Červenec 2014

Robert

24. července 2014 v 1:26 | Mišule
V rychlosti bych chtěla něco napsat.

Dnes - 7/24/2014 - Bobby King oslaví svoje 4té narozeniny. Pro mě a moji rodinu, stejně tak jako host rodinu samozřejmě, je to VELKÝ den.
Můžu říci, že malý Robert mi změnil život od základu. Když jsem ho poprvé viděla, bylo mu 22 měsíců. Pamatuji si to jako by to bylo dnes, kdy jsem šla v pátek ráno nedočkává poznat toho malého blonďáčka, kterého jsem znala jenom z fotek. Ten jeho pohled, ty jeho krásný kukadla a nevinnej úsměv. Na to člověk nikdy nezapomene. Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem si s ním šla prvně hrát a on se chviličku tak roztomile styděl. 5-10 minut na to pobíhal po pokojíčku a ukazoval mi svoje hračky.A to byl den, kdy jsme se stali nerozlučnou dvojkou.
Zažila jsem s ním toho spousta. Nedá se to popsat, co jsme všechno stihli za ty dva roky. Až mi z toho tečou slzy, jak moc mi chybí. Někdy si i říkám, že snad jenom kvůli němu, bych jako Au Pair jela ještě jednou. Na druhou stranu Au Pair není práce, která se dle mého názoru dá dělat dlouho. A můžu bejt ráda, že budeme od Atlanty kousíček. Takže malého uvidím.
Naprosto upřímně říkám, že Robert je nejlepší, nejhodnější, nejzlatější dítě, o které jsem se kdy starala. Byť to zní možná zvláštně, tak tenhle malý klučík, mi změnil život vzhůru života. Stejně tak, jako on se učil a učí novým věcem každý den, stejně tak jako pro něj byla spousta věcích nových, tak jsem se i já učila novým věcem od něj. Věřím tomu, že stejně tak, jako se děti učí od nás dospělých, tak my se můžeme leccos přiučit od nich. Malý Robert mě naučil těšit se každý den do práce. Někdo si řekne, že to nebyla práce. Ale tak, na to už má každý svůj názor. Těšila jsem se na jeho "Good Morning Mikki" nebo "I love you Mikki" ... Někdy malej přišel ke mě ráno do postele s tím, že mě chce jenom obejmout. To jsou momenty k nezaplacení.
Robert se stal součástí mojí rodiny. Stejně tak jako jeho celá rodina. Pro nás je malý součást naší rodiny, je jak náš vlastní. Já jsem měla štěstí na rodinu, našla jsem naprosto báječnou rodinu a tak můžu říct, že mám ve světě rodiny dvě, ne-li tři vlastně. Mojí v ČR, druhou v Atlantě, třetí na Hawaii. Myslím si, že mám obrovské štěstí na tak báječné lidi kolem sebe.
Mrzí mě, nehorázně mě mrzí, že letos nemůžu s malým oslavit jeho narozeniny. A nějak to na mě padlo. O to horší bylo, když se mě malý několikrát zeptal, jestli přijedu a jestli budu na jeho oslavě. Přála bych si z celého srdce, abych tam alespoň dneska s ním mohla bejt. Ale bohužel.
Oslavila jsem s ním jeho druhé a třetí narozeniny. Nemůžu uvěřit, že ten čas tak rychle utekl. NA dětech člověk vidí, jak ten čas letí a jak "stárne".
Jsem ráda, že v dnešní době máme x způsobů, jakými můžeme komunikovat. Od FaceTime po Skype. Díky tomu jsme já i moje rodina měli možnost s malým pokecat, dělat kraviny jako vždycky, řvát na sebe "whats up" nebo česky "co jééééé" ... A dělat prostě srandičky. Dokonce jsme ho tuhle i překvapily s Brunou, že ona na něj zakřičela, že mu někdo volá, on to přišel zvednout a na druhém konci Mikejlaaaa. Ten jeho výraz nadšenej byl k nezaplacení. Tak jsme pokecali, dělali kraviny a užívali si hovor. Fakt můžu bejt ráda, že jsme si s Brunou takhle sedly, že mi pomáhá s malým udržovat kontakt. Nedokážu si představit, kdyby to bylo nedej bože jinak.
Mimo jiné malému dorazil balík, takže jsem si psala s HD. Strašně moc děkoval. Bruna slíbila, že natočí, jak malej otevírá balík. Tak se těšíme celá rodina na jeho reakci. A ještě mi HD psal, jak je rád, že jsem se ozvala a že mi celá rodina zavolá, až pojedou do NY, že dáme FaceTime. Tak se těším, až uvidím svoje druhé rodiče a ty moje kluky.

No, to je asi vše. Tak já jdu do postele a vyřvat se. Holt to na mě padlo a jsem citlivka.

Jinak si užívám dovolené v ČR. O tom asi pak napíšu článek, až se vrátím do Anglie. :)

Přeji krásný čtvrtek.

Život v Anglii

6. července 2014 v 19:57 | Mišule
Vzhledem k tomu, že jsem si konečně udělala radost a pořídila si notebook, tak můžu psát články jako divá.

Čím asi tak začít.

V Anglii už jsem tři týdny, začínám čtvrtý. A upřímně nevím, jak se ohledně celé Anglie cítím. Jeden den mám náladu, kdy si říkám, jak je to tady skvělý (respektive ne tak hrozný, jak jsem si myslela) a že si to tady teda užiju a pak se probudím v náladě, kdy jsem naprosto otrávená celým mým pobytem tady. Někdo Anglii miluje, ale já bohužel mezi tuto skupinu lidí nepatřím. Neberte to špatně. Jde mi o to, že mě Anglie jako taková nikdy nelákala. Nevím proč. Prostě někoho láká Amerika, Anglie a někoho naprosto jiná země. Na tom ostatně není nic špatného. Někdy jsem si říkala, že kdybych bývala jela do Anglie jako první, že bych nebyla tak zaujatá. Člověk přijede domů po dvou letech a neubrání se řečím jako - Ale v Americe .. Amerika tohle .. Amerika tamto .. v Americe tuto .. Já chápu, že to musí být pro lidi otravný, ale prostě si nemůžu pomoct. Ale co, je to jenom kdyby.
Momentálně srovnávám žití ve 3 zemích. Česko - Amerika - Anglie .. Každá má své + a -. Asi tak jako všechno. Můžu říci, že jsem neuvěřitelně "blessed", že mám tu možnost porovnat žití ve třech různých zemích, poznat zase jinou kulturu. Obohacuje mě to jako člověka. Nejlepší věc na cestování a žití v zahraničí. :)
Asi nejmíň se mi prozatím líbí v Anglii. A samozřejmě, Anglie je nádherná. Všude kam jedete mají nádhernou architekturu a je vidět, že je tu historie, kdežto v USA je všechno nové a po historii ani památky (to berte s nadhledem, samozřejmě tam něco taky mají). Těším se do Londýna (ještě jsem v centru nebyla) a pár výletů, ale to je asi vše. ALE jinak, řízení na levé straně? Mě to přijde jako vopruz, na druhou stranu jsem v životě nebyla až takhle soustředěná na řízení. Musím neustále přemýšlet, jestli jsem ve správným směru a kam jedu. Cesty? V životě jsem užší silnici neviděla. Tady je dvouproudová silnice, která je maličká jak jednosměrná. Člověk si musí dávat bacha. Řidiči? Na jednu stranu se tu lidi pouštějí, zatím jsem neviděla nikoho předjíždět, ale na druhou stranu? Kolikrát já jsem div nezavírala oči, že mě někdo sestřelí a nebo div nevjížděla do pole, abych se milostivému pánu vyhnula. Je naprosto jedno, že protijedoucí auto má překážku a mělo by dát přednost, on si tam vjede a nese** se s tím. A když pak takhle jede dvoupatrový autobus, to je teprve sranda. Benzín mi tu přijde poměrně drahý v porovnání s Amerikou. Jak mě chybí tankování a levný benzín v USA. Až zase bude ten můj prskat, že je benzín drahej, tak mu řeknu ať si přijede natankovat sem do Anglie či do Čech a uvidí, co je to drahý benzín. Jídlo mi tu přijde neuvěřitelně drahý. Jestli jsem nadávala na ceny v USA - pardon, beru zpět. Z mého platu bych přežila možná dva dny z celého týdne, jinak bych chcípla hlady. Ještě k tomu moje HM kupuje všechno bio. Každý týden nám dovezou asi 350 tisíc tašek plný bio žrádla - žádný čokolády, sladkosti, sušenky. To v této domácnosti neexistuje. Samá zelenina, ovoce a všechno ostatní LIGHT. Co je tu naprostá bomba jsou tarify. Takhle levný paušál jsem snad v životě neviděla. Můj v USA stál 89 dolarů měsíčně, tady neomezený data a sms, 250 minut volání 10 Liber. No LUXUS! :) Výhoda v Anglii je, že člověk si může najít extra jobs. Sama HM mi nabídla, že mi pomůže najít extra bejbáče či jinou práci. To se v USA nesmělo. Respektive, je to nelegální.

CO se týče rodiny. Asi nejvíc miluju rodiče, ti jsou zlatí. Opravdu si nemám na co stěžovat. Chovají se ke mě hezky, starají se o mě jako o vlastní. Ale děti? TO je PEKLO.
Můj Schedule je docela easy, každé ráno vstávám tak, abych v 7.15 am byla připravená. Děti mají snídani, malou musím učesat, ujistit se, že mají vše do školy + kompletní uniformu, Lila (7 let, holka) musí nakrmit Muffin (králík, 1 rok - v pátek měl narozeniny, lol), spáchat hygienu a odvézt je do školy. V 8.35 jsem většinou zpátky doma a mám čas do 3.20pm kdy jedu vyzvednout malou a ve 4pm pak Thomase (9 let). Třeba takové pondělky já miluji. Jedu vyzvednout malou, odvezu jí domů, má svačinu, uklidí hovínečka po Muffinovi a připravuje se na Brownies (Něco jako náš Skaut), odvezu jí na 5pm na Brownies a jedu pro Thomase, který končí v 5.15, naberu i jeho spolužáka a odvezu ho domů. Tudíž my doma jsme někdy kolem 5.45pm. Má snack a já pak připravuji večeři - což je oříšek, jelikož náš mladej je na dietě. V 6.30 přijede mladá a je večeře, po večeři děti vyženu spáchat hygienu a než jsou hotoví s hygienou, tak přijedou rodiče a já mam padla. Někdy je mám oba dejme tomu od 4 do půl 8 a někdy prostě ani to ne. Což je naprosto úžasný. Takže mám každej den 6 hodin volna. Moje povinnosti pak jsou vyprat sobě a dětem, pověsit prádlo (tady se sušička používá výjimečně, HM chce všechno vysušit venku, ale jelikož to trvá věčnost, tak si pomůžu, když doma nikdo není. Asi jako každá au pair přede mnou. :D), vyžehlit dětem a jednou týdně vyměnit a vyprat povlečení a ručníky. Takže žádná namáhavá práce to není. Výjimečně mám v týdnu či o víkendu bejbáče. Měla jsem zatím jednou v pátek večer, jednou v sobotu a jednou v neděli.
Co se týče těch dětí. Pokud jsou od sebe, tak není problém. LILA je hotový andílek a zlatíčko. TO samé Thomas. Většinou co řeknu, to udělají. Pochopily docela rychle, že když mi vyjdou vstříc a budou poslouchat, tak vyjdu i já jim vstříc. Ale jakmile jsou spolu? Tak je zle. ANO, jsou momenty, kdy si spolu vyhrají venku a je od nich klid. Ale dost často se semele nějakej průser. Znáte to, hračky plačky. Tohle přesně funguje u nás. A většinou je to LILA, která spustí scénu. Ale takovou scénu jsem nikdy u nikoho ještě neviděla. To člověk má strach o její zdraví. Dupání, práskání dveřma, řev, hysterický pláč, jekot, házení věcma apod. Nejhorší je, že jakmile začne, tak já na ní musím řvát taky, protože ona by mě absolutně neslyšela, jelikož v ten moment je absolutně nemožný s ní mluvit. Tudíž na ní musím zařvat, aby šla se uklidnit do pokoje. Většinou tohle má trvání 20-40 minut a pak je zase klid. Teď v pátek byla scéna znova. Ono je to vyloženě na denním pořádku víceméně. A pokud není a je jeden den klid, tak je to zázrak. V pátek dokonce hodila houslema na zem, čemuž jsem nestihla zabránit, pak jsem jí musela držet za ruku, aby nehodila dalšíma věcma. To jsou dny, kdy si člověk říká, že prostě na tohle nemá nervy a nemá to ani zapotřebí. Nedokáži spočítat, kolikrát jsem se sama sebe ptala, jestli mám zapotřebí tuhle práci ještě dělat a jestli by nebylo lepší se zabalit a jet domů.
Na druhou stranu nejsem žádná bábovka a nenechám se rozhodit. Nejhorší je asi to, co si dovolí k rodičům. K HM ani ne, co jsem vysledovala tento víkend, tak ta se s nima taky moc nemaže, ale kolikrát ona je doma, aby to měla pod kontrolou, že? Protože HD si absolutně nechá s prominutím srát na hlavu. LILA je neuvěřitelně rozmazlená. A celkově oni oba si dovolí leccos. Říct takový věci, co oni jsou schopní říct, já rodičům, tak asi mi zmalujou zadek nebo bych dostala lepáka a druhýho o zeď. To je neuvěřitelný. On mladej HD div nepošle do prd*** a HD nic. On mu zakáže koukat se na televizi a pošle ho se vysprchovat. A Thomas jde dolů po sprše a na televizi se koukat může. Prostě on veškerý zákazy jako by nikdy nedal a prostě hlavně ať má klid. Jako za poslední 3 týdny jsem byla svědkem už lecčeho. Další bomba je, když je víkend, vy se konečně můžete vyspat a ne, vy se nevyspíte. Protože děti vstávají v 6 ráno a buď se dohádaj tak, že je opět scéna - většinou LILA. A nebo prostě se budou hádat před mýma dveřma. Po každé, co byli všichni doma během víkendu, tak jsem se ani jednou nevyspala. A když je klid a nehádají se, tak v 8 začne mladej hrát na čelo a je koncert na celý barák. Minulý víkend odjeli na svatbu, takže byli pryč od soboty ráno do nedělního poledne a jak mě vám bylo krásně. A vyspinkala jsem se do růžova. Jedna věc je ta, že nejsem zvyklá na to, aby se někdo doma hádal nebo prostě se na sebe řvalo. HM musí řvát na děti, protože to mají všechno na háku, nebo prostě se jelo na svatbu, samozřejmě jeli pozdě, a pohádalo se to tady. A to ať člověk chce, nebo nechce, tak ho takové prostředí ovlivňuje. Buď to člověku otráví den a naprosto mu to zkazí náladu a nebo začne přemýšlet nad tím, jestli tohle má zapotřebí.

Nebudu lhát, že poslední 3-4 týdny byly záhul. PO psychický stránce. Takhle náladová jsem už hodně dlouho nebyla. Měla jsem chvíli, kdy jsem si to tady užívala a byla spokojená. Říkala jsem si, jo hele, já to tady těch pár měsíců vydržím a za hodinu jsem byla v slzách, že tohle dělat nechci. Měla jsem den, kdy jsem brečela od rána do rána. Prostě jsem to nemohla zastavit. TO jsem pro změnu měla meltdown já. Chybí mi Robert. Robert je naprosto zlaté dítě a myslím si, že dobře vychovávané. S ním se člověk smál i když mu do smíchu nebylo. Člověk se špatně vyspal, šel vzbudit malého a jeho Good Morning Miki a kisses člověka nakoplo tak, že měl hned o to lepší ráno. Chybí mi maličkej. :( Takový srandy kolik jsem s nim měla. Ukazovala jsem Lucce (moje kamarádka v UK) jeho videa a pak mi psala sms, když dojela domů, jak mi děkuje, že jsem jí zvedla náladu a že jí to dodalo úsměvu na tváři. A myslím si, že to znáte i vy, co jste viděli pár videí. Neznám nikoho, komu by to nezvedlo náladu či nezlepšilo den.
Samozřejmě mi trvalo tři týdny od odletu, než jsem byla schopná se s malým vidět a mluvit s ním na Facetime. Nebudu dělat hrdinku, že jsem neměla slzy v očích. Měla. Ale zahrála jsem to, jak jsem v pohodě. Nejhorší je, že se pořád ptá a ptal (jsem denně v kontaktu s Brunou), jestli a kdy přijedu. Jestli přijedu na jeho narozeniny, jestli se na něj zítra přijdu podívat, jestli přijdu dneska. A jak máte malému dítěti vysvětlit, že to nejde? Nakonec jsem mu slíbila, že se s Calebem přijedeme podívat na podzim, pokud to půjde. Já se budu snažit jet se na něj podívat na čumáčka maličkýho. A fakt jsem teď ráda, že budu bydlet 6 hodin od Atlanty, protože když na to přijde, tak sednu do auta a sjedu se na něj podívat na víkend. :) Mrzí mě, že prošvihnu jeho narozeniny. 4 roky! Kdo by to byl řekl, že to tak rychle uteklo. Tuhle jsem koukala, jak byl maličkej, když jsem přijela a teď je z něj velký chlapák.

Jinak se už těším domů. Letím domů na dovolenou a budu v Čechách skoro 3 týdny. Užiju si trošku rodiny, oběhám ještě potřebný doktory, uvidím pár kamarádek a kamarádů a zase prásknu do bot. Teď přemýšlím nad tím, jestli budu schopná dojet na Vánoce. Letenky budou docela pecka. Ale pokud nepoletím letos, tak příští rok budu mít určitě smůlu. Takže se asi budu snažit dojet domů na Vánoce.
Mimo to netuším, kolikrát se ještě domů dostanu či nedostanu. Ale plánuji jet domů alespoň na měsíc hned jakmile bude vyřízená žádost o víza - pro moje víza musí nejdřív Caleb podat žádost. Jakmile jí schválí, tak já budu moct na ambasádu na pohovor. Ale asi hned jak bude ta část hotová, tak prostě jim tady řeknu, že jedu domů a budu chtít bejt s rodinou. Protože dokud nebudu mít zelenou kartu, tak nebudu moct vycestovat, navíc celý ten proces bude stát peníze, tak ani nebudou peníze na dovolenkování v ČR. Následující týdny a měsíce budou asi sranda.
Počítač jsem si pořídila především kvůli tomu, abych mohla pracovat na "důkaz vztahu", jelikož musíme dokázat, že náš vztah je opravdový. Tudíž já začínám dávat dohromady fotky, naše konverzace, důkazy o tom, že si voláme (výpisy z FaceTime či Viber). U jedné Slovenky jsem četla, že dokonce dokládala i fotky z Facebook (Screenshots, že jsou ve vztahu, engaged apod.) No prostě na co si vzpomenete. Oni si stejně všechno nenechají, ale nechají si pár věcí. Tak čím víc toho bude na výběr, tím lépe.

Hned po návratu z Čech plánuji najít co nejvíce extra práce. Moje HM mi slíbila, že mi pomůže a rozešle emaily kamarádkám a maminkám ze škol. Plus moje kamarádka Lucka řekla, že když se jí někdo zeptá na bejbáč, že mě doporučí. Teď jsem to nechala bejt, abych se zabydlela, rozkoukala a zvykla si na novou rutinu. Navíc stejně teď odjíždím. Takže se do všeho pustím po návratu. Sice nemám radost, že budou prázdniny, ale zase budu placená dvojnásobek mého platu, což rozhodně není na škodu.
Ale můžu říci, že jsem na sebe pyšná, že jsem si za tak kratičkou dobu ušetřila na laptop. Vtipně v USA bych ty peníze utratila ani bych nemrkla. Tady sice je možností dost, jak ty peníze utratit, ale já jsem zaprvé líná někam jet, peníze potřebuji na něco jiného a hlavně kdybych si tady nakoupila, tak nevím, jak bych se stěhovala do USA. Už teď tam mám dva kufry a dva si povezu z Čech. :-D

Joooo a už máme bydlení!!! :)))) Hrozně hezký apartmán.

Teď ještě naplánovat dovolenou v USA. Nevím co dřív. Fakt, že bych se potřebovala rozkrájet, protože nevím, co dřív plánovat a co dřív zaplatit. Když to klapne, tak poletíme na Hawaii - to záleží na armádě, a když ne, tak se vymyslí alternativa. Dokonce jsme přemýšleli i o cruise, ale to taky záleží na armádě. :-D Všechno záleží na armádě. Jinak prozatím to vypadá, že mi ho nechají v USA a žádný deployment, ale s jistotou budeme vědět snad tenhle týden. Caleb konečně začíná v práci. :) A to je asi tak všechno. Já si zase na něco vzpomenu, co jsem sem nenapsala. A schovám si to do dalšího článku.

Tak se mějte hezky.