Červen 2014

USA, UK

22. června 2014 v 18:59 | Mišule
Omlouvám se, ale nebyl čas a upřímně ani chuť něco psát. Za prvé jsem se za poslední dva týdny nezastavila. V ČR jsem strávila 9 dní a okamžitě na to odletěla do UK - zpátky k Au Pair životu.

V rychlosti se vrátím k odletu z USA. Moc se mi o tom psát nechce, protože to prostě není jednoduchý a je to čerstvý.
Malý Robert samozřejmě neměl tušení o tom, co se dělo. Poslední dva dny se mě neustále ptal proč jedu domů, jestli jedu do České Republiky a proč a kdy se vrátím a proč balím. Můžu říci, že tolik, kolik jsem toho probrečela poslední týden v USA, jsem neprobrečela snad za svůj život. Přece jenom tam člověk nechává druhou rodinu, nechává tam přátele, svůj život a v mém případně i chlapa.
Když jsem přijela, neznala jsem nic a nikoho. A člověk si tam vytvoří svůj život, najde si tam přátele a někteří tam najdou i svou životní lásku. Mimo jiné malý Robert - co vám budu povídat. Bylo mu dvacetdva měsíců když jsem přijela. A nyní má měsíc do 4 narozenin. Je jak můj vlastní. Byl je a bude.
Už nějakou dobu jsem se bála toho dne, kdy budu muset odjet od malého. Můžu říci, že ani ten nejčernější sen měl hodně daleko k realitě. Robert měl tennis lesson a swim lesson v den, kdy jsem odjížděla. Možná to tak bylo lepší. Loučení proběhlo docela rychle. Malý nechápal a neustále se ptal proč brečím a posílal mě pro kapesník a ať si utřu slzy. I loučení s Brunou bylo docela náročný. Jinak Jsem zbytek času byla na FaceTime s Calebem. Myslím, že to nemusím popisovat. Nemohla jsem si absolutně představit sebe odlétat a nechat tam jak Caleba, tak Roberta. Můj HD skoro brečel, měl naprosto slzavý oči. HM díky Bohu nebyla doma. Ale napsala mi neuvěřitelně sweet email a já opět řvala jak dement. :( Ach jo, tohle loučení bylo obzvlášt dramatický.

Let domů byl naprosto v pohodě. Letěly jsme s Petrou spolu, takže to bylo v pohodě. Já měla zaplacenou WiFi, takže jsem měla možnost komunikovat s Calebem po celou dobu. Chudák se stěhoval taky, takže to bylo hektické.

Už na letišti v USA (JFK) bylo poznat kdo byl Čech. Američani se bavil každej s každým, Češi dělali, že se neznají - klasika. Otrávený obličeje, úsměv žádný .. O příletu na letiště nemluvě.

Přílet domů šok. Přišla jsem si jak Alenka v říši divů. Prostě takovej "kulturní šok". Ono se to nedá popsat. I kdybych sebevíc chtěla, tak nepopíši, co se mi honilo hlavou, jak jsem se cejtila. Samozřejmě jsem se těšila na rodiče, rodinu a ty nejbližší. Kromě rodičů a bráchy nikdo netušil, kdy dorazím.
Takže mi povedlo překvapit maminky ségru v práci. Zajít si na český oběd a pak doma už vylézt z okna, když jsme viděli dědu jít z garáže a já vylezla z okna a říkám "Pane ****** nejste vy můj děda?" Dědovo výraz byl absolutně k nezaplacení. Pak dorazil později s babi. A já pak se šla podívat na moje dvě nejlepší kamarádky z dětství.
Samozřejmě celý týden jsem obíhávala doktory, na pojišťovnu, dvakrát do školy, kde jsem měla přednášky o Americe, o tom jaký to tam je a není, zodpovědět dotazy a dokonce se se mnou holky fotily - to mi vyrazilo dech. Dostala jsem i vzkaz z jedné střední školy, jestli bych nedorazila, ale bohužel nebyl čas.
Došla jsem si samozřejmě po dvou letech skoro ke kadeřnici, což bylo naprosto úchvatný. Konečně se mým vlasům dostalo péče a nemusela jsem řešit zničený vlasy od stříhání.
Nejlepší? Zubařkaaaaaaa !!!! :) Já zubaře nesnáším, bojím se jich jak čert kříže, ale teď jsem tam utíkala s nadšením. Bohužel tam v July půjdu ještě dvakrát - no dobrá no.

Amerika mi chyběla, chybí a bude chybět každý den. Cítím jsem tam doma, jsem tam šťastná a prostě jsem se tam našla. A spoustu věcí jsem si uvědomila až když jsem přijela do Čech. Nemyslela jsem si, že mi až tak bude chybět USA. Domov je samozřejmě Česko, mám tu naprosto úžasnou rodinu, ale domov je i USA a tam se cítím prostě šťastná. Kdyby to šlo, tak si nastěhuji celou famílii do USA a bylo by! Další věc je, že jsem tam nechala chlapa a o to víc se mi po USA a něm stýská. I můj vlastní táta mi řekl, že do Čech nepatřím. Vidí to na mě rodina, přátelé, ale i cizí lidi, co viděli fotky na FB či IG. A jsou i lidé, kteří tohle nechápou. Každý jsme rozdílní, vyhovuje nám něco jiného, máme rádi jiný věci atd. Takže si myslím, že nikdo nemá právo mi říkat, že pro mě je doma Česko a podobně. Ano, je to domov, ale prostě to mam tak, jak to mam a hotovo. Nikomu nemusím vysvětlovat, že se cetím doma v USA. :)

V sobotu jsem odlétala do UK. Jako na potvoru jsme měli 5 hodin zpoždění. Takže jsem čekala asi 6 hodin na nástup do letadla. Do Anglie jsem doletěla v 1:20 am. Vyzvedával mě HD.

Můžu říci, že barák je teda nádherný. A HF je fakt úžasná. Hlavně HM - tu mám nejraději. Dá se s ní mluvit naprosto o všem. Je jak moje nejlepší kamarádka.
První týden byl docela v pohodě. Schedule je docela easy, nic těžkýho. Hodně volna tudíž si chci najít co nejvíc extra práce. Co se týče dětí. No nevim. Malá měla nehorázný meltdown. V životě jsem nic takového nezažila. Musela jsem jí poslat do pokoje aby se uklidnila. To byl hysterický řev, jekot, práskání dveřma apod. V sobotu ráno měla další tudíž mě probudila někdy v půl osmé ráno. Já předvádět to co ona, tak asi dostanu na prdel. Tady? Neexistuje. Docela mě zaráží, že něco takového tolerují. Pak se ty děti nemají chovat tak, jak se chovají. V neděli ráno mě v osm probudil koncert pro změnu. Myslím, že se tady bez špuntů do uší neobejdu. Jsem zvědavá, jak tohle půjde dál. Budu to muset pár měsíců přetrpět. Za rok touhle dobou už bych měla bejt v USA, takže pak si můžu oddychnout od Au Pair - live in.
Líbí se mi, že tady nehrozí, že bych něco utratila. Takže můžu vesele šetřit. Taky jsem poznala super Češky, takže jsme byly včera v parku, což bylo fajn. A s Luckou jsem byla i ve čtvrtek v anglické hospodě, což byla taky příjemná změna.
Když vše půjde jak má, tak za čtvrt roku bych měla letět na Hawaii, tak snad to všechno klapne. Je stejně neuvěřitelné, jak se můj život otočil vzhůru nohama. Najednou řešíme bydlení, hledáme si dům, řešíme zásnuby, svatbu a prostě takový ty "dospělácký věci" o kterých jsem si myslela, že řešit nebudu ještě nějakou dobu. WELL.. :)
Dobrý je, že budu 6 hodin od Atlanty, takže budu moct jet za malým Robertem na kukačku. Kdyby to šlo, tak se budu snažit jet už letos, až tam pojedu na dovolenou. Doufám, že to vyjde. Maličkej mi chybí tak, že to není hezký. Pravidelně ukápne slza, když koukám na fotky.

To je asi tak všechno. Píšu na iPadu, mam rozbitou klávesnici a myslím, že jsem jí tak jako tak nechávala v USA, tak až si v ČR koupím počítač, tak snad budu psát pravidelněji. Jedu domů v červenci na 3 týdny, takže si doufejme zrelaxuji nervy. :-D Myslím, že mě čeká ještě dost hysterických scén.

Loučení - nikdy to nebude jednodušší

2. června 2014 v 5:54 | Mišule
Tak se mi to pěkně krátí. Zbývají mi dny do odjezdu a samozřejmě s tím přichází i loučení.

"za chyby se omlouvám, píšu na iPadu a nemám klávesnici, Robert na nim vylil džus"

Po dvou letech, které jsem strávila převážně loučením, by člověk řekl, že to bude snazší a ono nic. Je to čím dál tím horší. Pokud jsem si myslela, že nejhorší a nejtěžší bylo loučení s rodinou, tak, promiňte Mami a Tati, jsem byla vážně vedle.
Posledních pár dnů jsem řvala v pravidelných intervalech. Převážně to byly neděle, kdy jsem odjížděla od přítele. Můžu říct, že jsem nevěděla, jak moc prořvu ten poslední s nim.
Tohle dělá celý odjezd dramatičtější a horší, proto jsem nechtěla vztah. Respektive to byl jeden z důvodů, proč se nevrtat do vztahu, jelikož se znám. Jsem citlivka a jsem drama queen jak říká moje Terezka. :) Ne, teď vážně. Caleb právě odnesl moje kufry do svého auta a až se vrátím, tak budu mít všechno nachystané a připravené v našem novém apartmánu. I přes to mi to láme srdce, že jedu domů.
Na druhou stranu se těším na rodinu a pár přátel, kteří ví o tom, že dojedu a kdy a kde se ukážu. :) Sice moc dlouho v ČR nebudu, ale co se dá dělat. Ukážu se tam znova v létě a pak asi až Caleb dojede, pokud ho dřív neodvelí.
Je pěkně na prd, že ani jeden nevíme, kdy co a jak a proč. On nastupuje ke své unit až ke konci června a do té doby nebude vědět nic. Až se konečně dozví, kdy a jestli vůbec je odvelí, tak my budeme moc začít plánovat. Jestli mě něco na armádě vytáčí, tak to že nic nevíme. :-D Nikdo nic neví.
Mimo jiné jsem byla seznámena se svou úlohou jakožto "Army wife". Přemýšlím, jestli začít utíkat teď nebo pak. Pak už bude asi pozdě. :-D Jelikož Caleb bude mít na starosti asi 40 chlapů, tak já budu mít na starosti jejich manželky - lol. To mě potěš. Vysvětloval mi celej FRG program a mě se dělalo zle. No tohle bude sranda.
Mám dojem, že následující rok bude sranda. Samozřejmě netuším, kdy má v plánu Caleb žádat o ruku a jak, samozřejmě mi nic nechce říct, ale už teď řešíme, kde se budeme brát. A vzhledem k tomu, že to bude ve Státech, tak řešíme, jak to pak uděláme se zbytkem mojí rodiny a přátel v ČR. A mě je z toho preventivně zle, protože já budu zase stresovat. :-D Jsem hrozná.. Chci mít vždy vše podle plánu a jakmile to nefunguje po mým, tak začínám šílet. No bude to sranda.

Zajímalo by mě, jak se mi bude odjíždeť od malého. On mi pravidelně říká, že mu budu chybět, že nechce abych odjela a tak dále. Už je to jakou dobu, co mu všichni říkáme, že budu odjíždeť, ale pořád tu jsem a nepřipadá to nikomu real. Ani mě to nepřijde.
Mrzí mě, že od něj odjíždim. Byl strašně maličkej, když jsem dojela. Bylo mu 22 měsíců, začala jsem s ním hrát tennis, basket, golf, naučila jsem ho chodit na záchod jako velkého kluka, chodila jsem s nim na plavání a trénovali jsme plavání. Se mnou se pořádně rozmluvil. Když jsem přijela, tak toho moc nenapovídal a teď tu pusu nezavře. Bude mi chybět jeho volání "Mikejlaaaaaa" když 3 krát nereaguju na Miki. Bude mi chybět, že mi ráno nepřijde do postele s tím, že mi chce dát big hug, budeći chybět jeho I LOVE you Miki. Bude mi chybět jeho zpívání v autě, naše společné tancování v autě, jeho "Miki, GO faster", "GO Miki, GO".. Dokonce i to jeho "But why" ?!
Malej Robert je jako můj vlastní. Zamilovala jsem si už na fotkách, když se mi HF objevila na profilu. Přijde mi, že ty dva roky strašně rychle utekly.
Člověk se podívá zpátky a řekne si, kam ty dva roky zmizely? Připadá mi to jako včera, kdy jsem seděla v letadle směr USA. Připadá mi to jako včera, kdy jsem poprvé poznala malého Roberta.
Vzpomínám si na ten pocit, kdy jsem poprvé byla v NY nebo kdy jsem byla poprvé v Atlantě. Kdy jsem se divila vysokým postelým v hotelech, přeplněným zachodum apod.
Amerika byl doslova dream come true. Ani ve snu by mě nenapadlo, co vše tu zažiji, uvidím, poznám. Jak moc mi to změní život.
Procestovala jsem 19 států, byla jsem na místech, které jsem znala jenom z filmů, zažila věci, které jsem znala jen z filmů. Podívala jsem se na x ostrovů v Bahamách - místo, kam jsem myslela, že se nikdy nepodívám.

Když jsem minulý rok v září poznala Caleba, tak jsem si plánovala, jak odjedu domů, začnu prAcovat na tom být letuškou a cestovat dál kolem světa. Myslela jsem si, že si budu užívat pár let svobody ještě, poznám víc nových lidí a kultur. Stále jsem si jela tu svojí, měla velký plány a cíle a jednoho dne se veškeré plány změnily a najednou mám cíle trošku jiné. Změnilo se toho spousta a já stále tomu nemůžu uvěřit.
Najednou plánujeme svatbu na Hawaii (nebo někde jinde na pláži), najednou řešíme, jak se budou jmenovat naše děti a místo nákupů kravin koukáme po tom, jaké ručníky si pořídíme do koupelny, jakou barvu bude mít koupelna, jak velkou vanu, jaké rodinné auto si koupíme, jakou lednička budeme mít, jestli si koupíme barák na Hawaii nebo někde jinde a mohla bych pokračovat a pokračovat.
Probouzím se každý den s tím, že tohle je realita a každej den se ptám, jestli je to opravdu tak a nebo jestli spím.
Ještě pár měsíců zpátky jsem zvažovala, že se vrátím do USA ke své rodině. Ne, že bych chtěla bejt au Pair, ale nechávala jsem si otevřená zadní vrátka a najednou je vše jinak a dost možná za dva roky touhle dobou budu mít vlastní děti - třeba ne, ale minimálně budu mít vlastní rodinu.

Upřímně jsem zapomněla na to, co mi "předpověděla" paní na školení - že si vezmu vojáka. Dneska jsem to říkala Calebovi a dost jsme se nasmáli. Kdyby jen věděla, jak se trefila. A to jsem rozhodně neměla pomyšlení na vdavky.

Teď tak sedím u sebe v obýváku, rozhlížím se kolem a propadám nostalgii. Vzpomínám na všechno, co se tu odehrálo. Tohle bude smutný..

Dobrý je, že s Brunou budeme skypovat. Takže malýho uvidím často. Prdelku malinkou. Mrzí mě, že tu v červenci nebudu na jeho narozeniny. Na druhou stranu až se vrátím, tak nebudu tak daleko od Atlanty. Jelikož budu bydlet v Kentucky. Asi hodinu od Nashville, TN. :)

Byly to nádherný dva roky. Posledních 9 měsíců bylo ale nejhezčích.

Au Pair program mi změnil život. Nikdy jsem si nemyslela, že mi to změní život až takhle. Zkušenost to byla rozhodně k nezaplacení. O tom žádná.

Děsím se následujících dní, o tom žádná. Už teď mi stačilo stát v garáži a sledovat, jak mi odjíždí přítel, kterého uvidím buď až dojede do Čech nebo pokud to stihne, tak na letišti. Stála jsem tam jak magor a řvala jak želva. Prostě to nešlo a nejde zastavit.

Kde je srdce, tam je domov. Doma je tady, v USA..