Další sen na dosah, dovolená v ČR, návrat do Anglie

1. srpna 2014 v 14:05 | Mišule
Tak, konečně jsem se vzpamatovala ze všeho a můžu v klidu sednout k blogu a napsat další článek.

Kdo ví, kdo neví, tak 12/7 jsem odlétala do České Republiky na skoro tří týdenní dovolenou. Letěla jsem docela v nekřesťantskou hodinu. Nebo teda, musela jsem vstávat v nekřesťanstkou hodinu. Šla jsem spát někdy v 9, abych vstala ve 2.30am. Na letiště jsem musela sice až v 5 ráno, ale chtěla jsem si pokecat s mužem. Tady je krásně vidět, jak moc je "special", protože já jsem spáč, spánek miluju a jako vstát ve 2 ráno, abych si pokecala, to u mě není normální. No, díky bohu jsem měla už sbaleno z pátka, takže jsem mohla dřepět na posteli a povídat si s Calebem.
V pět ráno jsem nasedla do taxíku, který mi rodina objednala a zaplatila a jeli jsme na letiště. Do toho jsem si psala s Janičkou (ex Au Pair, letuška) a vtipkovala, že jsem v životě neviděla na letišti jejich letušky či lépe řečeno, její kolegyně. No, tak jsem mazala na terminál 3, odbavila si zavazadla a modlila se, abych se vešla do váhy. Teď jsem se otočila a šla ke schodům, odkud se jde na gate a na mě se valil dav letušek od Emirates. Tak jsem se pousmála, hned to napsala Calebovi, Janině a poslala jsem fotku ještě jedný holčině, co vím, že je má ráda a chtěla by být jednou z nich. A s úsměvem sem si kráčela dál.
Samozřejmě jsem se ocitla (ÚPLNOU NÁHODOU, HAHA - nevěřte mi to) před Duty Free. Vzhledem k tomu, že jsem už věděla, že mě čeká pohovor, tak jsem ho vzala útokem. Červený lak na nehty (mojí stovků laků jsem nechala Bruně v USA, to jsem hodná co?), zasychávač na nehty, konturku na rty, červený Holywood odstín lesku na rty a pár dalších serepetiček. No, sebrala jsem se, šla jsem ke gate. Byla jsem tam hrozně brzo, asi jedna z prvních. Tak jsem čekala. Krátce na to přišly davy a hned na to nám otevřely dveře do naší gate. Tak jsme si sedli, já mazaně kousek ke vchodu a čekali jsme. Přijel pro nás autobus, řady 15-28 (což znamená i já), naskákaly do autobusu a upalovali jsme si to k našemu letadlu.
Let byl pohodový, docela i rychlý, párkrát to s náma pořádně zahoupalo. Takový to, kdy se to letadlo maličko "propadne" dolů a vy cejtíte, jak se vám v těle všechno hejblo. Nevím, jak to jinak popsat. Přistáli jsme v Praze, já mazala okamžitě pro můj FIALOVÝ kufr (ne, není růžový mami) a šla jsem ven, kde mě čekal tatínek a Terezka! Mám nejlepšího tatínka na světě, protože jsem mu ráno psala, aby mi přivezl rohlíky s kuřecí šunkou a moje vytoužená snídaně na mě čekala!
Hned z letiště jsme jeli nakupovat do Plzně. Já potřebovala pár věcí na pohovor. Takže jsem si nakoupila kostýmek a měla jsem radost, že moje velikost byla a je opět 32. Whohooo. Tohle beru jako úspěch. No nic, nakoupilo se a jelo se k nám na "ves".
Jelikož ten den přilétala i Janina, tak jsme večer se domluvily, že něco podnikneme. Terka, Janina a já jsme tak skončili u nás, padly nějaký ty flašky, snědly se asi 3 pizzy ještě s našima a bylo veselo.
V neděli nás pak čekalo rodinné grilování v Tlučný. Takže to bylo fajn.

Pondělí. No a v pondělí vše začalo. Vstávala jsem v 3.30 am, táta mě odvážel do Plzně na 5am a odtud jsem v 5.30 jela do Prahy, kam jsem jela na OPEN DAY pro jednu leteckou společnost. Byla jsem tam ale hrozně brzo, ale jak já říkám "Better safe than sorry". Takže jsem seděla a četla jsem si na iPadu Dear John. Přišla pak další holčina, tak jsme si hned začaly vykládat. Na to se mě zeptala, jestli bych s ní nešla na záchod, že se potřebuje upravit a následně mě požádala, jestli bych jí nepomohla udělat vlasy a make up. Znaly jsme se 5 minut. :D Takže jsem jí udělala francouzský drdol a pak jsem jí pomohla s make up.
Pak jsme se přesunuly před dveře od místostni, kde už čekalo víc lidí. Tak jsme se tam všichni začali bavit. Byli tam kluci ze Slovenska, Čech samozřejmě, Egypta, Rumunska a Ukrajiny, holčina z Ukrajiny, Srbska, Česka, Slovenska. Taková hodně mezinárodní skupina jsme byli. A můžu říct, že jsem hrozně ráda, protože pár z těch lidí patří mezi mé kamarády teď. Zůstali jsme v kontaktu a píšeme si pořád.
Vtipně se mě pár lidí ptalo, odkud jsem a nevěřili mi, že jsem z Čech (mezi nimi i ČEŠI), že zním jak Američanka. :D Tak jsem se zasmála, ale potěšilo to.
No, v 9 ráno vše vypuklo. Bylo nás ke 100, což mě překvapilo, čekala jsem daleko víc lidí. Šli jsme si sednout do konferenční místnosti, kde nám pustili video o Dubaji, o práci a společnosti. Vzhledem k našemu počtu nám bylo oznámeno, že budou vybrány naše životopisy s fotkama a že teda padne pár otázek. S tím, že kdo bude úspěšný, tak mu zavolá do 7pm a pozve ho do dalšího kola.
Bylo nás dost a já stála ve frontě asi hodinu. Hladová, unavená a prostě stěží jsem se držela na nohou, když už byla jedna hodina a já byla 10 hodin na nohách už. Došla na mě řada. Odkráčela jsem ke stolu, podala paní svůj životopis s fotkou, ona se mě zeptala na 4 otázky a já byla "free to go".
Odcházela jsem asi někdy v půl druhý, ve dvě. Odcházela jsem domů s tou holčinou, se kterou jsem se potkala jako první. Ještě jsem se tam zastavila s klukama a vyměnili jsme si čísla, abychom si dali vědět, jestli dostali hovor nebo ne.
Ve 3 odpoledne jsem odjížděla z Prahy do Plzně. No a tam byla Nicoletta! Haháá, já říkala, že někoho určitě potkám. Dopadlo to tak, že jsme se zakecaly i po příjezdu do Plzně, protože jsem měla čas než mi jel autobus do Holýšova. No a ve 4.30 mi zazvonil telefon. Tak jsem to vzala a pak mohla skákat metr vysoko, protože jsem byla pozvaná do dalšího kola výběrového procesu. Upřímně jsem nečekala, že mi zavolá. Takže jsem si rovnou koupila lístky na další den do Prahy a vysmátá jela domů.
V úterý stejnej proces. Vše začínalo v devět ráno. A byl to docela dost dlouhý den plný nervozity, nejistoty a čekání. Já jsem kupodivu byla v klidu. Nervozní jsem byla vždy, když přinesla lístky s Congratulations či Unfortunately. Byly jsme dvě skupiny lidí. Asi 48 nás bylo. Já byla v první skupině. Bylo první skupinové cvičení, během kterého jsme každý šel dosáhnout na čáru 212cm, odpověděli pár otázek, udělali to cvičení a šlo se ven. Pak přišla druhá skupina a až jsme byli všichni hotoví, tak jsme měli pauzu a čekalo se na výsledky. Když pak bylo hotovo, tak se otevřely dveře a byly nám rozdány papírky, kde bylo jednoduše napsáno gratulace a nebo unfortunately. Já a ostatní, co jsem s nima trávila čas, tak jsme dostali gratulace. Vypadlo asi 10 lidí. Další kolo byl anglický test. Nechápu jak, byla jsem hotová za půl hodiny a to jsme na něj měli hodinu. Takže jsem měla delší pauzu. Poté následoval stejný proces. Tentokrát volali lidi do konferenční místnosti. 5 vypadlo a my co zůstali venku šli do posledního kola. Další skupinové cvičení. Opět dvě skupiny. Já opět v té první. Jakmile jsme opět byli hotoví následovalo další vyřazení. Po tom nás zbylo 17.
17 šťastných, co se probojovalo do finále - interview jeden na jednoho. Takže jsme vyplnili pár papírů, dostali věci jako domácí úkol a domluvilo se, kdo kdy půjde. Já si vybrala pátek jako poslední. Hlavně abych nemusela vstávat v 3.30. Někdy v 6 večer jsem jela domů z hotelu, takže jsem domů do Holýšova přijela někdy v půl 10 a táta mi přišel naprosti. Uvařil mi večeři, napustil vanu a já šla chrápat a dospat ty spánkový deficity.

Skoro každý večer jsem se pak viděla s Janinou. Právě v pondělí jsme šli opět, sednout před barák, dát si víno a pokecat a já přišla domů v jednu, šla spát v půl druhý a za dvě hodiny jsem vstávala, že jo. Moje blbost.
Takže středa jsem se pořádně vyspala. Ještě než jsem šla spát, tak jsem udělala všechny domácí úkoly, co měly bejt do pátka hotový a padla do postele jak za vlast.

Středa + čtvrtek jsem víceméně zařizovala x věcí. Měla zubaře a podobně. Viděla jsem se s Janinou a dalšími kamarádkami. :) To bylo fajn.

V pátek, opět do Prahy. V 11 jsem měla finální interview, odevzdala vše, co jsem musela a jela jsem pak s další holčinou, co měla interview přede mnou, na víno. Daly jsme si víno, abychom zapily, že je to za náma. Pak jsem jela domů a mohla začít relax.

Pak jsem dny trávila víceméně stejně. Návštěvy po kamarádkách, grilování, rodinný akce apod. V pátek jsem šla na večeři s kamarádkou, v sobotu mě pozvala na grilování, v neděli jsme byla s Janinou, protože se vracela v pondělí zase do Dubaje. Stihla jsem si jít zabruslit, což byla hrozná pecka. Několikrát byla i další kamarádky. No prostě to bylo fajn.

V pondělí se mi změnil status na mém profilu, že INTERVIEW completed. Tak jsem říkala, to šlo rychle. Kort, když jsem měla pohovor v pátek a v pondělí už změněno.
V pátek jsem pak s našima jela na Karlštejn a do Prahy. To bylo hrozně fajn. Prohlídka - nic moc. Přišlo mi, že tam prostě nic nebylo k vidění. Furt jenom, originály mají ve Vídni apod.
V sobotu rodinné grilování a v neděli jsem byla u kamarádky opět se rozloučit.

V pondělí jsem měla zase odlet. Takže ve 4 jsme jeli s tátou na letiště, šel se mnou na odbavení a na pasovku a já znova upalovala do Anglie. Ne s nadšením teda. Nechtělo se mi.
Díky bohu nebylo zpoždění jako posledně. Minule jsem čekala na letišti od 5.30 a mělo se odlétat 7.20 a odlétali jsme v půl jedný ráno. Sedla jsem do letadla a v 8.20 jsme přistávali v UK (9.20 v ČR). Vyzvedl mě HD, odvezl mě domů, pokecala jsem s HM a šla jsem si lehnout.

úterý středa čtvrtek jsem makala každý den 7.30 am - 7.30pm. Docela náročný dny. Každý den jsem přišla do pokoje a padla na hubu. Já, která jsem zvyklá kvůli Calebovi jít spát klidně ve 4 ráno, tak jsem padla za vlast v 10 a ani jsem nevěděla jak.
Ve středu jsem se vzbudila někdy v 5 ráno a kontrolovala portál, jestli náááhodou nebyla nějaká změna. Nebyla. Probudila jsem se v půl sedmé, mrkla zase na portál a tam bylo magické "JFIP" status. Joining formalities in progress. Čímž jsem věděla, že mi budou následující den (nebo někdy poté) volat a nabídnou mi práci. Takže jsem okamžitě psala Calebovi, tátovi, lidem na skupině (máme skupinu ti, co jsme byli ve finálním pohovoru) atd. Nemohla jsem uvěřit. No v pátek v půl deváté mi zavolali a nabídli mi datum odletu.
Můžu říci, že tomu stále nemůžu uvěřit.
Co mě ale čekalo, byl hovor s rodinou. Musela jsem jim to nějak oznámit, protože v následujících dnech musím letět zase domů.
Takže jsem večer čekala na HM, které jsem řekla co a jak. Normálně jsem se rozbrečela, protože jsem si připadala hrozně blbě. Nikomu jsem o pohovoru nic neřekla z několika důvodů. Za prvé mě ani ve snu nenapadlo, že bych se dostala do finále a za druhé jsem nečekala, že budu jedna z těch, komu zavolají a budou gratulovat k úspěchu. Počítala jsem s opakem. I jsem říkala doma rodičům, že pro mě je obrovský úspěch už jenom to, jak daleko jsem se dostala. Ne tolik lidí se zase dostane do finálního pohovoru. Takže jsem byla na sebe pyšná. Moje host rodina měla naprosto úžasnou reakci a asi byli nadšenější, než já sama. Jak je to úžasný, že prostě ruku na srdce, je to milionkrát lepší práce, než stát za zadkem dětem a starat se o děti. Takže jsem byla docela v šoku, že to takhle vzali v pohodě. Navíc mám docela i kliku, protože HD opouští práci a bude od konce srpna doma. A kdo dělá au pair a má HM či HD doma či pracujícího z domu, tak ví, že tohle je prostě na palici.
Takže mi spadl kámen ze srdce. Odlétám za necelé dva týdny do ČECH, kde musím vyřídit spousta věcí, protože už v září odlétám do Dubaje.
Moji rodiče a Caleb především byli a jsou neuvěřitelně pyšní. Mě to stále nedochází. Nemůžu tomu uvěřit. Co však musím říct, že mám neuvěřitelné štěstí na rodinu (mojí pravou) a na chlapa. Mám v nich neuvěřitelnou podporu a prostě fakt mam štěstí, doslova z prdky kliku. A nemluvě o báječných přátelích.
Jinak včera jsem šla trošku slavit. No, slavit. Šla jsem na víno s Lucy a Miškou, holkama, co jsou tady taky jako Au Pairky. Užili jsme si všichni fajn večer a jelo se domů.
Já ráno vstávala do práce a přišla mi sms od HD, že vstávat nemusím, že jedou s dětma camping a že ať spím. Takže mám day OFF. Tak jsem si sedla a napsala teda článek.

Jinak jsem přemýšlela, co udělám s blogem. Byla jsem nakloněná to zrušit, ale jednoho dne bych si ráda sedla a přečetla si to, co jsem psala a ponechat si to jako vzpomínku. Případně si to nechala vytisknout a svázat si to. Něco jako takovej deníček. Mimo jiné si myslím, že se tu najdou slušné informace o procesu Au Pair a myslím, že někdo může najít něco, co mu pomůže a nebo to opět někoho nakopne. Určitě nový blog zakládat nebudu. Za poslední dva tři roky jsem sdílela více než dost, někdy až moc, takže je třeba to utnout a nechávat si věci pro sebe. Mimo jiné jsou věci, které psát nesmím, nebudu a nechci. Ať je to o Calebovo povolání či mém budoucím povolání. Nechám si tu stránku na FB, kam budu přispívat fotkami a třeba sem tam nějakým komentářem, poznatkem. Nechala jsem si i otevřenou možnost, že třeba čas od času, kdyby se mi stýskalo po psaní, napíšu sem, byť už by to s Au Pair nemělo nic společného.
Tenhle blog měl a má neuvěřitelný úspěch, což je něco s čím jsem nikdy nepočítala. Původně to bylo pro mě, rodinu a přátelé. A rozšířilo se to tak, že mám stovky až tisícovky čtenářů denně. Což je prostě wow a vaše ohlasy jsou neuvěřitelné. Chodí mi denně spousta vzkazů, komentuje mé články či příspěvky na FB. Fakt nemám slov.

Také jsem měla štěstí a párkrát opět mluvila s Robertem. Psal mi jeho táta i Bruna mi říkala, že malému chybím, že se třeba vzbudil jeden den, podíval se na ně a říká " I really miss Mikejla" .. Takže to když mi to HD psal, tak jsem řvala jak blázen. Psala jsem ji i email a moje HM mi psala zpátky. Hrozně krásný email. A mimo jiné řekla, že jsem jediná au pair, která je a byla členem rodiny, jako žádná jiná. Mam fakt štěstí, že mám další rodinu v USA. Určitě je plánujeme navštívit. Ať už já s Calebem, nebo i s našima. A třeba i vzít malého někam. :)

No a to je asi tak vše, co se děje.

Závěrem bych chtěla říci. Ať už máte jakékoliv sny a cíle, nenechte se odradit jedním neúspěchem. Běžte si za svými sny. Splňte si, co si přejete a co tajně chcete. Strach je přirozenou součástí ať už se to týká Au Pair nebo něčeho úplně jiného. Máte na to! Každý má na to, aby si splnil svůj sen. Lidská vůle a chtíč dokáže divy. A myslím, že i já jsem dobrým příkladem, že když se něco opravdu chce, tak to jde. A je jedno, opravdu je jedno, kolikrát jste to museli zkusit než to vyšlo. O to lepší pocit člověk má, když to konečně vyjde a o to je to vzácnější.
Pokud máte přítele a nechcete kvůli němu, jeďte. Pokud je ten pravý, počká na vás nebo si najdete cestu, jak to fungovat. Caleb a já známe pár, co byli od sebe 4 roky a teď plánují svatbu. Samozřejmě to není jednoduchý, ne každý na to má koule, ale život máme jenom jeden. A člověk by měl dělat vše pro to, aby byl šťastný. Splnit si sny a dělat, co ho baví apod. Všechno ostatní se nějak vyřeší a nějak to dopadne. Lidi se mě ptají na můj vztah, jak to mám s USA. Ne každý souhlasí s tím, jak to máme zařízený, ale já nejsem vy, vy nejste já a váš vztah není náš a náš vztah není váš.
V USA nechci bejt sama a teď by to jinak nešlo, než tam bejt sama. A tahle nová pracovní příležitost je obrovská příležitost pro mě a mého přítele, moji rodinu, procestovat svět trošku. Každý jsme nějaký, každýmu vyhovuje něco jiného, někdo souhlasí s tímhle, někdo s něčím jiným. Ale konec konců je každého věc a každého rozhodnutí, jak co má a nemá.
Co se má stát, stane se. Já se o svůj vztah nebojím, naopak. Nikdo nevíme, co se stane a nestane. Mám vedle sebe člověka, se kterým bojujeme za náš vztah a věříme. A já si nemůžu absolutně stěžovat, byť bych ideálně to taky chtěla trošičku jinak. Jak říkáme, ať jsme kde jsme, pořád jsme neuvěřitelně rádi, že se máme a je jedno, jak daleko momentálně od sebe jsme a nejsme.
Více se k dotazům na toto téma nehodlám vyjadřovat. :) Rozhodně nové příležitosti neznamení konec světa pro váš či náš vztah.

Takže tímto bych dnešní článek ukončila. :) Už jsem toho dneska napsala víc než dost. HAHA

Hezký víkend všem.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Andrea Andrea | 1. srpna 2014 v 16:06 | Reagovat

Uz u te tve kamaradky letusky jsem cetla o tech 212cm, o co jde a co to znamena? To se musite dotknout nejaky cary v ty vysce? :D a proc?

2 Katka Katka | E-mail | 1. srpna 2014 v 17:57 | Reagovat

Miško, gratuluji. Přečetla jsem celý tvůj blog, držím palce, ať to vyjde. Je to super :-)

3 Petra Petra | 2. srpna 2014 v 10:42 | Reagovat

Opravdu ti závidím, ze mas ve svých rodičích takovou podporu. Té já se u té mé nikdy nedočkám a to pak jde všechno hůř :( každopádně ti gratuluji :):)

4 ... ... | 2. srpna 2014 v 11:07 | Reagovat

Velká gratulace , jsi obdivuhodná , ale udivuje mě , že si dosáhla na 212 cm, zdáš se velmi maličká , vždycky jsem si myslela , že letušky musí měřit určité cm , to jsi měla velké podpatky , že ?

5 Míša Míša | 2. srpna 2014 v 12:33 | Reagovat

Ahoj,

holky nesmely mit podpatky. Musely jsme si sundat boty. Mam 165 a dosahla jsem bez problemu, mela jsem jeste rezervu.[4]:

6 Míša Míša | 2. srpna 2014 v 12:36 | Reagovat

Dekuji moc vsem! :)

7 Ann Ann | 2. srpna 2014 v 14:40 | Reagovat

Jsi ten největší vzor díky tomu jak si jdeš za tím co chceš,mnohem víc než některé dnešní celebrity! Obdivuju tě!Hned po maturitě bych taky ráda zkusila au pair a to je ten případ jak píšeš. Mám přítele už skoro 4 roky a bude to težký odjet od někoho s kým jsem skoro pořád v kuse. Ale dělám to hlavně pro sebe protože chci poznat svět a jestli je ten pravý tak na mě počká :) děkuju moc,dodala si mi odhodlání! :)

8 ... ... | 2. srpna 2014 v 15:00 | Reagovat

[5]: No vidíš já mám 169 cm , myslela jsem , že měřím o hodně víc jak ty , ale ne :) takže bych dosáhla bez problémů :) přece jen jsem si říkala , že kdyby přišla nějaká ošklivá akce  v letadle, tak musí jít paráda , myslím podpatky stranou a hurá se starat o pasažéry :) doufám , že tebe nic takového nepotká , ale člověk nikdy neví co ho čeká :) strašně se divím , že nemáš bobky, když teď letadla lítají spíš směrem k zemi :( ale nechci tě strašit , člověku se může stát cokoliv a kdekoliv, aniž by vytáhnul paty z domu :) každopádně dík za odpověď a hodně štěstí :)

9 Štěpánka Štěpánka | E-mail | 2. srpna 2014 v 20:43 | Reagovat

Jsi můj vzor Michalko! :)
Děkuju Ti za vše :)
a že toho není málo !
Gratuluji a hodně štěstí do budoucna :)

10 Tereza Tereza | 4. srpna 2014 v 0:02 | Reagovat

Miso, hodne stesti, preji Ti to :)Bude to uplne nova zkusenot a tesim se na obcasne psani a zážitky :) Hodne si dospela v posledních letech, to zni asi blbe, když te ani neznam, ale :D Libi se mi, ze to mas v hlave srovnane. Mej se hezky a mysli pozitivne :) Pa, T.

11 BarbaChna Vilain BarbaChna Vilain | 4. srpna 2014 v 21:11 | Reagovat

Mííííííšooo... i kdybys přestala psát na blog i na stránku na fb, tak nikdy nezapomenu na tvoje zážitky a fotky, které mě tak hrozně inspirujou :) Byla by škoda aspon jednou za čas nepostnout jak se máš, kam tě zase život zavanul. Máš fakt dost obdivovatelů a jseš pro dost lidí vzorem:-) Přeju Ti jen to nejlepší a doufám, že po škole budu aspoň z poloviny tak cílevědomá jako ty :-)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama