale vím, že prostě ví, co dělá, tak jsem neměla sebemenší důvod se bát. Vylezli jsme na top a užívali si naprosto dechberoucího výhledu na okolí. Je vidět Atlanta a stejně tak moje Dunwoody. Takže jsme seděli, cpali se M&Ms a užívali si slunečného dne. Pak jsme se sebrali a šli další trasu. sešli jsme dolů a pokračovali do jiné části Stone Mountain, kde mají různý atrakce, obchody a místo na piknik. (Foto na Instagramu - Mikejla91)
Najedli jsme se a šli jsme celou cestu zpátky a že pojedeme teda na campground. No vtipně jsme chvíli bloudili a kdyby mě neměl, tak asi v životě nedojeme. :-D JESTLI je Caleb v něčem naprosto neschopnej (asi teď přeháním), tak je to GPS. :-D A jestli někdo tvrdí, že ženský neumí číst v mapách, tak se těžce plete. Našla jsem nám trasu, takže jsme dojeli naprosto v pořádku. Jenže byla teda tma už. :-D To jsme těžce nezvládli. Ale tak, on si se vším poradí. Zajímavý bylo, že prostě jsme dojeli, tam noční check in na způsob - vyplnit papírek, strčit do obálky s penězma, vybrat si místo, zaškrtnout a odejít. Naprosto easy a nepřišlo mi, že by to někdo dvakrát teda kontroloval. Občas nechápu, že si tady tak věří. Stejně tak jako člověk jde do barů a tam je parkoviště a odnášíte cash k takovým schránkám a podle parkovacího čísla tam dáte ty peníze, tak to taky nikdo nekontroluje, protože my jsme snad v životě neplatili. :-) No to je jedno.. Vybrali jsme si místo a vyrazili postavit stan. Samozřejmě Caleb měl spoustu výbavy z armády, takže jsme tam jak dva dementi lítali s head lamps na čele. :D Nevim, přišlo mi to docela komický. Postavili jsme stan, rozdělali oheň, muž "uvařil" - s ním bych vážně přežila všude. Chvílema jsem jenom zírala, jak je schopnej si poradit snad se všim. Hlavně on prostě bude improvizovat, on si nevezme věci tak, aby nemusel improvizovat, on se prostě zabalí a zařídí tak, aby improvizovat musel. :-D Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, že jo? Navíc co mě dostalo je, že tady jsou místa na stany na betonu - beze srandy. Já teda nevím, jak vy, ale já když jela stanovat, tak jsme dupali po vysoký trávě, abychom na to mohli postavit stan a tak to bylo samozřejmě i mekčí. Tady? Beton ... :-D Tak jsem jako kroutila hlavou - Amíci no.
Ráno jsme se probudili a naprostá romantika. My jsme totiž neměli na staně tu plachtu, kdyby pršelo, bylo totiž teplo, tak jsme to nechali otevřený - jenom ta síť. Takže když jsme se ráno probudili, tak jsme koukali na nádherně modrou oblohu. Prostě romantika. :-) A ještě k tomu místu na stan. Samozřejmě ty místa byly z kopečka. :-D A jako sorry, já teda hlavou dolů spát nemohla, takže jsme si užili celou noc sliding. :-D Usínali jsme uprostřed stanu nahoře a probudili jsme se nasardinkovaný v pravém rohu dole. :-D Jakmile jsme zase povylezli nahoru, tak jsme zase skončili dole.. :-D I když jsme prostě si vykládali, tak jsme postupně sjeli dolů.. No mají to naprosto debilně udělaný.

Dopoledne jsme jeli ke mě, Caleb se konečně seznámil s mojí rodinou. Moje HM ho očividně naprosto miluje. Takhle rozzářenou a nadšenou jsem jí hodně dlouho neviděla. HD SI TAKY rád pokecal, protože sám byl v armádě, ale on byl jenom enlisted teda. :) No a malej ... Malej Robert ho naprosto miluje. Jakmile přišel k nám, tak se od něj nehnul na krok. A když se Caleb sprchoval, tak furt chodil za mnou a ptal se "Mikejla, where is your boyfriend?" ... Ale pořád. A samozřejmě nemluví o nikom jiným než o Calebovi ... :-D A to mi připomíná jednu historku s malým ..

Jedeme autem a já měla iPhone na stojanu a měla jsem tam svojí tapetu - mojí fotku s Calebem z jeho graduation. Tak mi povídá .. Mikejla, to je tvůj přítel? Tak říkám, ano. A on se mě zeptal, proč ho máš? A JÁ, PROTOŽE ho mám ráda. A malej, no ale co já? a já říkam, tebe mam taky ráda.. :-) No a pak se mnou nemluvil. Přijeli jsme domů a malej mě ignoroval. Ležel na posteli, otočenou hlavu.. TAK ŘÍKÁM, proč se se mnou nebavíš? A on, že je smutný. Tak říkám proč. A on proto, že mám přítele a že on chtěl bejt můj přítel a že chce, abych byla jeho girlfriend. Tak mu Caleb pak vysvětloval, že Spiderman řekl, že jsem jeho přítelkyně, ale že teda mě může mít taky. No nepomohlo to. Nemluvil se mnou ještě nějakou dobu, než ho to přešlo.

No, zdrželi jsme se chvíli u nás a jeli jsme na baseball. Dala jsem asi dvě videa na Facebook a něco je na mém instagramu. Každopádně luxusní zážitek. Já baseball miluju - byť rozumim tak jedný třetině :-D .. Ale tak je to úplně úžasná atmosféra. Navíc to byl dárek pro přítele, dala jsem mu lístky, ale chtěl, abych šla s ním, takže jsem byla o to víc nadšená vidět jak byl spokojenej a štastnej, protože Braves je od malička jeho nejoblíbenější tým. Já mu nechala udělat triko Braves a dala mu lístky, takže jsem měla možnost mu splnit jeden z jeho snů vidět jejich hru. Yay... :-) Jako ale baseball je hra tak na tři hodiny, takže jsme se grilovali na stadiónu od jedný do skoro půl pátý. :-D I když nejste fanoušci baseballu nebo americkýho fotbalu či basketu, doporučuji jít na zápas pokud budete tady v USA. JE to prostě zážitek. Pro mě všechny zápasy, které jsem kdy viděla a to tak, že jsem seděla na stadiónu a ne v televizi, byly zážitky na celý život. :)
Večer jsme si pak zašli na večeři a jelo se domů - boooo...

Zítra mi odjíždí další z nejlepších a nejbližších kamarádek a to Juliana. :-( Láme mi to srdce. Nejhorší část programu neustále se vítat a loučit. Lidi odcházejí a přicházejí. Kdo zažil, pochopí. Nemám teď moc času se více rozepisovat. Ale věřím tomu, že během týdne si budu potřebovat ulevit a vypíšu se na blog. Můžu bejt jedině ráda, že tu budu mít Caleba, tak budu mít alespoň někoho, komu brečet na rameni. Díky bohu, že je hotov s rs, takže ho tu mam.

Doufám, že jste se měli hezky a přeji krásný týden ... :)

Rodina v USA = podruhé

10. dubna 2014 v 22:03 | Mišule
Vzhledem k tomu, že jsem teď doma sama a čekám, až přijede HD s klukama z SC, tak mám čas si sednout a napsat článek. Začnu hezky od začátku.

Kdo sleduje blog či mojí fb stránku, tak ví, že za mnou přiletěli rodiče - už po druhé. Jejich přílet byl v 8 hodin večer v Atlantě - čtvrtek. Já jsem dostala padla dřív, moje HM byla asi poprvé za tento rok doma dřív a ne pozdě. Celé odpoledne jsem trávila tím, že jsem uklízela pokoj - dokonce i ten bordel pod postelí jsem uklidila, aby maminka neřekla! Balila jsem a šílela jsem. Šílela jsem pro to, že jsem neměla nic hotovo, musela jsem jet na letiště tak, abych je stihla vyzvednout a oni tam chudáci někde nečekali a pak upalovat do Ft. Benning, kde na mě čekaly holky a navíc jsem tam chtěla bejt včas, abych se trošku vyspala, jelikož nás čekala velká sláva - graduation.
Rodiče jsem vyzvedla na letišti a aby to nebylo trapný, tak opět s komplikacema. Posledně jsem čekala snad celou věčnost, než projdou imigračním apod. Samozřejmě jsem se div nehroutila v slzách, obzlášť, když jsem sledovala lidi kolem, jak se vítají a objímají a znáte to. Tentokrát jsem čekala taky, čekala, čekala a čekala ... Najednou mi přišla sms, že jsou dávno venku. Kdo byl v Atl, tak ví, že tady tohle letiště je bludiště - je docela jednoduchý se ztratit, nebo si dát menší walk po letišti vzhledem k tomu, že tohle je to největší letiště na světě. Takže já jsem běžela na baggage claim - nikdo, běžela jsem ven - tam taky nikdo, běžela jsem zpátky dovnitř, ven, dovnitř, ven. No, vzdala jsem to a zeptala jsem se prvního člověka, kterého jsem potkala, že nemůžu najít rodiče a kam mám teda jít. No a teď můj blond moment - nic proti blondýnám. Já si totiž neuvědomila, že naši letěli AA - American Airlines a AA mají baggage claim úplně někde jinde a stejně tak je to "vyprdne" někde jinde, protože já vždycky lítám s Deltou a tak jsem si jela klasiku "Delta přílet". Navíc posledně naši taky letěli Deltou, takže prostě totální fail z mojí strany. Kdyby mě to napadlo dřív, tak jsem si mohla ušetřit propocený triko. Takže jsem si proběhla celým terminálem, doběhla ke schodům, ty jsem div nesletěla, jumpla dolů a běžela ven pro rodiče - díky bohu jsem je našla. To bych nebyla já, abych neměla něco extra. Můžu ale říct, že mě zachvátila panika.
Sedli jsme do auta a vydali jsme se směr Fort Benning. Dojeli jsme na hotel během hodinky a půl, což bylo naprosto bomba, já vzala naše na pokoj, seznámila je s Tiffany a nechala je jít spát a šla k Tiff, kde jsem skončila asi do dvou do rána. Ráno v 6 vstávačka. To vstávání mě jednou zabije - přísahám Bohu, že jo. :-D
Někdy kolem sedmé jsme vyráželi všichni na místo, kde se konala Calebovo graduation. S Tiffany jsme se zastavily pro snídani v Donkin Donuts - pro chlapi, naši si taky dali snídani a jelo se. Vtipně jsme jeli brzo, abychom tam byli včas, protože jsme mohli naše chlapy vidět do cca 9ti ráno - hodinka k dobru. Navíc já prostě tam chtěla bejt na osmou za každou cenu, protože jsem nemohla jet do Ft. Benning ve středu a ve čtvrtek, kdy měli passes, takže jsem Caleba neviděla. Taková fronta na gate, to nebylo snad ani hezký. Když se jede na armádní post, tak se musíte prokázat ID - řidičák nebo pasem, takže nás všechny kontrolovali a to zabralo víc času, než jsem si myslela. Naštěstí jsme se dostali dovnitř poněkud rychle.
Dojeli jsme na místo. Tak a moje oblíbená hra "Najdi si vojáka" mohla začít. Samozřejmě všech 170 kluků v jejich ACU's (to jsou takový ty zelený/šedivý uniformy). Pokud jste někdo z vás v USA a viděl jste dav vojáků, stejně oblečených, tak víte, že všichni vypadají stejně - i se stejně tváří, stejný sestřih - v tomto případě holá hlava. Já vtipně neměla brejle, takže jsem to měla o to horší. Ve finále ale jsem měla štěstí, protože si Caleb našel mě - respektive nás.
Můžu vám říct, že jsem v životě nebyla tak nervózní, jako teď. Za prvné jsem po druhé v životě našim představila svého přítele. (Já domů prostě jen tak někoho nepřivedu - z respektu k rodičům) Další věc je, že naši anglicky neumí, táta teda válí, co se týče porozumění, ale stejně. A Caleb česky umí "Hovno" "Co" "Jo" "Ne" a "Chybíš mi" .. Takže s tímhle se konverzovat taky moc nedá. :-D
Další věc je, že taky jedna věc je, jak se cítí rodiče, když jsou v týhle pozici a jak se cítí on. No prostě mi bylo špatně, ale jako dopadlo to na výbornou. Samozřejmě to bylo samý "Sir" a "Ma'am" - naši dokonce dostali dárečky. Hned mezi prvním bylo vyfotit se - takže já mam fotky s mým milým samozřejmě a pozor, i RODIČE mají fotky "se zeťáčkem" ...
Graduation byla naprosto úchvatná. Něco tak úžasnýho, to člověk neviděl. Přála bych to všem zažít, někoho to třeba nezajímá, ale je to rozhodně něco, na co člověk vzpomínat bude. Asi nejvíc se mi líbilo, když ukazovali instruktorové, co se kluci v RS naučili - skákaly do vody, odpalovali výbušniny, sebeobrana apod. Když se podíváte na youtube a dáte si Rangers in Action - tak vám asi něco vyjede.
Nejlepší část však byla ta, kdy jsem připíchla TAB na uniformu. To jsem si připadala tak pyšně a důležitě. :-D Přece je to něco, co každej den neděláte. A mimo jiné, nikdo mi nesebere to, že jsem to byla já, která jsem mu připla jeho tab na uniformu a stejně tak i on si to bude pamatovat na celej život. Neuvěřitelná pocta! Ale můžu říct, že to byla makačka. Kdo by řekl, že připíchnout tu malou mršku bude taková fuška.
Odpoledne jsme jeli na oběd. Já, naši, Caleb a Tiff s manželem a rodinou. Asi 3 stoly plný lidí. Její manžel byl rok v Evropě a z toho 3 měsíce byl na Slovensku a trénoval slovenský vojáky. Caleb pak bral našeho tátu do obchodů, kde prodávají veškeré serepetičky, co oni potřebují atd. Pro tátu to bylo jak sedmé nebe, já už se ve třetím krámu se div neplazila. Byla jsem tam už tolikrát, že bych mohla jít po slepu a najít vám boots, najít ranks, najít rukavice a všechno možný.
Večer jsme šli s našima do Mekáče - moji rodiče Mekáč v ČR nejí, ale v USA by se zabili pro Mekáč. Já pak je hodila na hotel a čekala až pro mě přijede Caleb. A tohle taky byla vtipná událost. Caleb totiž ztratil nabíječku už asi po sté a vtipně se mu vybil telefon - samozřejmě. Psal mi teda z FB, že pro mě dojede, pojedeme koupit nabíječku a půjdeme ven. Že prej za dvacet minut dojede. Bylo 20 minut pryč - nic, 30 - nic, 45 minut - nic , hodina - nic ... Tak jsem si říkala, že už se na mě vykašlal. :-D No a asi 15 minut na to mi volá se slovy - Neuvěříš, co se mi stalo. Tak říkám, co se stalo? A on, že teda pro mě jel na hotel, dojel na hotel, ale vtipně nevěděl, kterej byl můj pokoj. Nějakou dobu čekal na recepci, která byla zavřená, takže tam pár minut bušil do dvěří, pak to vzdal a řval na parkovišti moje jméno (moje poznámka: neslyšela jsem ho, měla jsem sluchátka lol), pak to vzdal a obešel pár pokojů a tak prostě zkoušel klepat na lidi, jestli se náhodou netrefí. Pak mu asi došla trpělivost, jel pro nabíječku a pak už volal. :-D Musela jsem se smát. Takže pro mě dojel a jeli jsme do kina a šel s náma jeho kamarád, kterému mě představoval. Film luxusní!!!! :) Captain America boží, herec neuvěřitelně HOT a prostě wow. Fakt se mi to líbilo a to takový filmy nemusim.
V sobotu jsme s našima šli po nákupech, nakoupit nějaký věci pro bráchu a tak. Caleb se staral o svého spolubydlícího, vyvážel ho jak medvěda - je v RS a mají zakázáno řídit. Takže já s našima si dělala svoje. Pozdějš jsme jeli k němu domů, chvíli poseděli a všichni jeli do muzea. Mám dojem, že můj táta by si tam postavil stan a zůstal tam, kdyby mohl. Luxusní muzem - samozřejmě armádní. A vtipně jsme měli štěstí, že jsme viděli enlisted vojáky, co jeli na basic - takže další armádní zkušenost a zážitek.
Potom jsme jeli s našima domů. Já po příjezdu do Atlanty asi do jedný ráno pekla dort a pak šla spát. Dopoledne přijel můj milý, jeli jsme celá rodina do akvária - jedno z nejoblíbenějších míst v Atlantě. Caleb vtipně usnul - chudák - před vystoupením delfínů. Ale nakonec se probral a něco z toho měl. Prošli jsme akvárium, Caleb a já jsme si nechali udělat karikatury, takže máme luxusní obrázek. Museli jsme se fakt smát, když jsme viděli výsledek. Jeli jsme pak domů, Caleb dostal dárečky a dort, popřáli jsme mu a pak jsme jeli na jeho oslavu, která byla překvapením. Po oslavě jsme dojeli domů, vyhodili naše, chvíli poseděli a jeli do kina. Nevím, jak se ten film jmenuje v čj, ale v aj je to Lone Survivor a já vám říkám, pokud jste citlivky jako já, tak na to nelezte. :-D Připadala jsem si vyloženě jako debil, že jsem od půlky filmu až do konce řvala. Navíc prostě když koukáte na film, kde jsou deployed chlapi v Afghánistánu a vy víte, že ten váš tam zřejmě pojede za chvíli taky, tak to není nic moc pokoukáníčko. No vstřebávala jsem to hodně dlouho. Hlavně ten konec, kdy prostě ukazují fotky těch vojáků, protože je to na základě pravdivé události. Dojeli jsme domů, ládovali se dortem a šli spát.
V pondělí ráno jsme vyrazili do Hilton Head Island - tam jak jezdíme v červenci vždy na týden. Caleb jel domů, my na pláž. Cesta byla vyloženě peklo - takový chcavec, člověk ani neviděl před sebe. DOjeli jsme ale v pořádku. Robert naprosto nadšený, že Majkl a Iveta jsou zpátky. Já tím pádem měla volno, protože od doby, co se ukázali ve dveřích, tak to bylo Majkl sem, Majkl tam, Majkl tohle, Iveta tohle. Malej se naučil říkat přijde a dokonce zná i význam. Takže vždycky říkal Majkl pšíde (š je naschvál) ...
V SC jsme byli 3 dny. Ve středu teda bylo nádherně, takže jsme se váleli u bazénu, opalovali se, šli se projít na pláž a prostě pohodička. Malej teda ale začal měl období, kdy se mu extrémně stýská po mamině, takže v noci z úterý na středu mě ve dvě ráno probudil šílenej řev a dopadlo to tak, že jsem si malého odnesla k sobě do pokoje a spal se mnou v posteli - chudinka můj maličkej. No užili jsme si pohody. :)
Večer ve středu jsme dojeli domů, balili. Naši mi odvezli kufr - půlka hadrů - velký úspěch. Teď začínám být optimista, že se zabalím.
Dneska ráno přijela Péťa, takže jsme pokecali, konečně se seznámila s našima, takže to bylo velice fajn. Odvezla jsem je pak na letiště a teď budou vzlétat z JFK a letět zpátky do Evropy.

Já jsem teď vyžvejknutá jak nikdy, jsem unavená a nic se mi nechce. Přemýšlet 24/7 ve dvou jazycích je náročný, už jsem teď zblbá ... teď mám pár hodin volno, než dojedou HD s malým, takže pak budu chviličku pracovat. Přežít pátek a můžu bejt zase vysmátá.
Jedeme s Calebem campovat, takže jsem natěšená jak malá. Jdeme spolu na baseball - Braves game. Takže se taky těším. A zítra asi pojedu do Ft. Benning - uvidíme.
Každopádně ať to bylo náročný, tak to byl naprosto bombový týden. Nemůžu si absolutně stěžovat.

Doufám, že jste se měli a máte pohádkově. Já teď zase běžím zpátky k povinnostem - vyprat haldy prádla apod. Ať mám zítra klid.. :)