Srpen 2014

Konec kariéry Au Pair

19. srpna 2014 v 19:08 | Mišule
Omlouvám se, že jsem teď nic nenapsala, ale nějak nebyl čas. :-)

Jedna věc je, že mě čekalo další stěhování - tentokrát z Anglie do Čech. Každý den jsem pracovala 12 hodin a padala večer na držku do postele, protože jsem toho měla po celým dnu plný kecky.
Au pair kariéra je u konce. Minimálně ta "live in". :-) A můžu říct, že mi spadl obrovský kámen ze srdce. Au Pair se nedá dělat dlouho. Alespoň dle mého názoru. Navíc člověk touží po normální práci, vlastním bydlení a soukromí. Mě upřímně stačily dva roky v USA naprosto bohatě. Bylo to poznat od samého začátku v UK, že toho mám už dost.
Rvalo mi srdce odjíždět, byť jsem toho měla fakt plný kecky. Thomas mi poslal video, když jsem boarding svůj let do Prahy. A já bulela jak malá holka. :( Děkoval mi za to, jak jsem se o ně starala, že plakal, protože jsem odjela a protože mu chybím, že ho bavilo se mnou hrát monopoly, jak jsem byla skvělá au pair atd. No viděl to video můj táta a i on koukal, že prostě to malýho muselo stát hodně odvahy a sil něco takového natočit a poslat. Bylo i na něm vidět, jak byl smutnej. :-( Fakt mě to mrzelo. Ale dřív či později to muselo přijít.
Jinak teda jsem tady psala, že jsem založila nový blog. Nechala odkaz dva dny a pak to smazala. Nastavila jsem si, že je ten blog přes google nedohledatelný, info o mě nedohledatelný a samozřejmě mám monitorované komentáře. :-) Co se mi prostě líbít nebude, to smažu a nebudu se vůbec pozastatovat nad některými komentáři. Za ty tři roky, co mám blog, jsem četla leccos.
Rozhodla jsem se nechat tenhle blog + stránku. Myslím, že se tu i tam najde dost info o programu a věci, co prostě vám v agentuře neřeknou. A myslím, že by to mohlo ještě pár lidem pomoct. Navíc já si to chci nechat jako takovou svojí památku.
Nechám i možnost tý stránky, kam mi většina z vás píše soukromé zprávy. Momentálně mám čas odpovídat relativně včas. Ale je mi a asi i vám všem jasné, že mě čeká víc než dost učení a školení a nebudu prostě mít čas na blog ani na stránku. Takže se předem omlouvám, že v následujících týdnech se toho moc nedočtete a nebudu odpovídat tak rychle, jak jste někteří z vás zvyklí. :-)
Instagram budu stále obnovovat. A myslím, že tam to půjde možná i častějš než blog. (Mikejla91)

Nevím, jestli budu psát na tento blog, jelikož jsem založila nový a teď nevím, jestli budu mít co sem psát. Proč se opakovat, že jo. Navíc tohle byl víceméně blog o Au Pair a mém životě. V novém blogu se budu snažit zmiňovat soukromí minimálně. Ať půjde o přítele či cokoliv jiného. Víceméně to bude jen o cestování a třeba nějakých zajímavých věcech. Jsou samozřejmě věci, co nemůžu psát a nebudu. :-)

Další musím to napsat i sem, dneska mě potěšil Janičky blog. Jako vždycky. Janička je moje sousedka, to už všichni víte, blog její znáte - jak au pair, tak letuškovskej. A dneska psala, že letí hodně lidí do Dubaje a že jí píšou, ale že chce být na mém letu do Dubaje, takže držte palce ať nám to vyjde. :-)

No a to je asi všechno. :)

Teď mám docela dost hoňku. Lítám po očkování - dneska mě opíchali jak jenom to šlo. Taky nemůžu hejbat rukama a každej pokus sundat si mikinu, podat si něco ze skříně provází hlasité AU :-D .. A ještě mě několik injekcí čeká. Zubař - klasika, na oční apod. Ještě nějaký ty kafíčka, čajíčky a za měsíc letím.

Tak přeji všem hodně štěstí v Au Pair programu ale i v životě.

Už je konec, prosím?

5. srpna 2014 v 23:17 | Mišule
Můžu říct, že po dvou dnech práce už opět odpočítávám hodiny do konce mé Au Pair "kariéry". Každý den dělám 12ky a můžu s čistým svědomím říci, že už mě to tady nehorázně vytáčí.

Je vidět, že Anglie a USA jsou rozdílný, co se týče Au Pair. Možná má někdo v UK jinou zkušenost, ale já teda mám zkušenost tu, že víc jako člen rodiny, jsem si připadala v USA. Tady je vidět, že jsem prostě "levná pracovní síla". Ano, moje rodina se ke mě chová úžasně, necítím se tu nějak špatně, ale pak jsou chvíle, kdy příjde HD domů a já se nestačím divit. A o co se jedná? O nádobí. Předem píšu, že úklidy nejsou v popisu mojí práce.
Každý den vstanu, jdu do kuchyně a tam nádobí z večera či rána. Prostě na lince, ve dřezu, to je jedno. Ono je očividně hrozně velký problém to nádobí dát do myčky, že? Hlavně, že když já končím, tak ta kuchyň je vypiplaná (ano mami, tati, je mi jasné, že vy teď kroutíte hlavou a nevěříte mým slovům) ... Takže se stane, že prostě ráno uklízím nádobí a pak během dne ještě milionkrát znova. Už ani nevím, kolikrát jsem umyla nádobí (tady se nádobí musí umýt před myčkou, ???). Furt myju nádobí. Myčku zapínám jednou dvakrát denně. Umejt, vyndat, umejt, nandat, vyndat .. furt dokola.
Takže jeden den, umyla jsem kuchyň, byla vypiplaná, klasika. Jenže jsem měla myčku a zapomněla jsem jí dát na speed. Takže místo hodiny a čtvrt jela dvě a půl hodiny. Moje HM to chce na plnou, HD to chce na speed - ty vole, vyberte si! :-D Jelikož jsem myčku nandala plnou, tak mi zbyly dva talíře po dětech, dva sety příborů, tři skleničky a jeden ostrý nůž. Jelikož před příchodem HD jsem šla kontrolovat, jestli myčka stále běží a běžela, rozhodla jsem se s dětma si sednout v obýváku a prostě relax. Dostala jsem králíka do klína a seděla mezi nima. Přišel HD domů, šel do kuchyně, zpátky, do kuchyně, zpátky, do kuchyně a pak přišel za mnou do obýváku a říká, že chce mojí pomoc v kuchyni. Tak na něj koukám a říkám, co se stalo? A on na mě, že tam je nádobí. A já se na něj podívala a říkam, to už myčka domyla? A on, že jo. Tak jsem šla do kuchyně, dveře od myčky otevřený a z toho šla pára jako kráva (s prominutím). Takže samozřejmě myčka zrovna domyla a on okamžitě nakráčel do obýváku. Tak jsem to odporně horký nádobí vyndala, uklidila a nandala tam těch pár věcí.
Další problém dneska. Dělala jsem lososa v troubě. Nechala jsem v ní pak tu horkou skleněnou mísu bejt, že si to pak vyndám a umyju. Tak jsme se najedli s dětma, já jsem opět uklidila celou kuchyni a když jsem měla umyto a uklizeno, tak jsem šla si na chvíli sednout, protože jsem po celým dnu toho měla taky dost, a že si dokoukám s mladým Já Padouch. Co myslíte, přišel HD. Okamžitě, že sporák je špinavej? No vzhledem k tomu, že jsem ho vůbec nepoužívala, tak jsem ho nezkontrolovala. A že je ta mísa v troubě a jestli čekám až zchladne. Tak jsem se nasrala, odkráčela umejt ten sporák, kterej jsem já nepoužívala, vyndala mísu, vydrhla mísu a dala jí do myčky.
Pointa?
V USA se tohle neřešilo. Nikdo neřešil, čí nádobí je čí. Jednou jsem ho umyla já (dala do myčky), jednou HD, jednou HM. Bylo to úplně jedno. Nikdy by za mnou HM ani HD nepřišli a nebuzerovali by mě kvůli jedný míse nebo pár kousků nádobí. Obzvlášť, když by viděli, že jsem měla myčku zapnutou a čekala, až domyje. Když jsem náhodou nechala svoje prádlo vypraný v pračce nebo v sušičce, HM/HD či kluci mi to prádlo dodělali, složili a donesli dolů do pokoje. Stejně tak jsem dodělávala prádlo po nich já. Prostě jako rodina. Nebude se nikdo hádat o to, že ten talíř jsem zasvinila já nebo on. ruce by mu neupadly, kdyby tu jednu mísu umyl a dal do myčky nebo kdyby pak naskládal zbytek nádobí s jejich do myčky.
Jako já toho po celým dnu mám taky dost. On doma není s dětma a neposlouchá věčný hádky, nebo nějaký problémy. Neposlouchá dupání po schodech, po patře, práskání dveřma a jiné hity. On si přijde domů, dá si večeři a pak čumí na fotbal a k tomu si dá dvě tři skleničky vína či pivíčko ne-li dvě tři. Pohodička. Jako proč ne. Já chápu, že se mu nechce přijít domů a mejt po mě nádobí, ale každej den je kuchyň vypiplaná, nádobí umytý a tak by ho to jednou taky nezabilo. Kdo to bude dělat, až já tu nebudu? Protože můj HD po xté odchází z práce, zase to bude mít chudinka HM celý na krku a on prostě bude doma a proto Au Pair momentálně nechtějí.
Můžu bejt ráda, že fakt končím. :-)

Jinak nejsou špatná rodina. Moje HM je miliónová ženská. Férová, hodná prostě úžasná. Teď mi hrozně pomáhala s zařizováním papírů pro moje nové povolání. Tiskla mi věci v práci, nosila mi to domů a do práce, zpátky skenovat, posílat mi to a prostě pomáhat, jak jenom může.
Ale ruku na srdce, vždycky si vzpomenu na HF v USA a na to, jak my s nima bylo dobře. Přišel mi i email od HM, že jsem ze všech Au Pair byla největším členem rodiny, že prostě jsou strašně rádi, že mě mají a měli v jejich životě, jak moc jim na mě záleží apod. Bruna mi volala několikrát. Mluvila jsem s Robertem, říkala mi, jak se na mě pořád moje HF ptá. Jak o mě mluvili u večeře a slavili, že jsem dostala svou vysněnou práci, jak se mi to podařilo. :-) Prostě na tuhle HF nic a nikdo už nemá. Lepší HF nebude! :)

Mimo jiné jsem neuvěřitelně šťastná, že končím s Au Pair kariérou. Neříkám, že se třeba pak v USA k hlídání nevrátím, než najdu něco normálního pak. Kdo ví. Ale rozhodně už nikdy více LIVE IN au pair. Jsem tak ráda, že konečně budu mít svoje bydlení! :) Svůj život a nebudu bydlet tam, kde pracuji. Ono jako je k nezaplacení, když může po práci jít domů do svýho a ne jít do pokoje tam, kde pracujete prakticky. Rodina je pořád doma, děti jsou tam taky. Prakticky se tý práce nezbavíte.

No a zase jsem tisíckrát změnila názor ohledně blogu. A přece jenom jsem založila blog nový. Momentálně nemám v plánu ho uveřejňovat. Blog jsem si dle vzoru sousedky, založila jinde, kde jsem si nastavila, že můj profil je nepřístupný a blog se nedá dohledat. Takže pokud někdo někam nedá odkaz, nebo já sama, tak se nenajde. :-)
Pro tuto chvíli ho píšu pro rodinu a nejbližší. Možná ho časem pak profláknu do světa. Uvidíme. Je dost věcí, o kterých stejně psát nesmím a nebudu. Ale nějak mi bylo líto ochudit rodinu a přátele o moje zážitky. A hlavně to mám i sama pro sebe, že si to jednou doufejme přečtu a budu to mít jako takový cestopis. Chtěla bych se tentokrát snažit dávat fotografie k článkům, ale uvidíme, jak se mi to podaří. Mám dojem, že by mi to psaní asi chybělo. :-) Rozhodně ale Instagram zůstává, Facebook Page taky (tam plánuji také dávat fotky) a tenhle blog nechám pro budoucí au pairky. Myslím, že se tu najdou fajn informace či věci, které někomu pomůžou.

Dále bych vám chtěla poděkovat za projevené gratulace, komentáře tady, podporu a spousta nádherných komentářů na FB či zpráv. Hrozně mě těší, kolik lidí se na mě za poslední dva-tři roky obrátilo. A hlavně kolik z vás se nebojí mi napsat soukromnější dotaz či se svěřit. :-) Děkuji. Moc to pro mě znamená.

Tímto já končím dnešní článek. Jdu se konečně osprchovat a spát! Mam toho dost. Posledních pár dnů bylo šílených a teď si chci užít trošku pohody, než to vypukne. Jelikož od 15.8 budu lítat po doktorech, opět k paní zubařce (au) a nechat si píchnout všechny možný očkování ... To bude taky dobrá bolest.

Tak přeji hezký týden!

Další sen na dosah, dovolená v ČR, návrat do Anglie

1. srpna 2014 v 14:05 | Mišule
Tak, konečně jsem se vzpamatovala ze všeho a můžu v klidu sednout k blogu a napsat další článek.

Kdo ví, kdo neví, tak 12/7 jsem odlétala do České Republiky na skoro tří týdenní dovolenou. Letěla jsem docela v nekřesťantskou hodinu. Nebo teda, musela jsem vstávat v nekřesťanstkou hodinu. Šla jsem spát někdy v 9, abych vstala ve 2.30am. Na letiště jsem musela sice až v 5 ráno, ale chtěla jsem si pokecat s mužem. Tady je krásně vidět, jak moc je "special", protože já jsem spáč, spánek miluju a jako vstát ve 2 ráno, abych si pokecala, to u mě není normální. No, díky bohu jsem měla už sbaleno z pátka, takže jsem mohla dřepět na posteli a povídat si s Calebem.
V pět ráno jsem nasedla do taxíku, který mi rodina objednala a zaplatila a jeli jsme na letiště. Do toho jsem si psala s Janičkou (ex Au Pair, letuška) a vtipkovala, že jsem v životě neviděla na letišti jejich letušky či lépe řečeno, její kolegyně. No, tak jsem mazala na terminál 3, odbavila si zavazadla a modlila se, abych se vešla do váhy. Teď jsem se otočila a šla ke schodům, odkud se jde na gate a na mě se valil dav letušek od Emirates. Tak jsem se pousmála, hned to napsala Calebovi, Janině a poslala jsem fotku ještě jedný holčině, co vím, že je má ráda a chtěla by být jednou z nich. A s úsměvem sem si kráčela dál.
Samozřejmě jsem se ocitla (ÚPLNOU NÁHODOU, HAHA - nevěřte mi to) před Duty Free. Vzhledem k tomu, že jsem už věděla, že mě čeká pohovor, tak jsem ho vzala útokem. Červený lak na nehty (mojí stovků laků jsem nechala Bruně v USA, to jsem hodná co?), zasychávač na nehty, konturku na rty, červený Holywood odstín lesku na rty a pár dalších serepetiček. No, sebrala jsem se, šla jsem ke gate. Byla jsem tam hrozně brzo, asi jedna z prvních. Tak jsem čekala. Krátce na to přišly davy a hned na to nám otevřely dveře do naší gate. Tak jsme si sedli, já mazaně kousek ke vchodu a čekali jsme. Přijel pro nás autobus, řady 15-28 (což znamená i já), naskákaly do autobusu a upalovali jsme si to k našemu letadlu.
Let byl pohodový, docela i rychlý, párkrát to s náma pořádně zahoupalo. Takový to, kdy se to letadlo maličko "propadne" dolů a vy cejtíte, jak se vám v těle všechno hejblo. Nevím, jak to jinak popsat. Přistáli jsme v Praze, já mazala okamžitě pro můj FIALOVÝ kufr (ne, není růžový mami) a šla jsem ven, kde mě čekal tatínek a Terezka! Mám nejlepšího tatínka na světě, protože jsem mu ráno psala, aby mi přivezl rohlíky s kuřecí šunkou a moje vytoužená snídaně na mě čekala!
Hned z letiště jsme jeli nakupovat do Plzně. Já potřebovala pár věcí na pohovor. Takže jsem si nakoupila kostýmek a měla jsem radost, že moje velikost byla a je opět 32. Whohooo. Tohle beru jako úspěch. No nic, nakoupilo se a jelo se k nám na "ves".
Jelikož ten den přilétala i Janina, tak jsme večer se domluvily, že něco podnikneme. Terka, Janina a já jsme tak skončili u nás, padly nějaký ty flašky, snědly se asi 3 pizzy ještě s našima a bylo veselo.
V neděli nás pak čekalo rodinné grilování v Tlučný. Takže to bylo fajn.

Pondělí. No a v pondělí vše začalo. Vstávala jsem v 3.30 am, táta mě odvážel do Plzně na 5am a odtud jsem v 5.30 jela do Prahy, kam jsem jela na OPEN DAY pro jednu leteckou společnost. Byla jsem tam ale hrozně brzo, ale jak já říkám "Better safe than sorry". Takže jsem seděla a četla jsem si na iPadu Dear John. Přišla pak další holčina, tak jsme si hned začaly vykládat. Na to se mě zeptala, jestli bych s ní nešla na záchod, že se potřebuje upravit a následně mě požádala, jestli bych jí nepomohla udělat vlasy a make up. Znaly jsme se 5 minut. :D Takže jsem jí udělala francouzský drdol a pak jsem jí pomohla s make up.
Pak jsme se přesunuly před dveře od místostni, kde už čekalo víc lidí. Tak jsme se tam všichni začali bavit. Byli tam kluci ze Slovenska, Čech samozřejmě, Egypta, Rumunska a Ukrajiny, holčina z Ukrajiny, Srbska, Česka, Slovenska. Taková hodně mezinárodní skupina jsme byli. A můžu říct, že jsem hrozně ráda, protože pár z těch lidí patří mezi mé kamarády teď. Zůstali jsme v kontaktu a píšeme si pořád.
Vtipně se mě pár lidí ptalo, odkud jsem a nevěřili mi, že jsem z Čech (mezi nimi i ČEŠI), že zním jak Američanka. :D Tak jsem se zasmála, ale potěšilo to.
No, v 9 ráno vše vypuklo. Bylo nás ke 100, což mě překvapilo, čekala jsem daleko víc lidí. Šli jsme si sednout do konferenční místnosti, kde nám pustili video o Dubaji, o práci a společnosti. Vzhledem k našemu počtu nám bylo oznámeno, že budou vybrány naše životopisy s fotkama a že teda padne pár otázek. S tím, že kdo bude úspěšný, tak mu zavolá do 7pm a pozve ho do dalšího kola.
Bylo nás dost a já stála ve frontě asi hodinu. Hladová, unavená a prostě stěží jsem se držela na nohou, když už byla jedna hodina a já byla 10 hodin na nohách už. Došla na mě řada. Odkráčela jsem ke stolu, podala paní svůj životopis s fotkou, ona se mě zeptala na 4 otázky a já byla "free to go".
Odcházela jsem asi někdy v půl druhý, ve dvě. Odcházela jsem domů s tou holčinou, se kterou jsem se potkala jako první. Ještě jsem se tam zastavila s klukama a vyměnili jsme si čísla, abychom si dali vědět, jestli dostali hovor nebo ne.
Ve 3 odpoledne jsem odjížděla z Prahy do Plzně. No a tam byla Nicoletta! Haháá, já říkala, že někoho určitě potkám. Dopadlo to tak, že jsme se zakecaly i po příjezdu do Plzně, protože jsem měla čas než mi jel autobus do Holýšova. No a ve 4.30 mi zazvonil telefon. Tak jsem to vzala a pak mohla skákat metr vysoko, protože jsem byla pozvaná do dalšího kola výběrového procesu. Upřímně jsem nečekala, že mi zavolá. Takže jsem si rovnou koupila lístky na další den do Prahy a vysmátá jela domů.
V úterý stejnej proces. Vše začínalo v devět ráno. A byl to docela dost dlouhý den plný nervozity, nejistoty a čekání. Já jsem kupodivu byla v klidu. Nervozní jsem byla vždy, když přinesla lístky s Congratulations či Unfortunately. Byly jsme dvě skupiny lidí. Asi 48 nás bylo. Já byla v první skupině. Bylo první skupinové cvičení, během kterého jsme každý šel dosáhnout na čáru 212cm, odpověděli pár otázek, udělali to cvičení a šlo se ven. Pak přišla druhá skupina a až jsme byli všichni hotoví, tak jsme měli pauzu a čekalo se na výsledky. Když pak bylo hotovo, tak se otevřely dveře a byly nám rozdány papírky, kde bylo jednoduše napsáno gratulace a nebo unfortunately. Já a ostatní, co jsem s nima trávila čas, tak jsme dostali gratulace. Vypadlo asi 10 lidí. Další kolo byl anglický test. Nechápu jak, byla jsem hotová za půl hodiny a to jsme na něj měli hodinu. Takže jsem měla delší pauzu. Poté následoval stejný proces. Tentokrát volali lidi do konferenční místnosti. 5 vypadlo a my co zůstali venku šli do posledního kola. Další skupinové cvičení. Opět dvě skupiny. Já opět v té první. Jakmile jsme opět byli hotoví následovalo další vyřazení. Po tom nás zbylo 17.
17 šťastných, co se probojovalo do finále - interview jeden na jednoho. Takže jsme vyplnili pár papírů, dostali věci jako domácí úkol a domluvilo se, kdo kdy půjde. Já si vybrala pátek jako poslední. Hlavně abych nemusela vstávat v 3.30. Někdy v 6 večer jsem jela domů z hotelu, takže jsem domů do Holýšova přijela někdy v půl 10 a táta mi přišel naprosti. Uvařil mi večeři, napustil vanu a já šla chrápat a dospat ty spánkový deficity.

Skoro každý večer jsem se pak viděla s Janinou. Právě v pondělí jsme šli opět, sednout před barák, dát si víno a pokecat a já přišla domů v jednu, šla spát v půl druhý a za dvě hodiny jsem vstávala, že jo. Moje blbost.
Takže středa jsem se pořádně vyspala. Ještě než jsem šla spát, tak jsem udělala všechny domácí úkoly, co měly bejt do pátka hotový a padla do postele jak za vlast.

Středa + čtvrtek jsem víceméně zařizovala x věcí. Měla zubaře a podobně. Viděla jsem se s Janinou a dalšími kamarádkami. :) To bylo fajn.

V pátek, opět do Prahy. V 11 jsem měla finální interview, odevzdala vše, co jsem musela a jela jsem pak s další holčinou, co měla interview přede mnou, na víno. Daly jsme si víno, abychom zapily, že je to za náma. Pak jsem jela domů a mohla začít relax.

Pak jsem dny trávila víceméně stejně. Návštěvy po kamarádkách, grilování, rodinný akce apod. V pátek jsem šla na večeři s kamarádkou, v sobotu mě pozvala na grilování, v neděli jsme byla s Janinou, protože se vracela v pondělí zase do Dubaje. Stihla jsem si jít zabruslit, což byla hrozná pecka. Několikrát byla i další kamarádky. No prostě to bylo fajn.

V pondělí se mi změnil status na mém profilu, že INTERVIEW completed. Tak jsem říkala, to šlo rychle. Kort, když jsem měla pohovor v pátek a v pondělí už změněno.
V pátek jsem pak s našima jela na Karlštejn a do Prahy. To bylo hrozně fajn. Prohlídka - nic moc. Přišlo mi, že tam prostě nic nebylo k vidění. Furt jenom, originály mají ve Vídni apod.
V sobotu rodinné grilování a v neděli jsem byla u kamarádky opět se rozloučit.

V pondělí jsem měla zase odlet. Takže ve 4 jsme jeli s tátou na letiště, šel se mnou na odbavení a na pasovku a já znova upalovala do Anglie. Ne s nadšením teda. Nechtělo se mi.
Díky bohu nebylo zpoždění jako posledně. Minule jsem čekala na letišti od 5.30 a mělo se odlétat 7.20 a odlétali jsme v půl jedný ráno. Sedla jsem do letadla a v 8.20 jsme přistávali v UK (9.20 v ČR). Vyzvedl mě HD, odvezl mě domů, pokecala jsem s HM a šla jsem si lehnout.

úterý středa čtvrtek jsem makala každý den 7.30 am - 7.30pm. Docela náročný dny. Každý den jsem přišla do pokoje a padla na hubu. Já, která jsem zvyklá kvůli Calebovi jít spát klidně ve 4 ráno, tak jsem padla za vlast v 10 a ani jsem nevěděla jak.
Ve středu jsem se vzbudila někdy v 5 ráno a kontrolovala portál, jestli náááhodou nebyla nějaká změna. Nebyla. Probudila jsem se v půl sedmé, mrkla zase na portál a tam bylo magické "JFIP" status. Joining formalities in progress. Čímž jsem věděla, že mi budou následující den (nebo někdy poté) volat a nabídnou mi práci. Takže jsem okamžitě psala Calebovi, tátovi, lidem na skupině (máme skupinu ti, co jsme byli ve finálním pohovoru) atd. Nemohla jsem uvěřit. No v pátek v půl deváté mi zavolali a nabídli mi datum odletu.
Můžu říci, že tomu stále nemůžu uvěřit.
Co mě ale čekalo, byl hovor s rodinou. Musela jsem jim to nějak oznámit, protože v následujících dnech musím letět zase domů.
Takže jsem večer čekala na HM, které jsem řekla co a jak. Normálně jsem se rozbrečela, protože jsem si připadala hrozně blbě. Nikomu jsem o pohovoru nic neřekla z několika důvodů. Za prvé mě ani ve snu nenapadlo, že bych se dostala do finále a za druhé jsem nečekala, že budu jedna z těch, komu zavolají a budou gratulovat k úspěchu. Počítala jsem s opakem. I jsem říkala doma rodičům, že pro mě je obrovský úspěch už jenom to, jak daleko jsem se dostala. Ne tolik lidí se zase dostane do finálního pohovoru. Takže jsem byla na sebe pyšná. Moje host rodina měla naprosto úžasnou reakci a asi byli nadšenější, než já sama. Jak je to úžasný, že prostě ruku na srdce, je to milionkrát lepší práce, než stát za zadkem dětem a starat se o děti. Takže jsem byla docela v šoku, že to takhle vzali v pohodě. Navíc mám docela i kliku, protože HD opouští práci a bude od konce srpna doma. A kdo dělá au pair a má HM či HD doma či pracujícího z domu, tak ví, že tohle je prostě na palici.
Takže mi spadl kámen ze srdce. Odlétám za necelé dva týdny do ČECH, kde musím vyřídit spousta věcí, protože už v září odlétám do Dubaje.
Moji rodiče a Caleb především byli a jsou neuvěřitelně pyšní. Mě to stále nedochází. Nemůžu tomu uvěřit. Co však musím říct, že mám neuvěřitelné štěstí na rodinu (mojí pravou) a na chlapa. Mám v nich neuvěřitelnou podporu a prostě fakt mam štěstí, doslova z prdky kliku. A nemluvě o báječných přátelích.
Jinak včera jsem šla trošku slavit. No, slavit. Šla jsem na víno s Lucy a Miškou, holkama, co jsou tady taky jako Au Pairky. Užili jsme si všichni fajn večer a jelo se domů.
Já ráno vstávala do práce a přišla mi sms od HD, že vstávat nemusím, že jedou s dětma camping a že ať spím. Takže mám day OFF. Tak jsem si sedla a napsala teda článek.

Jinak jsem přemýšlela, co udělám s blogem. Byla jsem nakloněná to zrušit, ale jednoho dne bych si ráda sedla a přečetla si to, co jsem psala a ponechat si to jako vzpomínku. Případně si to nechala vytisknout a svázat si to. Něco jako takovej deníček. Mimo jiné si myslím, že se tu najdou slušné informace o procesu Au Pair a myslím, že někdo může najít něco, co mu pomůže a nebo to opět někoho nakopne. Určitě nový blog zakládat nebudu. Za poslední dva tři roky jsem sdílela více než dost, někdy až moc, takže je třeba to utnout a nechávat si věci pro sebe. Mimo jiné jsou věci, které psát nesmím, nebudu a nechci. Ať je to o Calebovo povolání či mém budoucím povolání. Nechám si tu stránku na FB, kam budu přispívat fotkami a třeba sem tam nějakým komentářem, poznatkem. Nechala jsem si i otevřenou možnost, že třeba čas od času, kdyby se mi stýskalo po psaní, napíšu sem, byť už by to s Au Pair nemělo nic společného.
Tenhle blog měl a má neuvěřitelný úspěch, což je něco s čím jsem nikdy nepočítala. Původně to bylo pro mě, rodinu a přátelé. A rozšířilo se to tak, že mám stovky až tisícovky čtenářů denně. Což je prostě wow a vaše ohlasy jsou neuvěřitelné. Chodí mi denně spousta vzkazů, komentuje mé články či příspěvky na FB. Fakt nemám slov.

Také jsem měla štěstí a párkrát opět mluvila s Robertem. Psal mi jeho táta i Bruna mi říkala, že malému chybím, že se třeba vzbudil jeden den, podíval se na ně a říká " I really miss Mikejla" .. Takže to když mi to HD psal, tak jsem řvala jak blázen. Psala jsem ji i email a moje HM mi psala zpátky. Hrozně krásný email. A mimo jiné řekla, že jsem jediná au pair, která je a byla členem rodiny, jako žádná jiná. Mam fakt štěstí, že mám další rodinu v USA. Určitě je plánujeme navštívit. Ať už já s Calebem, nebo i s našima. A třeba i vzít malého někam. :)

No a to je asi tak vše, co se děje.

Závěrem bych chtěla říci. Ať už máte jakékoliv sny a cíle, nenechte se odradit jedním neúspěchem. Běžte si za svými sny. Splňte si, co si přejete a co tajně chcete. Strach je přirozenou součástí ať už se to týká Au Pair nebo něčeho úplně jiného. Máte na to! Každý má na to, aby si splnil svůj sen. Lidská vůle a chtíč dokáže divy. A myslím, že i já jsem dobrým příkladem, že když se něco opravdu chce, tak to jde. A je jedno, opravdu je jedno, kolikrát jste to museli zkusit než to vyšlo. O to lepší pocit člověk má, když to konečně vyjde a o to je to vzácnější.
Pokud máte přítele a nechcete kvůli němu, jeďte. Pokud je ten pravý, počká na vás nebo si najdete cestu, jak to fungovat. Caleb a já známe pár, co byli od sebe 4 roky a teď plánují svatbu. Samozřejmě to není jednoduchý, ne každý na to má koule, ale život máme jenom jeden. A člověk by měl dělat vše pro to, aby byl šťastný. Splnit si sny a dělat, co ho baví apod. Všechno ostatní se nějak vyřeší a nějak to dopadne. Lidi se mě ptají na můj vztah, jak to mám s USA. Ne každý souhlasí s tím, jak to máme zařízený, ale já nejsem vy, vy nejste já a váš vztah není náš a náš vztah není váš.
V USA nechci bejt sama a teď by to jinak nešlo, než tam bejt sama. A tahle nová pracovní příležitost je obrovská příležitost pro mě a mého přítele, moji rodinu, procestovat svět trošku. Každý jsme nějaký, každýmu vyhovuje něco jiného, někdo souhlasí s tímhle, někdo s něčím jiným. Ale konec konců je každého věc a každého rozhodnutí, jak co má a nemá.
Co se má stát, stane se. Já se o svůj vztah nebojím, naopak. Nikdo nevíme, co se stane a nestane. Mám vedle sebe člověka, se kterým bojujeme za náš vztah a věříme. A já si nemůžu absolutně stěžovat, byť bych ideálně to taky chtěla trošičku jinak. Jak říkáme, ať jsme kde jsme, pořád jsme neuvěřitelně rádi, že se máme a je jedno, jak daleko momentálně od sebe jsme a nejsme.
Více se k dotazům na toto téma nehodlám vyjadřovat. :) Rozhodně nové příležitosti neznamení konec světa pro váš či náš vztah.

Takže tímto bych dnešní článek ukončila. :) Už jsem toho dneska napsala víc než dost. HAHA

Hezký víkend všem.